(12.00 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Nebudu napovídat, do které kategorie bychom mohli zařadit kolegu Janečka, ale rozhodně si myslím, že nepatří mezi lidi, kteří ví a ví, že ví, a jsou moudří, abychom je mohli následovat, jak by předkladatel tohoto návrhu možná chtěl. Myslím si, že svůj styl uvažování nám předvedl nedávno, když pan kolega Janeček zde citoval esej Proč nejsem komunistou od Karla Čapka. Ono se to dá prostě obrátit. Karel Čapek patřil k levici za první republiky, měl odpor proti té nejmastnější smetánce, jak se vyjadřoval, a samozřejmě bychom se mohli ptát, proč jako člověk nalevo nenapsal esej proti některé pravicové straně, například proti národním demokratům Proč nejsem národním demokratem, Proč nejsem agrárníkem, nebo Proč nejsem lidovcem. Odpověď je prostá. Protože mu to za to nestálo. Ať naši předchůdci byli jacíkoliv, tak byli kulturní výzvou, a to se lidové straně nemůže stát. Nemohlo se to stát v minulosti a nemůže se to stát ani dnes.
Řekl bych, že v této souvislosti jsem právě citoval jiné dílo Karla Čapka, a sice Čapkovy Apokryfy. Tam se vykytuje postava pračlověka Janečka a to, že se jméno kolegy Janečka vyskytuje v Čapkově díle, mu nedává právo na monopol výkladu Karla Čapka.
Chtěl bych říci v této souvislosti, že to nejhorší, co se myšlence může stát, je, když se ztotožní myšlenka s institucí, a to se stalo mnoha velkým myšlenkám v dějinách. Stalo se to myšlence komunistické, stalo se to myšlence křesťanské. Když zde byla řeč o počtu obětí, samozřejmě procentuálně největší množství lidských obětí z hlediska počtu obyvatel bylo spojeno s institucionalizací křesťanské myšlenky. Například dva historikové ze Spojených států Stanley a Barbara Steinovi napsali knížku o předkolumbovské Americe a tam se s překvapením můžeme dočíst údaj, že v předkolumbovské Americe bylo 25 milionů lidí a po sto letech evangelizace, po sto letech činnosti právě křesťanských mocností v Novém světě zůstal jenom jeden milion z 25 milionů, podle těchto amerických historiků.
Myslím si, že u každé velké myšlenky je ale třeba rozlišovat mezi tím, jak se jí vlastně zmocní instituce a jaké je etické poselství této myšlenky. A to je strašně důležitá věc, protože bych byl slepý, kdybych neviděl, že třeba Francesco de Vittoria, profesor na univerzitě v Salamance, nebo kněz Bartolomé de Las Casas se proti tomuto barbarství, proti tomuto přivlastnění myšlenky institucemi, prostě obrátili a hlásali rovnost všech lidí včetně Indiánů.
Myslím, že toto je důležitá věc, a proto srovnání mezi fašismem a komunismem je - kolega Janeček mi promine - naprostá hloupost. Jestliže srovnává ideologie, které podle něj měly na svědomí právě to, co se stalo, skutečné přehmaty, zločiny a porušování zákonů, jestliže tedy srovnává tyto ideologie, srovnává nesrovnatelné.
Podívejme se, jaké byly charakteristiky právě komunistické ideologie i v těch nejhorších dobách. To znamená důraz na racionalismus, věrnost racionálnímu dědictví evropského lidstva. To nekoresponduje v žádném případě s fašismem v jakékoliv jeho podobě. Humanismus je přece hodnota, ke které se komunistické hnutí vždycky hlásilo, a je pravda, že fašismus ho programově popíral. Je také pravda, že komunistické hnutí hlásalo rovnost, zatímco fašistická hnutí popírala rovnost a naopak stavěla kult vůdců a hierarchickou strukturu společnosti.
Myslím si, že kolega Janeček, jemuž neupírám křesťanské přesvědčení, by samozřejmě měl vzít v úvahu, že by si měl zamést před vlastním prahem. Řada fašistických hnutí byla bytostně, niterně spojena právě s církevním životem - ve Španělsku, v Portugalsku a mohl bych uvádět i Itálii a koneckonců velmi pevná je spolupráce Vatikánu pod vedením Pia XII. právě s nacistickou třetí říší a nic na tom nemění právě onen list, ten okružník Mit brenender Sorge z roku 1937. V sousedním Slovensku, když zde byl zmíněn holocaust, kněz Tiso v čele slovenského fašistického státu poslal 60 tisíc Židů tam, odkud nebylo návratu. Myslím si, že je tedy třeba rozlišovat mezi etickým poselstvím myšlenky, mezi její skutečnou náplní, a tím, jak je znetvořena, když se jí zmocní instituce. Nejhorší pro každou velkou myšlenku je ztotožnění této myšlenky s institucí.
Myslím si, že je také důležité, aby si zametli i v jiném smyslu před vlastním prahem předkladatelé. Nebudou nás poučovat o dějinách ti, kteří si z dějin poučení nevzali. Například na 54. sudetoněmeckých dnech byl jeden z předkladatelů a lidé, kteří jsou spjati se stranou, která má nejvíce předkladatelů tohoto dokumentu, tak se samozřejmě také pravidelně účastní těchto sudetoněmeckých dnů. A víme, že právě mezi evergreeny pánů ze sudetoněmeckého landsmanšaftu a z prostředí, které usiluje o revizi dějin, je srovnávání fašismu a komunismu. Mezi historickou literaturou to zahájila kniha, která původně v roce 1963 neměla žádný ohlas, Ernsta Nolteho Fašismus ve své vlastní epoše, ale je třeba říci, že tato záležitost narazila. Stejně jako údaje, které uvádí kolega Janeček a další, o počtu obětí komunismu.
Chtěl bych říci, že se patrně opírají o Černou knihu komunismu Françoise Fureta a Stéphana Courtoise, který spolupracoval s Françoisem Furetem, kde se takováto i vyšší čísla objevují, ale odborná veřejnost podrobila právě Černou knihu komunismu zdrcující kritice. Spor nemůže být o tom, kolik je nebo bylo obětí, dělat jakousi statistiku mrtvol, ale spor je o to, jak zabránit, aby institucionalizace myšlenek do budoucna přinesla další lidské oběti.
***