(11.10 hodin)
(pokračuje Nedvědová)
Nakonec bych řekla, že může jít o 150 a více let.
Proto si myslím, že omezení vlastnických práv takto nabývá naprosto nepřijatelných a dle mého protiústavních rozměrů. A proto se musím připojit a žádám vás o to, abyste podpořili návrh na zamítnutí tohoto návrhu. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Veronice Nedvědové. Prosím, aby se slova ujal Jan Grůza. Připraví se pan poslanec Pešán.
Poslanec Jan Grůza: Pane místopředsedo, dámy a pánové, avizoval jsem, že chci vystoupit v obecné rozpravě s předložením návrhu na vrácení návrhu zákona předkladatelům k dopracování. Tento návrh podávám a zdůvodňuji ho právě věcnými důvody, které jsem se snažil tady ani nepolitizovat, ani do toho vnášet nějaké nežádoucí prvky, protože jsem naopak přiznal, že předkladatelé byli vedeni dobrou myšlenkou stabilizovat nájemce na zemědělské půdě. Ale nemohu zde souhlasit s některými slovy předřečníků o tom, že toto dnes není možné. Dneska se běžně uzavírají mezi zemědělskými subjekty a vlastníky smlouvy na pět, na sedm, na deset roků. Tato možnost zde je a funguje v řadě míst skutečně bez problémů. Jsem na rozpacích, jestli je nutno tento zákon zrovna přijímat a především ho přijímat v této podobě. Skutečně velmi prosím, abychom si začali trošku více vážit legislativní čistoty našeho právního řádu a přestali se dopouštět věcí, o kterých již dopředu víme, že jsou ústavně zpochybnitelné, případně s dalšími zákony neprovázané.
Z těchto důvodů a jenom z těchto důvodů navrhuji vrátit tento zákon předkladatelům k dopracování. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Janu Grůzovi. Hovořit bude pan poslanec Pešán. Připraví se pan poslanec Ransdorf a vidím přihlášku pana poslance Ladislava Skopala.
Poslanec Jaroslav Pešán: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, jsem také naučen z práce ze zemědělského výboru pracovat pokud možno prakticky. Ovšem nemohu v žádném případě vyslyšet výzvu kolegy Kováčika k tomu, abychom tento návrh zákona nepodrobili politickému pohledu, protože on ví velice dobře, o tom nepochybuji, že samozřejmě od začátku do konce v návrhu zákona politikum je.
Musím konstatovat, že tento návrh je bohužel jenom pokračováním dlouhého a truchlivého seriálu, bohužel rovněž musím použít toto slovo, úspěšných útoků na vlastnictví, a tím i svobodu získanou po roce 1989. Zákon má chránit nájemce proti vlastníkům, a to tak důkladně, že si vymění dokonce své role. Stabilizace nájemců dle tohoto návrhu znamená nemožnost pro vlastníka tento úzký smluvní vztah vypovědět, nemožnost svůj majetek během opakujících se sedmiletých cyklů prodat, pronajmout jinému nájemci, změnit způsob využívání půdy změnou kultury a podobně.
Cílem je doslova povýšit užívání nad vlastnictví, a to víme velice dobře, že je dávný sen všech socialistických správců - neomezeně užívat cizí majetek. Tento cíl se v tomto díle tohoto seriálu obrací proti dosud největšímu jednotlivému vlastníkovi zemědělské půdy, tedy státu. Ten by například musel doslova zastavit pozemkové úpravy v celé České republice, pokud by se v tisících jednotlivých případů nedohodl s nájemci.
Sedm let není náhodný časový interval. Ten má podle důvodové zprávy stabilizovat nájemcovy investice, a tím zlepšit, jak se uvádí, péči o půdu. Avšak podle mého názoru právě fixní časový horizont, násilně určující sedmiletý interval, je přímo modelem pro chování úplně opačné, modelem k využití nuceně stanovené doby, promiňte mi ten výraz, k vymrskání půdy s vědomím, že žádný zodpovědný vlastník neobnoví tyto vynucené smlouvy.
