(18.20 hodin)
(pokračuje Gross)
"Archiválie mladší 30 let, které byly zpřístupněny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona podle zvláštních právních předpisů, podléhají režimu zpřístupnění podle právních předpisů platných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona." To znamená, ty archivy, které byly zpřístupněny před nabytím účinnosti tohoto zákona na základě zvláštních právních předpisů, prostě zůstanou otevřeny, i když obsahují archiválie mladší 30 let.
Pan poslanec Pleva poté argumentoval tím, že tento návrh zákona umožňuje prakticky vyvlastnit archiválie v soukromém vlastnictví. - Omlouvám se panu poslanci Plevovi, protože jak se teď dívám do svých poznámek, hovořil především o této věci, nikoliv o tom, o čem hovořila paní kolegyně Páralová. Omlouvám se vám, pane poslanče.
Pokud jde o § 27, který kritizoval pan poslanec Pleva, že je to nehoráznost ve vyvlastňování soukromých archiválií, tak já bych chtěl říci těm, kteří se samozřejmě zajímají o jiné návrhy zákonů a nečetli konkrétně tento a mohli by být pod dojmem tohoto vystoupení a žít v představě, že tento návrh skutečně, jak bylo řečeno panem poslancem Plevou, umožňuje vyvlastnění bez náhrady, že to prostě pravda není. § 27 ve svém odst. 3 stanoví toto: "Pokud vlastník nebo držitel archiválie není schopen zajistit její řádnou ochranu a odbornou péči o ni a nemá archiválii uloženou ve veřejném archivu a hrozí její poškození nebo zničení, rozhodne příslušný státní oblastní archiv na základě provedené kontroly o jejím uložení na dobu určitou do státního oblastního archivu, nejdéle však na dobu jednoho roku." Odstavec 4 umožňuje to, o čem hovořil pan kolega Pleva - že se to může opakovat. Ale ty podmínky musí být splněny všechny současně, to znamená, že hrozí zničení, nejenom že nějaký úředník přijde a rozhodne o tom, že tato archiválie se prostě převede do státního oblastního archivu. Poškození nebo zničení, abych byl přesný.
Uvědomte si, že může jít o skutečně o velmi cenné archiválie, které nejsou ve vlastnictví nebo v držení státních archivů, ale především jde třeba o archiválie různých podniků, které mají obrovskou kulturní a historickou hodnotu, jak tady bylo argumentováno. Máme-li přijímat kvalitní zákon, tak ten zákon prostě musí mít v sobě skryté mechanismy, kde budou zachována práva pro vlastníky těchto archiválií, a to tady jednoznačně zaručeno je, protože všechno se odehrává formou příslušného řízení. Zákon musí obsahovat nástroje, které v krajním případě zamezí tomu, aby došlo k ničení takových archiválií.
Aby mi bylo rozuměno. Toto skutečně, jak tady řekl pan profesor Jičínský a jak říkali i jiní, není návrh zákona, který by měl vzbuzovat velké politické vášně. Vůbec se nezlobím, když koaliční poslanci vůči tomuto zákonu budou mít výhrady. Já si kvůli tomu botky nerozkousám, jak říkal Rychlonožka, když ten návrh zákona zamítnete nebo vrátíte k předkladateli, ale myslím, že je to škoda, protože platná právní úprava z roku 1974 skutečně neodpovídá současnému i ústavnímu uspořádání, a to se týká i řady dalších argumentů, ke kterým se ještě pokusím vyjádřit.
Chtěl bych, abyste vzali na vědomí ještě jednu věc. Je logické, že u tohoto návrhu zákona se střetávají dva zájmy. Střetává se zájem archivářů a především badatelů, kteří mají zájem o to, aby archiválie byly přístupné a aby s nimi mohli volně pracovat. To je jeden legitimní zájem, kterému rozumím a který nezpochybňuji. Je logické, že odborná stanoviska badatelů a této odborné veřejnosti jsou prostě zaměřena tímto směrem. Je to logické. Na druhé straně ale existuje i jiný legitimní zájem. Jeden z těch zájmů jsem popisoval před chvílí. To je ochrana archiválií. Dalším takovýmto zájmem je ochrana osobních údajů.
