(15.30 hodin)
(pokračuje Lachnit)
Je pravdou, že dnešní vládnoucí kruhy, a to leckde, nepřijímají tento názor vůbec snadno a veřejné mínění i ve státech Evropské unie má s jeho pochopením poměrně velké potíže. Pokud se však nepodaří prosadit potřebné institucionální změny a reformy, zanechají dnešní vládní činitelé příštím generacím v Evropě velmi tíživé dědictví. Těm, kdo umějí uvažovat strategicky čtvrt století dopředu, je jasné, že v roce 2025 tady bude úplně jiná generace politiků, než jsme my, která bude jednat s daleko větší vnitřní svobodu, než to dokázaly ty generace, které pamatují Hirošimu, Osvětim, Stalingrad, hitlerovský či stalinský diktátorský imperialismus. Rozhodnou-li se dnešní lídři správně, pak se podaří příštím generacím dovršit Evropskou unii, to je vytvořit takovou unii, která bude se souhlasem veřejného mínění národů členských států jednat navenek, přičemž ale nepoškodí národní identity uvnitř unie, ale všeobecně se dosáhne sociální a ekonomické soudržnosti a zároveň se zachovají a garantují osobní svobody, právo, spravedlnost, rovné příležitosti a demokracie.
Není ale ovšem nikterak jisté, jestli se po dovršení unie podaří institucionální a procedurální reformy, protože rozšiřování a prohlubování unie poskytuje zároveň celou řadu a dostatek podnětů ke konfliktům. I když se podaří tyto věci kompetentně řešit, neskýtá to ještě záruku a posílení Evropské unie v jednání navenek. Ale bez společné zahraniční a obranné politiky se národy Evropy mohou stát pouhými objekty celosvětových procesů, o kterých budou rozhodovat jiní. My to známe dobře - o nás a bez nás. Potrvá to ještě léta, než budou Evropané schopni společného zahraničněpolitického a vojenského jednání.
Další z rizik, které vidím, je riziko i přílišného centralismu a jakéhosi podkopávání kompetencí národních států. Kdo zbytečně podkopává kompetenci, autoritu a odpovědnost národních vlád, podrývá nejen důvěru lidí ve vlastní stát, ale nepodporuje tím ani autoritu Evropské unie. Chceme-li jako Evropané zvládnout problémy, které na nás doléhají zvenčí, jsou nezbytnými podmínkami soudržnost a akceschopnost Evropské unie. Obě tyto podmínky mohou být ohroženy (Předsedající zvoněním uklidňuje sněmovnu.), převládnou-li v Evropě nacionalistické sklony.
Vedle ekonomické a technologické globalizace se stala dnes dominantní globalizace finanční. Dnešní dalekosáhlá svoboda mezinárodního peněžního a kapitálového obchodu byla ještě na počátku 70. let pro podniky a banky států Evropy nemyslitelná. Přeshraniční pohyb soukromého kapitálu a soukromých peněz vedl ke stálému zvyšování mezinárodní mobility kapitálu. Přitom se ale zároveň dařilo ve značné míře obcházet i kontrolu pohybu tohoto kapitálu. Varující například je, že denní mezinárodní obchod s finančními deriváty vyjádřený v penězích je třicetinásobný oproti celému mezinárodnímu obchodu se zbožím. To naznačuje rozsáhlost celého toho problému. Finanční trhy a jejich manažeři a obchodníci se již dalekosáhle odpoutali od real economy, od reálné ekonomiky, od té části hospodářství (Předsedající zvoněním uklidňuje sněmovnu.), které vyrábí a prodává zboží. Ale tyto finanční trhy jsou rovněž realitou. Mohou ovšem přivést celá národní hospodářství států nebo jejich skupin k úpadku, jak se nakonec ukázalo koncem 90. let v jihovýchodní Asii.