Nejčastěji současné znění nájemních smluv, a už tady o tom hovořili mí kolegové, volí logicky dobu pronájmu jako neurčitou při roční výpovědní lhůtě dané kteroukoliv ze smluvních stran vždy k 31. srpnu, tak aby byl ukončen hospodářský rok. Takto formulované smlouvy si myslím nejlépe zajišťují oběma stranám jak jistotu hospodaření, tak kontrolu zacházení s půdou. Zároveň nejlépe vyhovují naprosté většině dynamicky se měnících okolností hospodaření.
Musím připomenout, že jedna sedmiletá lhůta se již neosvědčila. Byla to ta, která byla předchůdci dnešních navrhovatelů vnucena do transformačního zákona s neopodstatněným optimismem, že do roku 1999 se družstva a družstevní postsocialistický sektor rozvine natolik, že hravě uhradí své závazky oprávněným osobám. Výsledkem však byl zákonitý pád tohoto sektoru na méně než polovinu svých obhospodařovaných ploch, a právě tento segment našeho zemědělství je totiž z více než 95 % závislý na pronajímané půdě od svých v zemědělství nepracujících členů, od státu a hlavně od dalších fyzických osob, začasté věřitelů držených jako rukojmí nevyrovnanými transformačními podíly. A zde je také myslím třeba hledat hlavní zdroje poptávky po jednostranně výhodných nájmech.
Dámy a pánové, myslím si, že tento návrh zákona je ještě daleko horší, než jsem zde uvedl. Ale vzhledem k tomu, co tady řekli mí předřečníci, myslím kolegu Papeže a kolegu Grůzu, tak se připojuji k návrhu na zamítnutí. Musím konstatovat, že opravdu tak hrozný návrh podle mého názoru tady od počátku 90. let ještě nebyl, tak zjevný útok na soukromé vlastnictví. Nebojím se říci, že to je doslova vyvlastňovací návrh zákona. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk z řad poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Pešánovi. Hovořit bude pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, kolega Papež zde přišel s formou politického humoru a myslím si, že se zařadil mezi velké humoristy sněmovny. A dokonce si myslím, že tak velkou porci politického humoru si tato sněmovna ani snad za svůj výkon nezaslouží. Protože když tady hovořil o tom, že předkládaný návrh je formou plíživé kolektivizace, tak mi to připomnělo slovník ze začátku 70. let a konce let šedesátých, kdy se hovořilo v této zemi o plíživé kontrarevoluci. A tvrdilo se, že nejúčinnější zbraní proti plíživé kontrarevoluci jsou přízemní mrazíky. Jak se zdá, proti rozmachu českého zemědělství je tou nejúčinnější formou boje přízemní myšlení. Protože jestliže tady někdo mluví o čtyřiceti letech úpadku vztahů na vesnici, v zemědělství, tak je třeba si položit otázku, kde se zemědělcům dařilo lépe. U nás, anebo v Polsku, kde byla kontinuita roztříštěného soukromého vlastnictví, kde dneska mají 27 % lidí zaměstnaných v zemědělství, a je to vlastně velká hrozba, i pokud jde o skutečnou nebo i skrytou formu nezaměstnanosti do budoucna?
Samozřejmě, že můžeme říci, když tady padají ostrá slova na adresu předkládaného návrhu, jak to je třeba s poválečnou obnovou v západní Evropě. Například ve Spolkové republice Německo, kde v roce 1953 byl přijat Vereinigungsgesetz, zákon o sjednocování zemědělské půdy, který rozhodně neprosadili ani komunisté, ani socialisté, ale administrativa, kterou vedl Adenauer. A to ho rozhodně nikdo nemůže pokládat za stoupence nějakých socialistických metod.
Jestliže se tedy mluví o čtyřiceti letech, tak je třeba připomenout, že v zemědělství byly nadprůměrné platy. Průměrná platová hladina byla 108 % oproti průmyslu v zemědělství tehdy, že venkov byl stabilizován a že se pochopilo v této době to, co je velice důležité a co říká třeba i Samuelson ve své známé knize o ekonomii, že totiž v zemědělství nelze dosáhnout stejné úrovně nadproduktu jako v jiných oblastech a že je potřeba tedy zvážit všechny rizikové faktory. Je to jakési nešťastné dítě přírody, kde funguje řada rizikových faktorů. A proto rozumné státy kombinují zemědělskou produkci s dalšími oblastmi.
***