(11.50 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Já bych tady citoval ze stenografického záznamu řeči předsedy vlády z úterního podvečera. "Vymezení kvalifikované většiny se stává nejobtížnější otázkou. Na jedné straně máme návrh Konventu, který velmi silně podporuje především Německo, ale také Francie, Belgie a Itálie, na druhé straně stojí Španělsko a Polsko, pro které je velmi výhodný systém kvalifikované většiny dle smlouvy z Nice. Česká republika" - řekl pan premiér - "považuje řadu argumentů těchto dvou zemí za oprávněné. Systém vážení hlasů kvalitně kombinuje různá hlediska a zohledňuje dostatečně jak sílu velkých členských zemí, tak potřebu rovnoprávné účasti malých."
Řekl bych, že takto explicitní vyjádření pana předsedy vlády je velkým posunem oproti tomu, co jsme tady slyšeli minule, zejména oproti tomu, co nám tady minule prezentoval pan ministr zahraničí, který říkal něco - dovolil bych si tvrdit - až o 180 stupňů opačného, když hovořil o potřebě zreálnění poměrů ve vztahu k Německu a některým dalším velkým zemím. A já jsem se ho tedy ptal - dnes už tu otázku opakovat nebudu, protože jsem řekl, že povedu debatu v racionálním duchu, nicméně tehdy jsem se ho ptal - ministrem zahraničí jakého že to státu Evropské unie vlastně je.
Dámy a pánové, jsem přesvědčen, že ani princip 50 : 60, ani princip 60 : 60, které jsou navrhovány jako kompromisní, prostě pro Českou republiku v žádném případě výhodné nejsou. Myslím, že česká vláda by měla jasně definovat, jasně říci, že právě toto je jeden z klíčových bodů, že toto je jedna z klíčových priorit, na které buďto k dohodě dojde, anebo ne, protože podle mého názoru než špatný kompromis je lepší žádný kompromis.
Jsem přesvědčen, že v otázce ústavní smlouvy a toho, co představuje, nebo nebude představovat pro budoucnost Evropské unie, je velmi obtížné akceptovat myšlenku, že by nadále v Evropské unii mělo dojít k jakémusi návratu možná o 200 let dozadu, někam k Vídeňskému kongresu z roku 1815 a k tomu, co následovalo potom, což je známo jako "koncert velmocí". To byla právě naprosto ryzí ukázka oné reálpolitiky, před kterou varoval předseda vlády, nebo velmocenské politiky, jinými slovy řečeno. Já jsem bohužel přesvědčen, že návrh oné ústavní smlouvy v mnoha ohledech směřuje právě k tomuto uspořádání, že to budou dva nebo tři velké státy, doplněné několika menšími, které budou v Evropské unii, pokud tato smlouva bude přijata a ratifikována, rozhodovat prakticky o všem. A to je uspořádání Evropské unie, které si skutečně já - a nejen já - představit nedovedu.
Já bych byl býval velmi rád, dámy a pánové, kdyby se celý proces rozšíření Evropské unie o 10 nových členů byl býval stal důvodem k jakémusi osvěžení konceptu evropské integrace a k přemýšlení i o nových variantách evropského soužití, takových, které by možná lépe odpovídaly velmi dynamickému a velmi rychle se měnícímu a také pružnému prostředí mezinárodních vztahů na úsvitu 21. století, než je onen model neustálého sbližování, posouvání pravomocí z úrovně národní na nadnárodní a vytváření jakéhosi velkého, v mnoha ohledech obtížně řiditelného celku. Bohužel k tomu nedošlo, bohužel se ukazuje, že tato šance byla promarněna právě v mocenských sporech velkých států s malými. A bohužel se ukazuje, že ústavní smlouva podle mého názoru - a nejenom podle mého názoru - nepředstavuje žádné dlouhodobé a žádné trvalé řešení pro Evropu. Jsem přesvědčen, že bude zapotřebí hledat řešení nová, řešení jiná a řešení, která budou nějakým vhodnějším a lepším způsobem reflektovat evropskou realitu.