Zatímco manažeři velkých finančních podniků získali v posledních desetiletích nesmírné dispoziční možnosti, národní parlamenty a vlády volný prostor ztratily. Neexistuje zatím žádný globální konkurenční řád, globální kartelové právo, žádný celosvětově fungující bankovní dohled. Je to závažná otázka, zda a jestli vůbec vlády získají zpět ony pravomoci a mocenské nástroje, které jsou pro blahobyt jejich států, států, které řídí, nezbytné. I evropské státy hospodářsky celosvětově významné dnes, jako je Francie, Německo, Itálie, Španělsko, budou mít v tomto století velké potíže s přiměřeným prosazováním svých národních zájmů. Nebudeme to jenom my. Takže globalizace finančních trhů staví před státy světa úkol vytvářet novou globální finanční architekturu, která bude muset nově definovat roli světové banky i úvěru pro rozvojovou pomoc. Evropská unie bude muset definovat své vlastní zájmy a vyvinout vlastní nástroje, které by je hájily a prosazovaly. Evropská centrální banka a euro představují důležité kroky na této cestě. To nejsou však kroky postačující.
Role národních parlamentů se ve vztahu na přijetí ústavní smlouvy nově posiluje. Zvýšení demokratické kontroly v Evropské unii lze dosáhnout tím, že Evropská komise bude povinna včas předkládat plán legislativní práce národním parlamentům. Poslanci tím dostanou nástroj k ovlivnění tohoto procesu a nebudou muset čelit již hotovým a připraveným rozhodnutím, jak je tomu v současnosti. Jen sebevědomý národní parlament může totiž voličům dát záruku a jistotu, že prosadí jejich zájmy v procesu evropské integrace. Evropské otázky musejí přestat být výsadou diplomacie a zahraniční politiky. I to je podstatný příspěvek k odstranění demokratického deficitu v Evropské unii. A národní parlamenty mohou tomuto potřebnému posunu podstatně napomáhat.
Mezivládní konference by měla Evropskou unii vybavit pravomocemi k dosažení především těchto cílů: zvýšit schopnost hájit zájmy unie navenek a podporovat jejich hodnoty ve světě, jednotně a účinně odpovídat na výzvy ve vztahu k bezpečnosti, svobodě a spravedlnosti a vytvářet silné politiky a lepší koordinaci ve vztahu k tvorbě pracovních příležitostí a sociální ochrany pracujících.
Klíčovou otázkou je zachování institucionální rovnováhy. Institucionální přístup není možno nahrazovat přístupem mezivládním, jak se tomu stalo na posledním zasedání ECOFINU ve vztahu k Paktu růstu a stability, a nelze aplikovat pravidla spravedlnosti jenom tehdy, když se to někomu selektivně hodí. (Předsedající zvoněním uklidňuje sněmovnu.)
Návrh ústavní smlouvy není ambiciózním politickým projektem, ale je to spíše otázkou zakotvení nástrojů potřebných pro realizaci evropského projektu. Koneckonců protipól evropské integrace, chápaný jako její komplement, je regionalizace a naplňování principů subsidiarity a principu občanského. Já osobně se těším na spolupráci a na společné naplňování národního rozvojového plánu za využití strukturálních fondů a finančních prostředků evropských finančních institucí, Evropské investiční banky, Evropské banky rozvojové a dalších nástrojů.
Myslím si, že nás čeká společně vykonat ještě mnoho práce, ale je lépe práci mít, a práci smysluplnou a perspektivní, než práci nemít a omílat tady prostě jakési bych řekl nepotvrzené a nepodložené předsudky proti vytváření společné budoucnosti.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní má slovo pan poslanec Martin Říman, poté pan poslanec Zdeněk Jičínský.
Poslanec Martin Říman: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, pan poslanec Holáň tedy hovořil o tom, že někdo klame občany. Tak já bych o tom klamání občanů si dovolil říci pár vět. Nejdříve takové menší klamání občanů.
Dneska v debatě tady vystoupil a reagoval pan kolega Koudelka a povídal, že nemáme klamat, protože energetika není součástí evropské ústavy. Tak já bych mu a ostatním oklamaným jen ocitoval z dopisu, který odešel z Ministerstva průmyslu a obchodu na Ministerstvo zahraničních věcí v srpnu letošního roku a kde se v článku I - Energetika praví: Článek I/13 stanoví, že energetika a transevropské sítě jsou zařazeny mezi oblasti sdílené mezi EU a členskými státy, přičemž - doufám, že pan poslanec Koudelka poslouchá - kapitola energetika je zařazena mezi sdílené oblasti nově.
A teď k tomu klamání většímu. Pan premiér tady ve své úvodní řeči použil hodně vzletných slov, učinil nám takovou přednášku ze svého pohledu na geopolitiku. Jenže Mezivládní konference zdaleka není o vznešených ideálech. Spíše naopak.
***