(11.50 hodin)
(pokračuje Teplík)
Podotýkám, že jiná věc je možnost nepřátelského převzetí, ale nejedná se o substituci jednoho paliva za druhé.
Další podmínkou bylo, že investor nesmí být kapitálově propojen, ovládat nebo být ovládán subjektem, který vlastní přímo či nepřímo těžební, výrobní, tranzitní nebo distribuční společnosti, které jsou z hlediska palivových zdrojů přímým substitutem českého hnědého uhlí - v závorce uvedeno: zemní plyn, ropné produkty, hnědé uhlí, tedy nikoliv černé uhlí, které uváděl ve svém vstupním projevu pan ministr Urban, zde se pan ministr jistě náhodou zmýlil - ve státech přímo sousedících s Českou republikou. Já bych se rád pana ministra Urbana zeptal, které státy s výjimkou Ruska, které bezprostředně nesousedí s Českou republikou, mají povrchovou těžbu hnědého uhlí. Ony totiž v Evropě jsou jenom dva, a to jsou naši přímí sousedé Německo a Polsko. Čili tato podmínka, která je zde uvedena, je minimálně zavádějící.
A čtvrtá předkvalifikační podmínka - investor musí doložit strukturu majetkových účastí v České republice prokazující, že budoucí vlastnictví těžební společnosti nenaruší soutěž mezi výrobci elektřiny na území ČR. Dámy a pánové, já si myslím, a jsem hluboce přesvědčen, že při platnosti dnešního energetického zákona, zejména po jeho poslední poslanecké novele, kterou zde předkládal pan kolega Kraus, je tento argument naprosto irelevantní, a zároveň ještě odkazuji na příslušné platné směrnice Evropské unie.
Krátce ke kritériím veřejného výběrového řízení. Kritérium A: výše nabídnuté kupní ceny doložená finančním krytím a platebními podmínkami. A tady se opět ptám, při jaké nabídnuté ceně je nutno doložit finančním krytím a platebními podmínkami, protože samozřejmě čím nižší je očekávaná cena, resp. očekávaný privatizační výnos, tím je toto snazší. Nebudu se k tomu zpátky vracet, zmínil jsem se o tom při své technické poznámce, ale myslím si, že ten bod minimálně velmi sporný.
Kritéria veřejného výběrového řízení pod B: předložený podnikatelský záměr, který bude strukturován tak, aby obsahoval to, co zde zaznělo již ve vystoupení pana ministra Urbana, pana poslance Římana a dalších. Musím bohužel konstatovat, že pokud nebude splněna podmínka, že podmínky uvedené v podnikatelském záměru jsou podmínky závazné ve smlouvě, jedná se pouze a jenom o slohové cvičení, protože nakonec stejně chování, ať už to bude společnost vlastněná státem, nebo soukromým vlastníkem, si vynutí reálná ekonomická situace a vynutí si prostě trh, ale popsat stohy papíru pochopitelně umíme a určitě umějí i potenciální nabyvatelé.
Bohužel celá záležitost je charakterizována spěchem. Spěchem, kde je třeba na prvním místě uvést nestandardní způsob privatizace. Není vybrán tak, jak jsme byli zvyklí ve všech předchozích případech, i když už ty privatizace mohly dopadnout jakkoliv, v řádném výběrovém řízení, zkušený privatizační poradce. Ptám se, proč a kdo má naspěch a proč má naspěch.
Další charakteristikou, která provází celou tuto záležitost, je umělé vyřazování konkurence. Je to velmi nebezpečné, protože nám opět hrozí mezinárodní soudy a mezinárodní arbitráže. Myslím, že není vůbec vhodné celou tuto záležitost nebo tyto záležitosti riskovat, zkušenosti s tím už máme. Opět se ptám, proč se tak děje a v čí prospěch se tak děje, komu to prospívá.
