(14.20 hodin)
(pokračuje Fajmon)
V zásadě jsou k dispozici dvě procedury, a to zásada jednomyslnosti a zásada většinového hlasování. Porovnáme-li stávající stav s evropskou ústavou zjistíme, že i zde dochází k výraznému posunu od jednomyslnosti směrem k většinovému hlasování.
Nyní se pokusím ukázat, proč je pro Českou republiku výhodné mít svého komisaře, mít právo předsedat Evropské radě, mít vyšší váhu svých hlasů, nepřesouvat další kompetence do Bruselu a zachovat v co největší míře zásadu jednomyslnosti v rozhodování.
Mít svého evropského komisaře je třeba z toho důvodu, že potřebujeme v rozhodujícím iniciativním orgánu Evropské unie mít člověka, který svém životě sdílel český osud, a to proto, že lidé, kteří takový osud nesdíleli, nemohou rozumět potřebám a ambicím českých občanů. Evropského komisaře potřebujeme i jako českou tvář organizace zvaná Evropská unie. Předsednictví Evropské rady dává každé členské zemi možnost řídit práci Evropské unie a vnášet do ní svůj národní vklad. Předsednictví poskytuje každé zemi možnost stanovovat politické a legislativní priority pro činnost Evropské unie. Pro Českou republiku, která takovou možnost dosud nikdy neměla, je toto velice důležité právě s ohledem na potřebu integrovat české zájmy do činnosti Evropské unie.
To, že mít vyšší váhu našich hlasů je lepší než mít váhu nižší, se mi vždy zdálo být zcela zřejmé, ale i v této sněmovně jsou kolegové - a dokonce v této vládě jsou ministři - kteří to nechápou, nebo mají dokonce opačný názor. Proto zde uvedu několik základních matematických úvah.
Jestliže je naším hlavním zájmem integrovat české zájmy do rozhodovacího procesu Evropské unie a jestliže uznáváme, že tyto zájmy legitimně reprezentuje vláda České republiky, potom musíme usilovat o eliminaci případů, kdy bude česká delegace při rozhodování v Evropské radě přehlasována. Každé naše přehlasování znamená, že legitimní zájem České republiky, reprezentovaný vládou, bude muset ustoupit takzvanému evropskému zájmu, ale ve skutečnosti většinové koalici jiných národních zájmů. A vzhledem k tomu, že evropské právo je přímo aplikovatelné na občany a další subjekty, znamená to ve skutečnosti postupné vyprazdňování české suverenity a její nahrazení suverenitou odvozenou od jiných států. Takový vývoj já hodnotím negativně. Právě proto také tvrdím, že je třeba hájit to, aby váha našich hlasů se nesnížila a nezvýšila se tak možnost našeho přehlasování.
Dále - je pro nás výhodné přesunovat další české kompetence do Bruselu? Já jsem přesvědčen o tom, že tomu tak není. České subjekty, tj. občané, rodiny, firmy a obce, jsou celkově vzato slabší než analogické subjekty v Evropské unii, a zvláště potom ve stávajících členských zemích. Evropské právo je přitom postaveno na obhajobě zájmů stávajících členských zemí, nikoliv na obhajobě zájmů nových členských zemí, a jak známo, evropské právo měří každému stejně. Podřízení relativně slabších českých subjektů evropským pravidlům šitým na míru silnějším subjektům bude mít pro tyto české subjekty rozdílné důsledky. Jsem přesvědčen o tom, že důsledky budou pro naše subjekty celkově vzato horší než pro subjekty ve stávajících členských státech. Zde vidím hlavní prostor pro aktivní činnost české vlády, českého parlamentu a dalších českých institucí. Naše relativní - především hospodářská - slabost je důvodem, proč potřebujeme kvalitní české instituce, kompenzující relativní a doufejme že dočasnou slabost českých subjektů. Z tohoto důvodu není v našem zájmu přesunovat další pravomoci do Bruselu. Pokud to totiž uděláme, zmenšíme sami sobě možnost účinně pomoci našim občanům, rodinám, firmám a obcím.
