(12.00 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
Je nepochybné, že zůstávají státy jakožto státy suverénní, které přenášejí výkon části své suverenity na společné společenství, které je více než jenom pouhou mezinárodní organizací, ale není a nebude státem. Důkazem této skutečnosti je například i to, že z Evropské unie lze vystoupit, nebo i to, že ústava nedává plnou moc Evropské komisi vypisovat evropské daně. To jsou některé atributy státu, které nebude nikdy mít Evropská unie, proto Evropská unie není a nebude státem ani plíživě, ani skrytě, a také ne explicitně.
Kolega Zahradil mluvil o předsedovi Evropské rady, o ministru zahraničních věcí, takže já se také několika slovy dotknu těchto dvou funkcí. Předseda Evropské rady je člověk, který bude předsedat kolektivnímu orgánu, který má základní roli při definování strategických cílů Evropské unie, a není tedy prezidentem států, ale pouze koordinuje činnost Evropské rady, a pokud něco implementuje, pak jenom společnou vůli hlav států a hlav vlád, to znamená, že nemůže činit nic, co není dohodnuto členskými státy Evropské unie. Proto mi nevadí jeho označení, jestli se mu říká pane předsedo, nebo pane prezidente, protože jde pouze o titul, a nám jde o ten obsah. Obsah je naprosto zřetelný. Tento předseda není předsedou jedné moci, ale předsedou orgánu, kde je třeba vůle všech členských států Evropské unie.
Stejně tak ministr zahraničních věcí není někým, kdo vnucuje politiku členským státům Evropské unie. Je odpovědný Evropské radě a implementuje nebo provádí pouze politiku, na které se dohodnou členské státy Evropské unie v Evropské radě. Proto také zůstane zahraniční politika jednotlivých členských států, protože ne vše se stane celoevropským tématem. A proto tento ministr zahraničních věcí bude pouze provádět takovou politiku, ke které bude vyzván a která mu bude uložena, aby ji prováděl dohodou všech členských států v Evropské radě. Proto podle mne, dámy a pánové, nehraje roli, jestli má označení jako vnější reprezentant pro vnější vztahy, nebo zda to je ministr zahraničních věcí, protože ať tak, nebo tak, zřejmě opozici bude to označení vadit, ale já si myslím, že i v diskusi, kterou jsme prošli na Mezivládní konferenci, došlo k dohodě, že označení není klíčovým problémem. Problémem je, jaká je jeho skutečná relevantní moc.
Tady opět zdůrazňuji - jde o vůli všech členských států, všech hlav států a hlav vlád, protože jde o vůli Evropské rady. Je také pravda, že tam došlo ke zpřesnění jeho pozice v rámci Evropské komise, protože tento ministr zahraničních věcí bude, nebo má být členem Evropské komise v postavení místopředsedy této komise a jeho relativní nezávislost je právě v tom, že jeho nominace je dána vůlí Evropské rady, ale pokud komisi jako celku bude vyslovena nedůvěra, tak podle návrhu by měl odstoupit i tento ministr zahraničních věcí, ale jinak jeho odvolání je možné jenom se souhlasem Evropské rady. Tím se posiluje jeho větší autonomie v rámci Evropské komise, protože jeho úkolem je právě provádět politiku, na které se dohodnou členské státy. Proto jeho postavení bude relativně nezávislejší ve vztahu k ostatním členům Evropské komise.
To je několik slov k těmto dvěma institucím nebo funkcím, a znovu zdůrazňuji, že nejde o žádné, ani plíživé naznačování vytváření státu, protože i to, o čem budu mluvit za chvíli, je důkazem skutečnosti, že se velmi výrazně projevuje vliv jednotlivých členských států, takže toto nebezpečí, před kterým jsme stále varováni, tady zřetelně nehrozí.
Mandát, který vláda má, není mandát, který by se měnil podle podmínek, jak se vyvíjí situace, protože když porovnáme úvodní mandát a mandát konečný, tak zjistíme, že tento mandát se pohybuje ve stejném koridoru, a je to tedy mandát, který je flexibilní jen v některých aspektech podle toho, co vidíme, že se stává prospěšnější pro Českou republiku v průběhu projednávání Mezivládní konference. V každém případě je třeba říci, že mandát České republiky je odlišný od textu Konventu, ať už ten úvodní, nebo ten konečný, to znamená, že skutečně o něco usilujeme, že usilujeme o změnu textu, protože ten mandát se nekryje s celým Konventem.
Byla tady označena pozitivně panem kolegou Zahradilem skutečnost, že předsednictví v radě bude rotující. Informoval o tom Poslaneckou sněmovnu předseda vlády, takže se nebudu zabývat detaily tohoto instrumentu. Důležité je, že k předsednictví budeme mít přístup i my jako nové země v relativně krátkém čase, a myslím si, že je to velká výzva pro Českou republiku, abychom i na tento úkol byli dobře připraveni. Tady si myslím, že se má koncentrovat naše pozornost, na naši přípravu a schopnost plnit úkoly v Evropské unii i jako budoucí spolupředsednické země.
Pokud jde o hlasování - ano, je to klíčový problém. Klíčový problém se týká váhy hlasů a my jsme řekli, že preferujeme systém z Nice, kde ve váženém hlasování Česká republika má 12 hlasů (potlesk zprava) - děkuji za ocenění - a tady bych byl rád, aby v tom přístupu, o kterém mluvil pan kolega Zahradil, mě citoval přesně. Já jsem v úvodním slově, když jsem poprvé mluvil na toto téma, je to ve stenozáznamu, řekl to, co zopakuji tady.
Pokud jsem mluvil o zreálnění poměrů, mluvil jsem o poměrech mezi Španělskem a Polskem na straně jedné a Německem na straně druhé, protože základní střet není o poměru hlasů zemí, jako je Česká republika, ale základní střet je v tom, že Německo, které má 80 milionů obyvatel, má 29 hlasů, a Španělsko a Polsko, které každé má 40 milionů obyvatel, má 27 hlasů. Když tyto dvě země se sečtou, dají dohromady 80 mil. obyvatel, tedy stejný počet obyvatel, jako má Německo, dají mnohem více hlasů, než má Německo. Mluvilo-li se o zreálnění, mluví se o tomto poměru hlasů, a tento střet tu samozřejmě je. To nemá smysl zastírat. Proto pokud by došlo ke změně - a já opakuji znovu, že pro nás je smlouva z Nice prioritou - tak trváme na tom, aby změna byla založena na principu parity. Nejdeme na výsledek Konventu, a to je výsledek i našich zástupců v Konventu, protože pod tímto závěrečným textem je i podpis pana kolegy Nečase. Je to text, který říká, že ten poměr by mohl být vyvážen jinak, že by při váženém hlasování pro rozhodnutí bylo třeba poloviny členských států a 60 % obyvatel. To znamená, že by byla posílena role větších států. Toto podle našeho názoru není správný směr, a my budeme vždy podporovat myšlenku, aby došlo k paritě, to znamená, že pokud by došlo k dvojímu hlasování, aby pro rozhodnutí bylo třeba poloviny členských států a poloviny obyvatel, nebo 60 % států a 60 % obyvatel. Není tolik rozhodující číslo jako samotná parita.
Důležitější je, že si musíme uvědomit, že naše země je země střední velikosti v Evropské unii, jsme devátá největší země v Evropské unii a naše váha a schopnost prosazovat naše zájmy není dána jenom váhou našeho hlasu, ale schopností dohodnout se s dalšími státy, aby tím rostla naše váha, že ve společnosti s dalšími prosadíme společné zájmy.
***