(15.10 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Na druhé straně je pravda, že tato novela je kontroverzní a že rozpor je v řešení. Řešení samozřejmě má jak úzce právně pozitivní povahu, tak má určité hlubší základy. Tady bych se shodl s panem poslancem Langerem, který hovořil o tom, že tato diskuse je závažná ve svých důsledcích a že může mít dopad i na společenské chování. To je třeba domyslet.
Odehrává se tady určitý střet mezi dvěma přístupy - jeden přístup bych pojmenoval jako tradicionalistický, který určitým způsobem chápe postavení práva a státu a roli individua. Na druhé straně je možno přistupovat liberálněji, je možné vnímat, že lze posunout vztah státu a jednotlivce, vztah práva a odpovědnosti směrem k volnějšímu, otevřenějšímu pojetí, kde rozhodující úlohu bude hrát samoregulační schopnost společnosti, která stojí především na společnosti občanské, a nikoliv státem reglementované.
Tato diskuse je poměřována zkušeností i ze zahraničí. Pravdu měli kolegové, když říkali, že úprava ve světě je různá, že v samotné Evropské unii je většinou dvojí režim ochrany jak trestněprávní, tak občanskoprávní. Jestliže jste si podrobně přečetli rozborovou studii, kterou má sněmovna k dispozici, tak jste se dozvěděli, že ve velké části těchto zemí trestněprávní ochrana není příliš využívána, že toto ustanovení je tak trochu spící, tyto kauzy nejsou příliš četné, je kladen daleko větší důraz na režim občanskoprávní.
Bylo tady zmíněno srovnání kontinentálního práva s anglosaským, potažmo se zkušeností z USA. I když především hovoříme o občanech, je to naším zájmem, tak tato novela se samozřejmě týká i politiků a novinářů. My za sebou nemáme nejen právní zkušenost, ale ani veřejné povědomí z takové debaty, jakou je debata v USA k prvnímu dodatku ústavy. Já jsem si vědom, že do našeho právního prostředí to nelze eklekticky přenášet, ale na druhé straně i na evropském kontinentě existují právní systémy, které mají pouze jeden režim ochrany, a nečiní jim to žádné zásadní problémy. Dělicí čára prostě vede trošku někudy jinudy a myslím si, že je to poznamenáno určitou setrvačností chování právního systému, vnímání právníků a koneckonců i politiků.
Podstatná otázka stojí tedy takto: Zajišťuje současná duplicitní ochrana před pomluvou větší míru ochrany jak osobní integrity občanů, tak i svobody slova, nebo je trestní sankcionování pomluvy anachronickým pokračováním někdejší extenze ingerencí státu do běžného společenského života, ale i do tak důležité oblasti, jako je politický diskurs traktovaný mediálními prostředky?
První, tradicionalistická skupina vychází řekněme z jakéhosi zvláštního pojetí cti člověka jako jakéhosi duševního vlastnictví, jehož nedotknutelnost by měl hájit stát. Známé konzervativní heslo "dobrý plot dělá dobré sousedy" a stát je od toho, aby každý, kdo přes ten plot natáhne ruku, dostal přes prsty. Pro druhé je čest ne nějaké firemní logo, které vylepšuje prodejnost zboží na trhu, ale za jehož fasádou se může odehrávat mnohé, a nic do toho nikomu není, ale je za otevřenější pojetí takové věci. Nedomnívá se, že toto hájemství lze obehnat vysokým plotem, dává přednost otevřenosti morální, ale také informační.
Moje důvody, proč jsem spolupodepsal tuto dalo by se říci duhovou novelu - z hlediska politického složení signatářů -, jsou takové, že si myslím, že skutečně všechny relevantní politické síly by měly být vtaženy do této diskuse a měly by si uvědomit, že meritem je možná dospět k závěru, zda česká společnost už unese takovou míru otevřenosti, abychom od té přílišné reglementace některých oblastí státem mohli učinit možná malý, ale přesto významný krok do - promiňte mi ten obrat, ale jak my marxisté říkáme, říše svobody.
Jaké jsou konkrétní argumenty? Za prvé především to, že zrušení skutkové podstaty, § 206, se nedotýká státu, že by zcela vypadl ze hry. Stát by neměl být všeobjímajícím molochem a domnívám se, že to ustanovení skutečně není efektivně používáno. Vždyť tady nejde jen o zmiňovanou soudní statistiku. Myslím, že to byl kolega Kvapil, kdo citoval, kolik je pravomocně odsouzených případů. Podívejme se ale na celkový nápad těchto skutkových podstat, kolik je podáno žalob, jak dlouho trvá agenda a s jakými výsledky. Zjistíme, že skutečně to není příliš efektivní agenda a že možná energie soudců, finance, které jsou na to používány, by mohly být přesměrovány do jiných oblastí, protože ani justice není gumová a nafukovací donekonečna a celá řada úkolů je možná ještě palčivějších.
Pokud se týká občanů, je samozřejmé, že občan by měl mít určitou jistotu ochrany a pomoci tam, kde jeho zkušenost, ale ani finanční zázemí nestačí. Avšak je skutečně pomáháno obětem různých denunciací, deformací atd., jak je to vznešeně v konkrétních právních režimech pojmenováváno? Když se podíváme na výsledek, tak právě nedostatek důkazních prostředků a důkazní nouze vede k tomu, že uzavřených případů je poměrně málo, a když vezmeme odstrašující funkci trestu, tak právě to, že nikdo příliš není v nebezpečí, že by nesl trest, vede k tomu, že trest jako odstrašující faktor je velice vágní a otevírá se prostor spíše na jedné straně pro notorické sudiče a na druhé straně - proč to neříci - příležitost trochu si vydělat pro advokáty, kteří v této věci mohou poměrně dlouhou dobu působit, protože průměrná doba těch kauz je skutečně dlouhá.
Druhý argument směřuje do sféry státu a možného zneužití státu, protože stát je instituce, která by se dala připodobnit k holi, která má dva konce. Může sloužit, ale může také nebezpečně dloubnout a v konečném důsledku dokonce i přispět ke snížení ochrany práv a svobod.
Občané jsou vzhledem ke konstrukci této skutkové podstaty odkázáni v řadě případů na soudcovskou libovůli, protože subjektivní stránka tohoto trestného činu se dokazuje velice složitě. Musíte vlastně doložit, že konkrétní pomlouvající osoba byla srozuměna s nepravdivostí výroku. Chtěl bych vidět, kdo doloží takovou záležitost. Navíc tam nejde jen o skutkovou podstatu definovanou paragrafem 206, je tam i paragraf 154. Ten vnímám tak trošku jako další ze série omezování nepatřičných ingerencí státu. Troufám si říci, že tam skutečně a jednoznačně stát nemá co dělat. Tam se vlastně odbourává nedotknutelnost někdejšího autoritářsky budovaného státu - teď nerozlišuji, jestli feudálního, nebo v jiném režimu. Hašek už tady byl dnes citován, hostinský Palivec zkrátka je definitivně odkázán do literatury a každý bude moci nalézt nějakou tu mouchu na majestátu jakéhokoliv státu, včetně státu dnešního.
***