(15.20 hodin)
(pokračuje Holáň)
Každý prostě něco získá a něco ztratí. Běží o to, aby ztráty a zisky byly vyrovnané a konečný výsledek užitečný pro všechny. Jsem přesvědčen, že z hlediska našich ambicí je návrh evropské ústavy významným krokem vpřed. Je vypracován tak, že umožňuje efektivní fungování unie i o 25 státech. Současné, svým rozsahem bezprecedentní rozšíření unie totiž ukazuje, že již není možné nadále postupovat tak, že se nové členské státy jednoduše přilepí k těm stávajícím.
Když si vezmeme třeba způsob hlasování v radě ministrů, systém trojité většiny schválený v Nice je jednak neobjektivní, protože počet hlasů jednotlivých států neodpovídá žádnému objektivnímu kritériu, a kromě toho je také nepřehledný. Stav, pro který lobbuje zejména Polsko a Španělsko, je výhodný pro ně, ale spravedlivý rovněž není. Spíše než na počítání desetin procenta našeho podílu na rozhodování, o které si případně polepšíme nebo pohoršíme, bychom se proto měli zaměřit na to, aby výsledný systém hlasování byl spravedlivý a pro občany srozumitelný. A abychom jej v jakékoli z variant dokázali dobře využít pro prospěch našich občanů. Souhlasím s tím, že vláda otázku většinového hlasování klade na první místo, a souhlasím také s tím, aby vláda šla do závěrečného vyjednávání s požadavkem dvojité většiny se stejnými limity počtu zemí a populace.
Způsob rozhodování v radě ministrů je přirozeně velmi citlivou záležitostí, nesmíme se však k tomuto tématu přehnaně upínat. Naše pozice v Evropské unii se nebude primárně odvíjet od toho, zda náš podíl na hlasování v radě ministrů bude o pár desetin procenta vyšší, či nižší, ale spíše od toho, jestli budeme v rámci unie vystupovat aktivně a jestli budeme přicházet s konstruktivními návrhy a podněty, jak unii posunout vpřed, pro což je také zapotřebí, abychom dokázali do odborného servisu pro naše zástupce vyslat dostatečný počet dobře připravených mladých lidí. Připomínám například, že když se v radě probírají jednotlivé návrhy, tak zhruba ze 100 % o 20 % se jen hlasuje, všechny ostatní vznikají velice pružnou a rychlou domluvou.
Jistě musíme usilovat o co nejlepší počáteční podmínky, ale nelíbí se mi strach, který je cítit z naší opozice, že si v náročných podmínkách nebudeme vědět rady. Jsem přesvědčen, že si rady vědět budeme.
Místem, kde se členský stát může v dobrém slova smyslu zviditelnit, je zejména Evropská komise. Je sice pravda, že členové komise jsou formálně nezávislí na členských státech, přesto však má zejména pro menší státy význam mít v komisi svého zástupce. Komisaři totiž nejsou jen úředníci, ale také politici, kteří se podílejí na vytváření evropských předpisů a na kontrole jejich provádění členskými státy. Kromě toho, podíváme-li se na současné komisaře, nemůžeme si nevšimnout, že státní příslušnost se mnohdy do jejich činnosti přímo promítá. I jinak je z chování většiny komisařů zřejmé, že si udržují vazbu na svůj stát a snaží se pracovat v jeho prospěch. Navštívíte-li internetové stránky španělské komisařky de Palacio nebo portugalského komisaře Vitorina, získáte velmi silný pocit, že jste na stránce španělského nebo portugalského politika. Komisaři jsou jakousi chodící reklamou na svou zemi. Je-li komisař kvalitní a schopný, zvyšuje se tím i prestiž země, která ho nominovala. Přitom neplatí, že mediálně viditelný a široce respektovaný komisař nutně musí pocházet z velké země a musí mít v rámci komise významný resort. Ukázkovým příkladem komisaře, který měl být původně papírově spíše do počtu, který se však nakonec oproti těmto papírovým předpokladům vypracoval ve velmi výrazného a respektovaného komisaře, je právě zmíněný portugalský komisař Vitorino. Jeho působností v rámci Evropské unie je spolupráce v oblasti justice, tedy oblasti, která je zatím relativně málo dotčena evropským právem. Přesto si zejména díky své schopnosti kvalifikovaně se vyjadřovat na půdě komise i k jiným oblastem činnosti unie vydobyl tak silné postavení, že byl nominován do velmi prestižní funkce reprezentanta Evropské komise v Konventu. Pro nás to znamená, že i komisař pocházející ze země velikostně srovnatelné s Českou republikou může být v komisi výraznější postavou než mnozí komisaři z větších zemí. Proto je také správné zařadit mezi priority vyjednávání pokusit se prosadit zásadu "jedna země - jeden komisař s plným hlasovacím právem", a abychom následně vybrali takové kandidáty na komisaře, kteří dokáží maximálně využít možností, které působení v komisi nabízí.
