(15.00 hodin)
(pokračuje Kühnl)
Domnívám se, že je k tomu třeba říci, že to je pro mne potvrzení jedné zajímavé věci. Je to pro mne potvrzení toho, že stále platí výkřik pana prvního místopředsedy Zahradila, kterým nás tady počastoval ve chvíli, kdy z tohoto místa v této sněmovně hovořil předseda Evropského parlamentu. Pokud si, dámy a pánové, vzpomínáte, pan kolega Zahradil se tehdy prozradil výkřikem: "Byli jsme před Evropskou unií a budeme i po ní." Jinými slovy, vyhrožoval veřejně, že se těší na to, až žádná Evropská unie nebude a Česká republika bude znovu ponechána sama svému osudu.
A k tomu, vážená paní místopředsedkyně, bych chtěl říci. Ano, je to pravda. Byli jsme před Evropskou unií. Byli jsme například protektorátem Čechy a Morava, byli jsme potupným satelitem sovětského impéria, byli jsme dojnou krávou RVHP, jestli si ještě vzpomínáte, co to bylo, byli jsme prvním tankovým příkopem Varšavské smlouvy a také jsme byli během pouhých třiceti let dvacátého století dvakrát okupováni cizími vojsky, a dámy a pánové, tím vším jsme byli před Evropskou unií a tím vším bychom také velice snadno mohli být znovu, kdyby se nějakému šílenci podařilo ji zničit.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Já se panu poslanci Kohlíčkovi omlouvám, ale přihlásil se o slovo pan zpravodaj, který, jak víte, má dostat slovo, kdykoliv o to požádá. Prosím, pane zpravodaji.
Poslanec Jan Zahradil: Paní předsedající, já jsem skutečně chtěl držet debatu v racionálním a rozumném duchu, ale bohužel, jak se ukazuje, tak tváří v tvář k některým kolegům to opravdu není možné. Já se z tohoto místa zcela zásadně ohrazuji proti trapnému a pokleslému příspěvku pana poslance Kühnla. Zcela zásadně se ohrazuji proti jakémusi řekl bych politickému rasismu, který sem pan kolega Kühnl zavádí tím, že jakýkoliv jiný názor na metody a některé aspekty evropské integrace označuje za antievropanství. Já tento trik znám. Je to oblíbený trik u části našich politických, mediálních a intelektuálních elit, ale já jsem přesvědčen, že takovou míru pokleslosti a trapnosti, jakou tady předvedl pan kolega Kühnl, nelze nechat bez odpovědi, takže se skutečně velmi vážně a velmi zásadně proti tomuto mimořádně ubohému vystoupení ohrazuji.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Nyní dostává slovo k faktické poznámce pan poslanec Jaromír Kohlíček.
Poslanec Jaromír Kohlíček: Děkuji za slovo, paní předsedající. Protože tuším, že to je poslední slovo, které zde mohu mít, tak bych chtěl zdůraznit, že projekt evropské integrace, to je český projekt, bytostně český projekt, ale to nás neopravňuje k tomu, abychom nekriticky přijímali jakékoliv tvrzení, které se za tento projekt skrývá. Přesto se domnívám, že proporcionalita i v horším případě, to znamená v případě přijetí těch cifer, které jsou obsaženy v návrhu ústavní smlouvy, je zachována. I malé země mají mít stále svých minimálně pět poslanců, i Německo, které má 80 milionů, má mít pouze 99 poslanců.
Je fakt, že nejdůležitějším dokumentem i v rámci Evropské unie je její roční finanční plán. Čili jestli rozpočet Evropské unie bude přijímán na této úrovni, kde je disproporcionální a daleko vyšší než proporcionální zastoupení menších a středních států proti velkým státům, potom je otázkou, jak skutečně přistoupit k rozdílu, který je mezi smlouvou z Nice a mezi tímto návrhem v případě, že se rozhoduje v radě, a tam opravdu smlouva z Nice je pro nás výhodnější.
Je třeba očistit zrno od plev a je třeba si říci, že ne všechno v návrhu je ideální, jak se nám tady snaží někteří představovat, a na druhé straně, že v ústavní smlouvě a v projektu, který je bytostně český, a to již více než 400 let, bychom měli být zapojeni.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní se o slovo přihlásil ministr kultury pan Pavel Dostál. Slovo mu dávám. Poté věřím tomu, že přijde řada na pana poslance Pavla Svobodu.
Ministr kultury ČR Pavel Dostál Vážená paní místopředsedkyně, milé kolegyně, vážení kolegové, opravdu nebudu přilévat oleje do ohně. Chtěl bych se k celému problému vyslovit spíše z pozice ministra kultury, resp. chtěl bych mluvit o některých aspektech české národní identity v souvislosti s Evropskou unií, a to s ohledem na českou kulturu. Chci mluvit tak proto, že se často v poslední době argumentuje hojně tím, že pokud něco bude v Evropské unii určovat naši identitu, bude to především naše národní kultura.
Nechci zpochybňovat v žádném případě tento názor a souhlasím, že naše kultura je pro Evropu vlastně zpráva o tom, co dokážeme, jakou dovedeme psát hudbu, jaké dovedeme psát knihy, jak svým uměním oslovíme Evropu, a že kultura samozřejmě o nás jistě vypoví v Evropě víc než zpráva o tom, kolik třeba vyrábíme kyseliny sírové na hlavu. Na straně druhé se ale řekl bych obávám, že z pojmu národní kultura se stává mnohdy už pouhé klišé bez jakéhokoliv obsahu.
Dovolte mi v této souvislosti malý konkrétní příklad. Letos v létě jsem navštívil s generálním ředitelem Národní galerie profesorem Knížákem bienále v Benátkách, a aniž bychom se o tom nějak domlouvali, shodně jsme konstatovali, že v tzv. národních pavilonech vystavující zúčastněné země tu s větším, nebo s menším úspěchem předváděly výtvarná díla, u kterých nebylo vůbec naprosto důležité, kde vlastně vznikla. Jinými slovy, už nešlo v žádném případě mluvit o jakémkoliv národním charakteru toho či onoho artefaktu. Šlo pouze hodnotit, a to kunsthistorici, a nikoli ministr kultury, uměleckou úroveň těchto děl. A tak např. i v našem pavilonu Ježíš Kristus, který byl umístěn na gymnastických kruzích, myslím, že plastika byla výborná a velice vtipná, tak tato plastika mohla být exponátem jakékoliv země, aniž by se divák divil tomu, že je z té či oné země. Já to říkám proto, že byla vystavována díla, která vznikala v Praze, New Yorku, v Mnichově, v Rio de Janeiru, aniž by pro vznik těchto děl bylo podstatné, v kterých zemích vznikla. A přesto mnohdy šlo o veliké kulturní počiny.
Ano, podle mého názoru, a říkám to proto, abych to zdůraznil, také kultura se prostě globalizuje a komunikační revoluce způsobila, že celý svět je, a to včetně Evropy, kulturně propojen. Kultury jednotlivých zemí, úmyslně se vyhýbám podstatnému jménu národů, vedle sebe nejen existují v této době, ale v této době se vzájemně velice ovlivňují a citelně se inspirují. Myslím si, že to ale není nic nového, protože když se podíváme na začátek století, na českou Prahu, tak výsledek její kultury není pouhá česká kultura. Výsledkem kulturního dění v předválečné Praze před první světovou válkou je kultura, která je česko-německo-židovská. Tato kultura nejvíc poznamenala Prahu svojí magií.
***