Závěrem mi dovolte krátké doporučení. Doporučoval bych z pozice řadového bezvýznamného opozičního poslance panu premiéru Špidlovi, aby si zpacifikoval své prokonzuly, zrušil, resp. navrhl zrušení tohoto pochybného tendru a připravil řádnou standardní a transparentní privatizaci. A to je přesně ten pravý důvod, proč ODS tuto nesmírně užitečnou a nesmírně potřebnou diskusi ve sněmovně vyvolala. Děkuji za pozornost. (Potlesk z lavic ODS.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Tomáši Teplíkovi. Dalším přihlášeným je pan poslanec Miloslav Ransdorf, připraví se pan profesor Zdeněk Jičínský.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Děkuji, pane předsedající. Chtěl bych říci, že ve všech evropských zemích prožívá uhelný průmysl složité období. Ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska např. od roku 1913 systematicky klesá těžba uhlí. Samozřejmě to vyžaduje určitou reorganizaci, ale z mého pohledu musím říci, že privatizace ekonomický smysl nedává, protože zásoby uhlí jsou omezené, je tam tedy fyzický limit; přísun kapitálu, aby se intenzifikovala těžba, také vlastně nemá žádný smysl. Chtěl bych říci, že není možné ani zlepšit know-how, protože know-how pro danou oblast je tady k dispozici v dostatečné míře a náš výzkum má také příslušné parametry.
Přesto bych chtěl říci, že se ukázalo i v tomto případě, že padl jeden z mýtů ekonomické politiky 90. let, jak byla realizována v České republice. Tehdy se tvrdilo, jak stát je špatný vlastník, že soukromí vlastníci se postarají nejlépe o příslušné podniky, a nejen budějovický Budvar, který má vynikající marketingovou strategii, vynikající s ohledem na své partnery a soupeře na trhu, tak i v případě uhelného průmyslu se ukázalo, že rozhodující pro prosperitu firmy není vůbec forma vlastnictví, ale motivace lidí a kvalita řízení, kvalita managementu. To se ukázalo, takže stojí proti sobě výsledky Sokolovské uhelné, kde panuje sociální smír, kde i když se zvedla produktivita práce a ziskovost, tak ztráty na pracovních místech jsou minimální, jak tady uváděl ostatně i kolega Maršíček a kolega Hojda, a na druhé straně stojí sociální horor v případě Mostecké uhelné a OKD. Myslím si, že tyto rozdíly také ukazují to, jakým způsobem postupovat dál.
KSČM neodmítala začátkem 90. let privatizaci v našem národním hospodářství. KSČM chápala privatizaci jako nástroj revitalizace podniků, tedy takovou revitalizaci, která oživí podniky, dá jim novou dynamiku, zajistí nové trhy, zajistí jim i kapitálovou sílu. Bohužel touto cestou se nešlo a dozvěděli jsme se jednou v televizi od jednoho z iniciátorů této české varianty privatizace pana Třísky, že smyslem privatizace nebylo oživit podniky, ale dosáhnout toho, aby některé podniky odešly z trhu. To se tedy skutečně podařilo, protože v průběhu privatizace pod taktovkou ODS a ODA byla likvidována třetina našeho národního majetku. Chci říci, že to bylo spojeno i s tím, že se stát absolutně nestaral o výkon vlastnických práv v klíčových podnicích. A i v případě uhelného průmyslu je potřeba položit otázku, jak se vlastně stát staral o výkon vlastnických práv v takových podnicích, jako je např. OKD, Mostecká uhelná, Sokolov. V případě Sokolova se vlastně stát staral, řekl bych, ve slušné míře, odvrátil hrozící krizi. V případě OKD došlo k tomu, že stát vlastně byl opominut.
Myslím si, že také uhelný průmysl dává podnět k tomu, abychom se znovu zamysleli nad hlediskem souhrnných národohospodářských nákladů. O tom tady hovořil do značné míry i ve svém úvodním expozé ministr Urban. Musím mu dát za pravdu, že nemůže být jediným kritériem to, jakou cenu utrží stát, pokud by souhrnné národohospodářské náklady měly převýšit zisk pro státní pokladnu.
Pro nás jako pro levicovou stranu je klíčové, jaká bude stabilita regionu, jaká bude kvalita života v něm, jaké budou vyhlídky do budoucna lidí, kteří tam žijí.
***