(15.20 hodin)
(pokračuje Ouzký)
Tady bych chtěl říci v reakci na jednoho z předřečníků z levé strany, že - uvědomme si, že přestože celý systém prožívá velmi obtížné období, tak vrcholná krize je opravdu ve zdravotnických zařízeních do loňského roku zřizovaných a provozovaných státem a nyní převáděných na kraje. V uplynulém období, kdy jsem se investicím ve zdravotnictví věnoval trochu více, tak jsem nabyl dojmu, že tam utíká nemalé množství prostředků. Když si spočítáme množství neefektivně a chaoticky vynakládaných investic do lůžkových zařízení napříč státem, tak myslím, že by dnes rozhodně stačily na pokrytí požadovaných dluhů zmiňovaných nemocnic.
Nemá cenu se vracet do detailů. Víme, že se na tom podíleli mnozí z nás, že se na tom podílela Poslanecká sněmovna, logický tlak každého poslance, protože každý z nás je odněkud. Ale o to více a o to intenzivněji nejenom podvýbor pro investice, ale výbor pro sociální politiku a zdravotnictví vyžadoval celkovou koncepci lůžkové péče, mantinely pro alokaci investic, řekněme základní noty a základní kuchařku, kam se v budoucnosti systém českého zdravotnictví bude ubírat. Protože pak se velmi těžce diskutuje a velmi těžko se brání debatě o tom, proč má být investováno do nemocnice v Jihlavě a nemá být investováno například do nemocnice Nymburk.
Když jsem včera na posledním zatím existujícím zasedání podvýboru pro investiční politiku nahlédl do jednotlivých akcí návrhu státního rozpočtu na příští rok, tak totální chaos pokračuje. Ano, dnes již s výmluvami, že musíme dokončit to, co je rozestavěné. Ale pod touto vlajkou, pod symbolem dokončování rozestavěného byly v uplynulých pěti letech zahájeny akce za několik miliard korun. Takže dnes, a musím alespoň v nějakém případě být konkrétní, zjišťujeme, že se provádějí velké investiční akce v řádu několika set milionů korun v nemocnicích Litomyšl, Svitavy, Moravská Třebová. Nevím, kolik je to vzdušnou čarou mezi těmito třemi zařízeními a proč se všechna tato zařízení musí z gruntu renovovat.
Co se týče investiční politiky uplynulých vlád. Snaha přehodit odpovědnost na kraje se objevila okamžitě s převedením části lůžkových zařízení na nově vzniklá krajská uskupení. Jednak si uvědomme, že se jedná o krizi celého zdravotnictví. Jednak si uvědomme, že dluhy, a zdaleka ne ty největší, nejsou jenom v zařízeních městských či krajských, ale podívejme se na dluhy nemocnic zřizovaných státem. Jestliže by se tu někdo odvážil říkat, že je to problém nějakých managementů krajů, a jestliže je to odpovědnost hejtmanů, tak jak si tedy vysvětlíme dnešní existující dluhy Všeobecné fakultní nemocnice, které již jednou byly sanovány? Můžeme jít určitě od jedné této instituce k druhé. Dodneška je zřizovatelem stát, dodneška si s tím nikdo neví rady a dodneška nikdo například neřekl, přestože po celou dobu, co jsem v této ctěné sněmovně, slyším, že fakultní nemocnice by určitě stačily v Praze například tři a nemusí být čtyři, ale za celou dobu nikdo neřekl, kterou tedy ministerstvo hodlá zavřít, nebo která půjde do útlumu, či která se někam přesune. Chaotická investiční politika těchto největších požíračů investic neustále pokračuje.
Trvám na tom, a skutečně trvám na tom, že pokud nemáme čtrnáct různých standardů zdravotnictví, tak první impuls musí přijít z vrchu. Impuls, který přichází z krajů, může být doplňkovou korekcí tohoto systému, může být samozřejmě podnětem, ale není možné, abychom my všichni, a obzvláště ministerstvo či vláda, čekali na nějakých čtrnáct koncepcí krajů, které se sešijí dohromady a pošlou se jako materiál do vlády. To je absurdní a velmi nepřijatelné. Takto bychom se za chvíli mohli dobrat k tomu, že budeme mít například čtrnáct energetických politik státu.
