(15.40 hodin)
Poslanec Walter Bartoš: Děkuji. Principem zákona je problematika integrace žáků a studentů s různým zdravotním postižením do hlavního vzdělávacího proudu. Obávám se, že principy, na kterých navrhovatelé vystavěli svůj návrh, nejsou úplně správné. Zastávám trošku jiný pohled na tuto problematiku. Bohužel už základní představa, a my se s ní v této sněmovně nesetkáváme poprvé, o tom, že veškerou péči o děti a mládež má zajistit školství, není podle mého názoru správná. Ano, škola a učitelé mají zcela nepochybně přizpůsobit podmínky vzdělávání tak, aby byly zohledněny specifické vzdělávací potřeby žáka, jinými slovy, aby se žáci, kteří jsou nějakým způsobem hendikepováni, mohli včlenit do normálního vzdělávacího proudu. To ale neznamená, že z peněz určených na vzdělávání má být hrazeno i to, co se vzděláváním souvisí jen nepřímo.
Předkládaná novela řeší problematiku specifických vzdělávacích potřeb jen zdánlivě. Ve skutečnosti možná reaguje na přání školských institucí zajišťovat i sociální péči o děti, které pro svůj pohyb, orientaci nebo pomoc při úkonech souvisejících se vzděláváním vyžadují asistenční pomoc další osoby. Je třeba připomenout, že u osob, které se nevzdělávají ve školách, je podobná asistenční péče hrazena z jiných prostředků a podle mého názoru není důvod podobné oprávněné potřeby řešit v případě žáků odlišně.
Jiným problémem je okolnost, že vzdělávání postižených žáků skutečně vyžaduje vynakládat vyšší výdaje na zajištění potřeby speciálních pomůcek, na zajištění individuálního přístupu nebo specifických forem vzdělávání náročnějších na pedagogickou práci. Zajistit takové oprávněné podmínky však lze mnohými způsoby. Jen jedním z nich je pověřit dalšího pracovníka prací v početné třídě, kde je žáků vyžadujících individuální pozornost více. Podobného efektu lze dosáhnout např. záměrným snížením počtu žáků ve třídě nebo dalšími jinými cestami.
Tato realizace ale vždy vyžaduje peníze nikoliv výlučně na asistenta nebo dalšího učitele, ale obecně na zajištění specifických vzdělávacích potřeb pro postižené. Poskytnout potřebné prostředky, jejichž výše by měla odrážet charakter postižení, a proto i nutnost vícenákladů na zajištění potřeb, je zejména povinností státu. Prostředky by měly být normativně alokovány tam, kde je žák, a to bez rozdílu typu školy. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by mělo být na řediteli školy to, jak potřebné vzdělávací podmínky zajistit, jinými slovy, jak umožnit tomu postiženému se integrovat do běžného vzdělávacího proudu.
Řediteli školy ani dnes zákon nezakazuje pověřit dalšího pracovníka prací ve třídě a jsem přesvědčen, že mnoho ředitelů by to i udělalo. Problém je v tom, že to není z čeho zaplatit. Možná malinkou poznámku pod čarou - dnes jsou školy vázány tím, že mají limity počtu zaměstnanců, ale ty limity se týkají pedagogických pracovníků. Jinak ředitel může dalšího nepedagogického pracovníka naprosto bez problému vzít a nic mu v tom nebrání. Problémem jsou opravdu jen ty peníze.
Teď jsme u jádra problému. Stát totiž hradí náklady na zajištění specifických vzdělávacích potřeb odlišně, a to v závislosti od toho, kde je žák vzděláván. Jinými slovy, pokud bude např. žák s těžkým postižením vzděláván ve škole speciální, hradí stát náklady na jeho vzdělávání ve výši přibližně, pokud se nepletu a dobře jsem četl prameny ÚIV, 63 800 Kč. Tolik stojí vzdělávání žáka, který je těžce postižen a vzdělává se ve speciální škole. Pokud tentýž žák s tímto postižením bude integrován do normálního vzdělávacího proudu, tak v běžné základní škole náklady na toho žáka činí 26 700 Kč, možná plus minus nějaká stokoruna.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, to je ten pravý a skutečný důvod, proč je obtížné, ba téměř nemožné integrovat žáky do vzdělávacího proudu. Pokud totiž nepůjde ten zvýšený normativ odrážející míru postižení žáka přímo za postiženým žákem, nic se nezmění. Zákon kolegů Janečka a Holáně je zcela jistě bohulibý, ale tento problém integrace žáků nevyřeší.
