(9.20 hodin)
(pokračuje Novotný)
Roku 1932 se stal vojenským atašé v Bukurešti, na klíčovém místě jednoho ze států Malé dohody a našeho vojenského spojence Rumunska.
Po okupaci zbytku Československa Německem odchází již 26. března 1939 na pokyn velitelů odbojové organizace Obrana národa, generálů Eliáše a Homoly, přes Polsko zpět do Bukurešti, kde má organizovat zpravodajskou službu a pomáhat našim emigrantům na balkánské cestě. Dojednává svůj další postup v Bělehradě, Paříži u bývalého velvyslance Osuského a v Londýně u Jana Masaryka, jakož i korespondencí s prezidentem Benešem. Po porážce Polska zajišťoval přesun části našich vojáků z českého regionu generála Prchaly a později transporty z internace v Sovětském svazu. Kromě toho pomáhal organizačně zajišťovat možnou diverzní činnost pro období před protiněmeckým převratem v Jugoslávii.
Během roku 1940 došlo po záboru rumunského území Sovětským svazem zčásti ke změně politických poměrů v zemi, a plukovník Píka s celou expoziturou DORA přesunul působiště do tureckého Instanbulu. To bylo v období po porážce Francie, kdy Velká Británie byla jediným vážným odpůrcem nacistického Německa a kdy platil Ribbentropův-Molotovův pakt německo-ruské spolupráce. Přesto se pokoušeli sovětští vyjednávači o navázání kontaktů s československou zpravodajskou službou zejména prostřednictvím plukovníka Píky, ovšem s obavami, aby se tato skutečnost neprozradila Němcům z důvodu platnosti paktu o neútočení. Nicméně snahy Sovětů pokračovaly i nadále, a to o zpravodajské spiknutí a ovládnutí odbojové činnosti Obrany národa. Před tím varoval i plukovník Balabán, jeden z hrdinné trojice zvané "tři králové", později po přestřelce dopadený a Němci popravený.
Po napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem 22. června 1941 byl Heliodor Píka pověřen prezidentem Benešem po krátkém předchozím působení jako oficiální představitel československé vojenské mise v Sovětském svazu. Píkovo postavení bylo obtížné. Na jedné straně československá vláda a prezident Beneš se sídlem v Londýně, na straně druhé Fierlinger, který se vrátil na velvyslanectví, a Svoboda, který se stal po generálu Kratochvílovi velitelem československé vojenské jednotky v Sovětském svazu. Fierlinger, Svoboda a Reicin, mocný trojlístek ve službách ještě mocnějšího Sovětského svazu, který již začlenil po dohodě se západními spojenci ČSR do své vlivové sféry.
Po válce se zpočátku podařilo demokratům udržet ještě některé pozice. Tak se Píka stal zástupcem náčelníka hlavního štábu a v 1946 byl členem československé delegace na mírové konferenci v Paříži a do Velké Británie byl pozván na oslavy vítězství. Tam už ho dal sledovat Reicin svým agentem Puchlerem.
Píkova tragédie dostala rychlý spád po komunistickém puči v roce 1948. Poslední vystoupení Heliodora Píky na veřejnosti bylo na pohřbu Jana Masaryka v březnu 1948. Již v dubnu byl zatčen a v uměle vykonstruovaném procesu tří dní justicí odsouzen k trestu smrti účelově ustaveným státním soudem a 21. června 1949 popraven.
V roce 1966 byla podána synem a manželkou odsouzeného žádost o rehabilitaci. Senát Vyššího vojenského soudu v novém trestním řízení celý rozsudek dne 15. května 1968 zrušil.
Vážení kolegové, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vás požádám, abyste můj pozměňovací návrh podpořili. Děkuji. (Potlesk poslanců klubů ODS, US-DEU a KDU-ČSL.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: To byl pan poslanec Novotný. Dalším písemně přihlášeným je pan poslanec Alexander Černý. Prosím pana poslance Černého.