Dámy a pánové, minule jsme navrhli jako klub ODS usnesení, které podle našeho názoru je jediné možné ve vztahu k vládní pozici na Mezivládní konferenci, a to je usnesení, které vyzývá vládu, nebo vybízí vládu, aby nepřipustila žádné zhoršení pozice České republiky v Evropské unii oproti stávajícímu stavu, který je definován jednak přístupovou smlouvou o našem vstupu do Evropské unie a jednak smlouvou z Nice. Stejné usnesení si dovolím navrhnout i dnes, protože existuje reálné riziko, že pokud bude ústavní smlouva schválena a předložena k ratifikaci v té podobě nebo v těch podobách, jak se to dnes z pohledu ještě před Mezivládní konferencí jeví, že dojde ke zhoršení, a dokonce k viditelnému a měřitelnému zhoršení pozice České republiky uvnitř Evropské unie, že se zmenší a sníží naše váha a naše možnost ovlivňovat celkové směřování evropské integrace a že se sníží, a nikoli zvýší náš vliv na celý tento proces. A to myslím, že je základní a téměř kanonická pravda, za kterou bychom měli všichni stát, že ten vliv, který jsme jednou získali, který jsme jednou dojednali - a teď se nechci pouštět do polemiky o tom, zda bylo dojednáno, nebo nebylo dojednáno maximum, protože to už je za námi - ten vliv, který je nám dnes garantován uvnitř Evropské unie by neměl - a ještě za našeho souhlasu - být umenšován, aniž bychom za to získali nějakou viditelnou protihodnotu.
Toto usnesení, dámy a pánové, si tedy dovolím předložit, a pro tuto chvíli bych s tímto bodem skončil. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk poslanců klubu ODS.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Zahradilovi. Usedá ke stolku zpravodajů, takže z toho je patrno, že se ujme zpravodajských úkolů.
V tuto chvíli prosím, aby se slova ujal ministr zahraničí a místopředseda vlády Cyril Svoboda. Připraví se předseda sněmovny Zaorálek.
Místopředseda vlády a ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, kolegové, jsme před samotným závěrem Mezivládní konference. Jsme před samotným závěrem, ve kterém se mají vlády dohodnout na tom, jaká má být podoba připravované a dlouho diskutované ústavní smlouvy. Je to výsledek dvouleté práce, je to výsledek práce i Konventu, kterého se zúčastnili naši zástupci, zúčastnili se ho zástupci Poslanecké sněmovny, Senátu i vlády ČR. Jsme plnohodnotnými účastníky tohoto procesu, a to je tudíž také známka toho, že celý integrační proces se bere vážně z obou dvou stran, tedy ze strany členských států stejně tak jako ze strany států, které vstupují do Evropské unie.
Mohu jen připomenout, že země, které jsou součástí Evropského hospodářského prostoru, jako je Norsko, Lichtenštejnsko nebo Švýcarsko, jsou státy, které nemohou ovlivňovat to, co se jich bezprostředně týká, nemají možnost ovlivnit tyto skutečnosti, ačkoli to, co se rozhoduje v prostoru hospodářském, se jich bezprostředně dotýká. Norů např. produkce ryb, a Norové přispívají do Evropské unie, Norové ale nemají právo zúčastnit se rozhodovacího procesu a nemohou tento proces ovlivnit.
Takže je dobře, že i naši občané v referendu řekli "ano" Evropské unii, ale je také dobře, že máme možnost celý tento proces spoluvytvářet a ovlivňovat. A opakuji - to je důkazem skutečnosti, že tento proces je brán vážně z obou dvou stran.
Správně řekl pan kolega Zahradil, že nám nehrozí žádný stát a superstát, protože mluvil o vlivu národních států, a vyplývá to i ze samotného úvodu textu smlouvy, kterou projednáváme, protože v její preambuli, v tom samotném začátku se neříká "My, lidé Evropy, …", ale říká se "Státy a občané Evropy…".
***