Kolega Vykydal ve svém projevu mluvil o tom, že je třeba tento zákon pustit do druhého čtení. Já ho uklidním - nebudu navrhovat zamítnutí. Je třeba opravdu vést debatu o tom, jakým způsobem budeme integrovat děti, nicméně debata, jestli peníze půjdou na asistenty, nebo půjdou na žáky, je základní ekonomický problém financování. Buď půjdou na asistenty, a v tom případě hradíme institucionálním způsobem postižení, nebo půjdou za žákem, protože žák je nositelem této dotace. Já jsem přesvědčen o tom, že vzdělávání nemá být financováno institucionálně, ale má být financováno právě podle potřeb žáků, čili peníze mají jít za žákem. Proto budu navrhovat, aby tento zákon prošel do druhého čtení, a pokusím se nějakým způsobem v pozměňovacích návrzích, které budou velmi obtížně realizovatelné, navrhnout způsob, který by zohlednil, že je financováno vzdělání žáků a že jsou financovány také jejich specifické vzdělávací potřeby, pokud jsou postiženi.
To je z mé strany všechno. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Slovo má paní kolegyně Šojdrová, která je zatím poslední přihlášenou do rozpravy.
Poslankyně Michaela Šojdrová: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, děkuji panu zpravodaji Bartošovi za jeho přístup.
Krátce bych reagovala na to, jaký bude finanční tok. Je samozřejmé, že peníze půjdou za žákem a z těch peněz budou hrazeny platy asistentů, čili si myslím, že na tomto finančním toku se dokážeme shodnout. Chtěla bych jen říci, že finanční stránka tohoto návrhu zákona je pouze prostředkem, nikoliv však cílem návrhu zákona samotného.
Tento návrh sledují rodiče postižených dětí, jak zde už bylo řečeno. Jen pro příklad uvedu, že minulý týden mě navštívila skupina rodičů dětí postižených autismem. Jsou to děti, které v různé míře potřebují asistenta. A to buď asistenta osobního, toho se tento návrh zákona netýká, nebo by (rodiče) velmi přivítali možnost uzákonění asistenta učitele.
Důležité je, že tento zákon v případě schválení nezavádí nárokovost. Škola ani rodiče žáka nemohou stavět své požadavky jako zákonný nárok, ale mohou se v případě schválení o tento zákon opřít a mohou požádat o zřízení této funkce. Bude-li zřízen asistent či další pedagog ve třídě, bude rozhodnuto za prvé podle potřebnosti této funkce a za druhé podle finančních možností. Státní rozpočet může, ale také nemusí být tímto návrhem zákona dotčen, neboť svůj příspěvek škole na tohoto nového zaměstnance může dát ze svého rozpočtu i zřizovatel, tj. obec či kraj.
Jsem si vědoma, že návrh zákona se dostává k projednání v době, kdy je připravován vládní návrh školského zákona, ale myslím, že nic nebrání tomu, propustit zákon do druhého čtení a jeho projednávání spojit se schvalovacím procesem nové školské legislativy. Tím bychom také vyhověli požadavku vlády na specifikaci a na náplň činnosti asistenta či dalšího pedagoga ve třídě.
Na kolegu Vykydala, který hovořil o právech dítěte, bych chtěla navázat tím, že dítě má také povinnost vzdělávat se, povinnost plnit základní školní docházku, ale děti jsou hendikepované a nemohou tuto povinnost plnit. Proto je naopak naší povinností umožnit zákonem dětem navštěvovat základní školu a umožnit funkci asistenta, který by naopak umožnil plnit jejich povinnost, nikoliv jen právo. Proto prosím, kolegyně a kolegové, abyste podpořili propuštění tohoto návrhu zákona do druhého čtení.
***