K prioritám, které bych sem dál řadil, by určitě patřila starost o právní zakotvení společné obrany EU. Určitě bych usilovat o to, aby transatlantické vazby nebyly nějak narušeny. Také bych se zajímal o otázku přechodu mezi jednomyslným a většinovým rozhodováním v radě a úlohu monitorování této věci národními parlamenty. Nechci to do detailu rozebírat. Nicméně dovolte mi pár slov obecněji k evropské ústavě.
Je to ústava pro lidi, pro občany unie. Jejím přijetím se vytvářejí předpoklady pro to, aby unie nebyla nadále jen společenstvím států, ale i společenstvím občanů. Vývoj v unii by měl směřovat k tomu, aby při přijímání evropských zákonů měl rozhodující slovo evropský orgán s přímým mandátem od evropských občanů, tedy Evropský parlament. Právo veta by si členské státy měly ponechat jen v těch oblastech, které byly z různých důvodů ponechány na národní úrovni a u nichž je případný společný postoj v rámci unie sice žádoucí, avšak nikoli nezbytný. Takovou oblastí je třeba společná zahraniční a bezpečnostní politika nebo daňová legislativa. Naopak trvat na zachování práva veta tam, kde se státy dohodly, že je nezbytné postupovat společně, by znamenalo paralyzovat činnost unie, a tedy přesný opak toho, proč se státy v rámci unie integrují.
V této souvislosti musím odmítnout postup, v němž se až extrémně radikální názory na evropskou ústavu zaštiťují národními zájmy. Je to falešné zastírání antievropské politiky a je to klamání občanů. Nejsou to národní zájmy, jsou to zpravidla zájmy stranické. Něco podobného, jako jsou tyto názory na evropskou ústavu, jsme ostatně zažívali před pár lety při projednávání reformy veřejné správy u nás, jen v opačném gardu. To jenom dokazuje, že středem takového zájmu není občan a jeho potřeby, ale státní moc a její potřeby. Systematické odmítání přenosu některých pravomocí z národní na evropskou úroveň velmi připomíná bránění přenosu některých pravomocí z národní na regionální úroveň celkem přednedávnem. Do sebe zahleděné nacionální pojetí politiky je v prostředí dnešní unie prostě překonané. Zarputilá a mnohdy až křečovitá snaha stavět zdi mezi národními a evropskými zájmy je krokem, kterým bychom vraceli evropské dějiny o mnoho let zpátky. Odmítám plíživou renacionalizaci, která je v takových postojích skrytá.
Já jsem nicméně pevně přesvědčen, že lidé ve vztahu k unii neuvažují v kategoriích národních zájmů, ať už si pod tímto pojmem představíme cokoliv, ale mnohem více v kategoriích něčeho, co bychom mohli nazvat občanské zájmy. Životní občanské zájmy, stejně důležité pro Čecha jako pro Ira, Řeka, či Švéda - zdraví, životní prostředí, volná soutěž, práce. Společným jmenovatelem těchto zájmů je přání spojené s očekáváním, aby unie účinně přispívala k vytváření příznivých podmínek pro život lidí. A toto očekávání bude moci unie naplnit jen tehdy, bude-li akceschopnou.
Jsem toho názoru, že Česká republika by spolu s ostatními členskými státy měla na Mezivládní konferenci vytvořit unii takové podmínky, aby mohla účinně fungovat. Vůči sobě navzájem by se pak unie a členské státy měly chovat nikoli jako rivalové, ale jako spolupracující a vzájemně se doplňující tandem. Jedině tak bude jejich činnost přinášet lidem prospěch.
Má-li být naše vláda úspěšná při závěrečných vyjednáváních, musí mít dostatečný prostor pro vyjednávání. Nelze jej sevřít příliš úzkým mandátem. Předložený mandát považuji za přiměřený a doporučuji, aby ho sněmovna vzala na vědomí. Vyjednávačům přeji úspěch. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní má slovo pan poslanec Petr Lachnit, připraví se pan poslanec Martin Říman, poté pan poslanec Zdeněk Jičínský. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Petr Lachnit: Děkuji, paní předsedající. Dámy a pánové, vážení kolegové a kolegyně, nové století vyžaduje širší záběr, a globální výzvy, které stojí před evropskými národy, jsou zvladatelné pouze společným postupem.
***