Návrhy, které v poslední době zazněly, a paní ministryně je tu zmiňovala a obhajuje, myslím, že skutečně problém neřeší. Říkám - decentralizace ano, ale nemůže dojít k nějakému celostátnímu chaosu. Nemůžeme navrhovat jako řešení to, co zde zaznělo o snižování rezervních fondů zdravotních pojišťoven. Je to něco takového, jako kdybychom si říkali - no tak, jestliže chceme ušetřit na výrobě auta, tak mu nedáme brzdy. Asi každý z ekonomů v této sněmovně a každý z rozpočtářů řekne, že snížení rezervního fondu navrhované na 1 % je v případě jakékoliv disbalance systému pro pojišťovnu likvidační. Ano, jestliže je chceme zlikvidovat a chceme se vrátit ke zdravotnictví rozpočtovanému přímo ze státního rozpočtu, myslím, že je to možno navrhnout jinou formou a nesnažit se to realizovat takto brutálním systémem.
Nedovolím si tady nepřipomenout, i vzhledem k tomu, co zde zaznělo včera od pana ministra práce a sociálních věcí, jeden z jeho předvoleních slibů, které zaznívaly v předvolební rétorice a které jsem nebyl schopen tehdy zdaleka pochopit, a to je jeho slib na poskytování léků zdarma občanům starším sedmdesáti let. V současné době se k tomuto slibu už nikdo nehlásí, ale umíte si představit, do jakého hlubšího deficitu by se systém propadl, kdyby tento slib měl být splněn.
Opravdu se jenom velmi těžce bráním tomu, abych nereagoval na některá vystoupení svých předřečníků, ale protože jsem vám slíbil věcnou rovinu svého vystoupení, budu se snažit ovládnout.
Takže jediné, co by z tohoto místa mělo vzejít, na čem by se tato sněmovna měla dohodnout, je, že je potřeba řešení rychlé, řešení urgentní a řešení koncepční. Nejde tady o problém zřizovatelů, nejde tady o problém, který bychom přehazovali z toho, jestli něco zřizuje stát, něco zřizuje město, něco zřizuje kraj či něco je privátní zařízení, ale jde o stávající systém úhrad, jde o váhání se zavedením systémů nových. A teď je jedno, jestli to bude systém DRG, nad kterým se také již šest let přešlapuje, anebo některý systém jiný.
Já osobně, a myslím si, že můžu hovořit za celý klub Občanské demokratické strany, jsme skutečně připraveni podpořit rozumná, racionalizační a intenzifikační opatření, která by Ministerstvo zdravotnictví, potažmo paní ministryně, případně vláda, připravily a předložily této sněmovně. Tedy prosím, nezbavujte se odpovědnosti a konejte. Děkuji vám. (Potlesk poslanců ODS.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Nyní má slovo pan kolega Jiří Maštálka, připraví se pan poslanec Jaroslav Zvěřina.
Poslanec Jiří Maštálka: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, obávám se, že dnešní hledání viníka vleklých a narůstajících problémů ve zdravotnictví už nemá smysl a že nepřispěje k jejich řešení. Nechť je to aspoň příležitost k jejich pojmenování.
O krizi zdravotnictví se mluví alespoň deset let a o neúnosně nízkých mzdách ve zdravotnictví se pohříchu mluví ještě déle. Kdo z přítomných poslanců je však připraven hlasovat pro zvýšení sazby zdravotního pojištění nebo pro zvýšení platby za pojištěnce, za které je plátcem stát? Asi dohromady nikdo. To znamená, že základní fond zdravotních pojišťoven poroste jen tehdy, kdy porostou mzdy a bude klesat nezaměstnanost. K tomu ministryně zdravotnictví těžko přispěje.
Nemůžeme souhlasit s růstem přímých plateb s výjimkou dlouhodobých hospitalizací a nepochybného nadstandardu, pro který se informovaný pacient sám dobrovolně rozhodne. Nemáme právo chtít od občanů, aby připláceli, pokud má systém velké rezervy. Tyto rezervy je podle našeho názoru třeba mobilizovat. Především existuje nepochybný nadbytek lůžkové kapacity. Ošetřovací doby se zkracují rychleji, než ubývá lůžek. Chybí ovšem nástroje na realizaci takové redukce.
***