(11.40 hodin)
(pokračuje Dundáčková)
Myslím si, že ten problém, a nastínili to tady někteří, jak pan poslanec Hovorka, tak pan poslanec Pleva, je otázka toliko úplné rodiny ve smyslu jednoho zákona, ale bezpochyby za rodinu považujeme, většina z nás, daleko širší soužití osob, možná také právě založené jak na ekonomické vzájemné pomoci, tak na lásce, úctě a vzájemných povinnostech. A myslíme tím samozřejmě především své rodiče. V naší společnosti si málo uvědomujeme stále ještě, že vyživovací povinnost vůči rodičům přetrvává, stejně jako vyživovací povinnost rodičů k dětem.
Jenom tím říkám, že otázek, které by bylo zapotřebí diskutovat, je daleko více než ty, které jsou tady předkládány k diskusi. Protože jistě nechceme říci, že ovdovělá manželka, která jinak žije se svými dětmi v rodině, ať už jsou děti, a to navíc zákon také neřeší, dospělé, či nedospělé, již nemá rodinu, že okamžikem, kdy ovdověla, o rodinu přišla. To jistě není pravda. Myslíme-li si, že ano, myslíme-li si, že mají být zatraceny svobodné matky, rozvedené matky, ovdovělé matky, dobrá, pak řekněme, že to tak je a že se nezachovaly správně a odpovědně. Ale opravdu chceme trestat jejich děti tím, že deklarujeme, že vlastně nemají rodinu? To myslím, že není správné a že to tak ani nebylo zamýšleno. Ale ono to tak ve skutečnosti je. A je to, když malinko použiji posunu dál, už jenom kousek k tomu, abychom začali znovu deklarovat, že některé děti jsou narozeny z lože nemanželského. Já prosím uznávám, že by bylo správné, aby se všechny narodily z lože manželského a aby žily v lásce, úctě a vzájemné pomoci. Ale na druhé straně jsem přesvědčena, že tak mohou vyrůstat i přesto, že se rodiče například nevezmou, i přesto, že dítě svobodné matky vyrůstá v širší rodině, například svých prarodičů.
Řeknu vám jednu takovou doušku, která je snad opravdu spíše pro pobavení. Našla jsem v záznamech své rodiny, že má prabába se narodila z lože nemanželského. Už navždycky po všechny další generace bude mít tento záznam ve svém rodném listě. Nicméně právě tato prabába, která opravdu byla povita z lože nemanželského, byla povita selským synkem, který se posléze nechal vydědit a matku mé pramáti si vzal a řádně se o svou rodinu staral. Čili ona opravdu vyrostla v rodině tak, jak má na mysli pan poslanec Janeček a všichni ostatní.
Druhý okruh otázek, který mě napadl při projednávání tohoto návrhu zákona, je způsob, jakým má býti rodinné soužití podporováno. A teď mám již na mysli opravdu soužití širší, řekněme. Pan poslanec Janeček mluvil o tom, že tím chceme bojovat pro to, aby se děti dostávaly (?) do ústavní péče, že chceme podporovat řádnou a funkční rodinu. Myslím, že i to je okruh otázek, o kterém tato sněmovna dlouhodobě diskutuje a ve své diskusi nenachází stejné stanovisko, stejný pohled.
Jsem přesvědčena, že je možné podporovat funkční rodinu, která dočasně nefunguje, tak, aby dítě nemuselo být odnímáno rodině a umísťováno do ústavní výchovy, právě tím, že budeme podporovat například jejich umístění, takovýchto dětí, do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které je krátkodobé, dočasné, a které pokud bude zároveň podporováno obnovením soužití mezi řekněme rodiči, nebudu teď říkat manžely, ale přinejmenším rodiči, tak může vést k tomu účelu, který předkladatelé měli na mysli.
Závěrem tedy. Podpora rodiny, říká se v § 2 odst. 2, je tvořena souborem opatření. Myslím, že je správné a žádoucí, aby tato sněmovna diskutovala o onom souboru opatření. Tento zákon ale nám žádný soubor opatření nepředkládá. Možná že to je začátek nějaké další diskuse. Jsem připravena takovou diskusi vést a myslím si, že opravdu potřebná je. Nicméně řekl-li pan ministr Cyril Svoboda, že o tom pouze diskutujeme a neděláme nic konkrétního, tak já závěrem bohužel musím konstatovat, že tento zákon také nic konkrétního nedělá. Ten pouze říká, že máme nějakou obecnou vůli. A to myslím, že je málo pro to, abychom přijali nový zákon.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní se o slovo přihlásil pan poslanec Miloslav Ransdorf. (Potlesk z řad poslanců ODS.)