Tato sněmovna proti vůli vlády, resp. nebyl to vládní návrh zákona, přijala zákon o ochraně osobních údajů, a není pravda, že je možné přenést odpovědnost za zveřejnění osobních údajů na badatele. Není to možné podle zákona č. 106, kde jednoznačně za toto zveřejňování odpovídá zpracovatel údajů, což je v tomto případě archiv. Je tomu tak i v případě příslušných mezinárodních závazků, v tomto případě konkrétně směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995, která jednoznačně stanoví - a tady bych se vrátil k vystoupení pana poslance Vrbíka: není pravda, že to jde proti trendu, kde, jak bylo uvedeno kolegou Vrbíkem, v Evropě je trend přenášet zodpovědnost na badatele, to není pravdivý údaj - že odpovědnost má zpracovatel, tedy v případě archivu archiv. Znovu říkám, že je to podle mého názoru legitimní střetávání zájmů. Jen bych byl rád, kdyby v této sněmovně nenacházely sluchu pouze argumenty jedné skupiny, která legitimně prosazuje svoje zájmy, to je badatelů a vědeckých pracovníků.
K dalším připomínkám, které tady zaznívaly. Několik kolegů tady citovalo stejné stanovisko. Byla to paní zpravodajka, která s tím vystoupila jako první. Některé části tohoto stanoviska příslušné odborné společnosti citoval pan poslanec Vrbík a paní poslankyně Dundáčková. Trošku jste se ve stanoviscích opakovali, ale ne všichni jste citovali z podkladů všechno. My je samozřejmě máme také k dispozici.
Nyní k připomínce, která zazněla - že návrh zákona zbavuje archivnictví jeho kulturní a historické dimenze atd., jak je v tomto odstavci tohoto stanoviska. Tady bych chtěl upozornit na to, že v § 2 písm. a) se jednoznačně konstatuje, že archivnictvím se rozumí obor lidské činnosti zaměřený na péči o archiválie a plnící funkce správní, informační, vědecké a kulturní. Tím to samozřejmě nekončí. § 46 odst. 2 písm. ? až j), § 49 odst. 2 písm. d) až g), § 52 odst. 1 písm. h) se jednoznačně věnuje vědecké a kulturní činnosti archivu. V těchto ustanoveních je tato činnost zakotvena včetně pravidel pro její provozování.
Dále je třeba si uvědomit, že ostatním typům archivů návrh zákona v žádném případě nebrání, aby vykonávaly vědeckou a kulturní činnost, pokud samozřejmě je tímto jejich zřizovatel pověří. U nějakého soukromého archivu třeba továrny nebude mít ta továrna zájem na tom, aby tímto byl pověřen, ale pokud zřizovatel jej pověří, není s tím sebemenší problém.
Dále bylo vytýkáno, že návrh zákona je nesen ostře centralistickou a tvrdě postátňující ideou, která degraduje archivy samospráv a nestátních subjektů na druhořadou úroveň a podřizuje tyto archivy nejen metodické kontrole, ale skutečnému poručníkování státních oblastních archivů či Národního archivu. K tomu je třeba uvést následující. Návrh zákona upravuje standardním způsobem výkon státní správy v určité oblasti. Zde konkrétně se jedná o oblast archivnictví a spisové služby. Tento zákon upravuje působnost Ministerstva vnitra a správních úřadů na úseku archivnictví a spisové služby. Pokud jde o archivy územně samosprávných celků, ani archivy nestátních subjektů nejsou a nemohou být v tomto směru správními úřady. Námitka, která se v tomto stanovisku uvádí, vychází ze stavu, kdy okresní archivy a městské archivy měly společné úkoly jakožto archivy národních výborů, ale od roku 1990 - a tady se dostáváme do sporu, že stávající úprava je z roku 1974, a ta počítala s fungováním národních výborů ve své kompetenci - se okresní archivy staly de facto a od roku 1992 i de iure archivy státními, kdežto městské archivy se staly archivy územních samospráv.
***