Konečně - je pro nás lepší rozhodovat v Evropské unii většinově, nebo konsensuálně? Já jsem přesvědčen o tom, že pro nás i pro Evropskou unii je lepší rozhodovat konsensem. V případě konsensuálního rozhodování totiž může být přijato pouze takové rozhodnutí, které podporují všechny demokratické vlády členských států Evropské unie. Takové rozhodnutí reprezentuje legitimní vůli většiny voličů všech členských států Evropské unie, zprostředkovanou národními státy, a nevytváří žádný problém do budoucnosti. Takový systém umožňuje v plné míře uspokojit nejen zájmy stávajících členských států, ale také zájmy zemí nově přistupujících. Je to systém, který nikoho nezvýhodňuje ani nikoho nepenalizuje, a je tedy spravedlivý. Nám jako nové členské zemi dává možnost účinně uplatnit český zájem; a to je podle mého soudu správné a v souladu se skutečnými zájmy českých občanů.
Oproti tomu systém většinového hlasování v praxi znamená to, že rozhodnutí je schváleno nikoli všemi státy Evropské unie, ale jen některými. Není podstatné to, jak velká je to většina, ani to, kdo ji tvoří, ale to, že některé členské státy - a mohou to být v každém případě různé země - mohou být přehlasovány, a přesto takové rozhodnutí bude v té zemi, která hlasovala proti, závazné pro každého. Jaké toto může mít důsledky? Jsem přesvědčen o tom, že důsledky takového vývoje budou jen negativní. Čím vícekrát a čím více zemí bude mít zkušenost z přehlasování, tím větší bude frustrace a nespokojenost s fungováním Evropské unie. A kromě toho se samozřejmě i zde jedná o postupné vyprazdňování státní suverenity všech členských zemí.
Podívejme se ale na to, jak bude většinové hlasování sloužit zájmům České republiky - a zde bych chtěl opět reagovat na to, co říkal pan ministr zahraničí, kde vyzýval k tomu, abychom budovali koalice a snažili se dohodnout s dalšími, abychom nebyli na straně těch, kteří budou přehlasováni. K tomu bych tedy chtěl říci následující.
V našem případě se opět zmenší prostor pro vlastní aktivní politiku českých institucí, a dokonce vznikne možnost, že taková u nás demokraticky vzniklá politika bude pokynem z Bruselu prostě znemožněna. Takový vývoj já si nepřeji a jsem přesvědčen o tom, že tento vývoj není v zájmu České republiky.
Pokud chceme kvalifikovaně posoudit princip většinového hlasování v Evropské unii, musíme se zmínit mimo jiné i o našem koaličním potenciálu, tj. o naší schopnosti být na straně rozhodující většiny, a nikoli na straně podřizující se menšiny. Jsem přesvědčen o tom, že náš koaliční potenciál je velmi nízký. My jsme definičně součástí několika potenciálních koalic a těmi jsou podle mého vidění zhruba čtyři takové koalice. Je to koalice nových členských zemí, koalice menších členských zemí, koalice atlantická a koalice druhé světové války. Podívejme se na to, zda nám jakákoli takováto koalice dává potenciálně možnost získat většinu, a být tedy na straně těch, kteří rozhodnutí přijímají, nikoli na straně těch, kteří se mu pouze musí podřizovat.
Koalice nových členských zemí bude, pokud vše dobře dopadne, tvořena deseti novými členskými zeměmi, jejichž celkový počet hlasů nebude ani dle smlouvy z Nice, ani dle evropské ústavy tvořit většinu. Navíc je tato koalice značně geograficky, hospodářsky a politicky nehomogenní. Tato koalice nám tedy možnost vybudovat většinu neumožňuje.
Za druhé - koalice menších členských zemí je potenciálně tvořena všemi členskými zeměmi s počtem obyvatel nižším než 20 milionů občanů. Těchto zemí je po předpokládaném rozšíření celkem 19, což je většina. Počet jejich hlasů je dle smlouvy z Nice značný a rovněž většinový, ale dle evropské ústavy se tento počet hlasů radikálně zmenšuje, což je proti našim zájmům.
***