Poslanec Alexander Černý: Vážený pane předsedo, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, vojenské školství musí přímo odrážet a také pomoci rozvíjet bezpečnostní politiku státu. Není vinou vojenského školství, že tomu tak doposud nebylo. Koordinované a všestranně zdůvodněné politické zadání bylo v minulosti často nahrazováno chaotickými vojensko-politickými stanovisky různých rádoby stratégů. Tak jsme v minulosti zažili koncepce, které se opíraly o takováto politická zadání: jediným východiskem pro naši republiku v oblasti bezpečnosti je neutralita, je nutno rozpustit vojenské bloky. Dokonce jsme zaznamenali takové strategické koncepce, které předpokládaly, že republiku budeme bránit ve všech směrech.
Dnes se k uvedeným politickým zadáním určitě nikdo hlásit nebude. Důsledkem těchto rádoby koncepcí bylo ale něco, co nemá zřejmě v dějinách obdoby, co se obecně nazývá pouze procesem likvidace a redislokace. Po zrušení velitelství armád byly vytvářeny armádní sbory, po zrušení armádních sborů a divizí byla ze zbylých brigád vytvořena znovu divize, tentokrát dokonce s historickým názvem Albrechta z Valdštejna, s čímž jsme si také užili docela ostudu. Po zrušení této divize převzalo velení nad brigádami velitelství pozemních vojsk. V poslední koncepci výstavby profesionální armády přebírá velení nad zbylými dvěma brigádami velitelství společných sil. Z toho pouze jedna brigáda je předurčena k obraně země, druhá - brigáda rychlého nasazení, která má organizační strukturu i výcvik uzpůsoben potřebám čl. 5 Severoatlantické smlouvy - je pro obranu využitelná jen částečně.
V nové koncepci výstavby profesionální armády České republiky z listopadu 2003 se zdůrazňuje, že prvním a základním úkolem je bránit území České republiky. Započítáme-li doplnění tohoto úkolu o brigádu rychlého nasazení, má armáda v cílové organizační struktuře k dispozici z vševojskových jednotek předurčených k vedení boje pouze pět mechanizovaných praporů, jeden výsadkový mechanizovaný prapor a jednu tankovou rotu. V rozporu s těmito počty celková cílová struktura armády obsahuje nepřehledné množství různých ředitelství, středisek, ústavů, úřadů a dalších institucí.
Tento v hrubých rysech nastíněný strukturální rámec české armády, daný koncepcí její profesionální výstavby, to je to, oč se musí opírat i vojenské školství. To musí nejen bezezbytku respektovat, ale musí hlavně připravovat lidi pro takto strukturovanou armádu.
Pro vojenské školství z tohoto faktu ale vyplývá několik závěrů.
Redukce vojenského školství z hlediska současných a hlavně budoucích potřeb armády, zejména pak bojových útvarů, je naprosto nezbytná. A to je to, co jediné je naprosto racionální v předloženém návrhu zákona. Když si ale uvědomíte, kolik systemizových míst pro vysokoškoláky je plánováno u zmiňovaných bojových praporů, tak zjistíte, že potřeby Univerzity obrany jsou i tak velmi předimenzované.
Ústředním nedostatkem předloženého návrhu zákona o zřízení Univerzity obrany je fakt, že od samého počátku se uvažuje pouze o jedné jediné variantě. Byly opomenuty ostatní již fungující modely - v Evropě např. známý britský nebo holandský model, nebo německý model vojenského školství.
Důvody pro zřízení Univerzity obrany ve Vyškově pro jistotu vynechám, protože mám pocit, že o nich jednak ještě bude řeč, a nepovažuji je za nejpodstatnější.
Požadavky na přípravu vojenského profesionála jsou ale natolik odlišné od ostatních povolání, že je nemůže splnit žádná civilní nebo nějaká pseudovojenská škola. Velmi se mi tedy líbilo stanovisko ministra obrany, který chtěl, aby posluchači Univerzity obrany byli vskutku vojáky každým coulem.
***