Poslanec Miloslav Ransdorf: Ještě jsem nic neřekl, a vítá mě potlesk. To jsem docela rád. Ale chtěl bych k tomuto tématu učinit dvě poznámky.
Za prvé. Sdílím obavy z čistě deklaratorních zákonů, které se nezamýšlejí nad podstatou věci. Jde o to, že pohyb naší civilizace připomíná do značné míry jakési vytunelování základů, na kterých tato civilizace stojí. A nejedná se jenom o základy, které definujeme třeba životním prostředím, ale i určité vztahy, které se těžko dají postihnout tím, co charakterizuje moderní civilizaci, tedy procesy monetarizace nebo ekonomizace na straně jedné a byrokratizace na straně druhé. Myslím si, že racionalita trhu a racionalita institucí prostě nedokáže vyčerpat to, co je základem civilizace a určité hodnoty, jako je třeba domov nebo řekl bych rodinné soužití. Svět, osobnosti se nedají prostě převést na tyto neosobní struktury.
Také bych byl proti tomu, aby se třeba populační chování, aby se vztahy rodin čistě převáděly jenom na ekonomické činitele nebo aby se extrapolovaly do budoucnosti podle krátkodobých trendů. Víme, že například krize rodiny existovala v mnoha různých společenských situacích, že jeden z důvodů, proč dělal určitá opatření na podporu rodiny císař Augustus, byl rozklad tradiční římské rodiny. Víme, že podobný jev byl ve Francii, kdy populační růst v 19. století klesl na nulu, přestože krátce předtím naopak byla Francie charakterizovaná jiným typem populačního chování a po jedné z bitev Napoleon Bonaparte řekl - to nic není, to spraví jedna noc v Paříži.
Je fakt, že i v současné době zažíváme prostě populační chování různých etnik, různých společností, třeba i v podobném prostředí naprosto rozdílné. Na Blízkém východě jsou populace, které mají velice rychlý růst, a jsou také populace, které stagnují. Podobně je tomu v Evropě. Tady byla zmíněna společnost Spojených států a řekl bych, závisí na celém komplexu různých faktorů, co převáží. A proto různé prognózy jsou neopodstatněné. A třeba to, co se z vývoje Evropy dedukuje pro rozvoj třetího světa, je také po mém soudu špatně, protože v Evropě populační růst byl zvládnut domácím růstem ekonomiky, růstem řekl bych společenské produkce.
Takže co podle mého názoru je třeba udělat, je zabránit tomu, aby se svádělo fungování rodiny pouze k ekonomické funkci. A současný vývoj české společnosti bohužel vede k tomu, že rodina je zredukována na ekonomickou funkci, že stále méně času je na volnočasové aktivity, že disponibilní čas rodin se velmi zužuje. A také rodiny vedou doslova bitvu o přežití. A to všechno se promítá na stabilitě vlastně tohoto typu společenského svazku.
Nepomůže nic, jestliže tomu dáme třeba nejvyšší společenskou sankci, jestliže upravíme zákony o rozvodech nebo jestliže prohlásíme třeba, jak by naši kolegové chtěli, manželství za svátost. To koneckonců existuje jako jedna ze svátostí v římskokatolické teologii. V každém případě, co je podle mého názoru důležité, je to, aby rodina mohla fungovat jako otevřený svazek, aby si mohla vydechnout z hlediska ekonomické zátěže, aby mohla plnit i další funkce, jako je funkce socializační, výchovná atd. V tomto případě se neobejdeme bez radikálního zlomu v myšlení. Protože současný typ rodiny je spojený bohužel s tím, co vzniklo v době klasického industrialismu, to znamená, že určité typy aktivit byly prohlášeny za společensky uznané. To znamená, kdy se pracovalo v továrnách podle určitého režimu od do, kdy člověk byl přívěsem určitého technologického cyklu a některé typy aktivit, pro společnost naprosto zásadní a důležité, jako jsou třeba věci spojené s provozem rodiny, tak vypadly ze souboru společensky uznaných činností.
Chtěl bych upozornit na to, že už v 80. letech vlastně úvahy o nutnosti toto změnit existovaly. Na pracovišti, kde jsem se pohyboval, v Prognostickém ústavu, byla zpracována celá řada materiálů jdoucí tímto směrem. Jako jedno z opatření se předpokládalo, že by bylo možné prodloužit vlastně mateřskou dovolenou, že by bylo možné vlastně i v podstatě platit jako za společensky uznanou funkci práci za to, jestliže se věnuje žena výchově nebo muž výchově dítěte.
***