(12.20 hodin)
(pokračuje Bartoš)
To podstatné - jaké činnosti a za jakých podmínek smí pedagogický pracovník je vykonávat, a podmínky kariérního postupu, které s tím souvisí - není uvedeno v zákonu, ale je bohužel uvedeno ve vyhlášce. Ta se ovšem podle § 1 vztahuje pouze na pedagogické pracovníky škol a tzv. školských zařízení zřízených státem, krajem nebo obcí. To je zjevný rozpor. Buď tedy platí, že práce pedagogických pracovníků je specifická, a má být proto upravena speciálním a obecně platným zákonem, tedy zákonem platným pro všechny pedagogy - upozorňuji: pro všechny pedagogy - nebo platí, že pouze práce pedagogů na školách zřizovaných státem, krajem nebo obcí je hodna zvláštního zřetele, zatímco práce ostatních pedagogů si zvláštní pozornost zaslouží méně.
Podle tohoto návrhu zákona evidentně platí to druhé. Nikdo však nevysvětlil, proč tomu tak je. Snad by bylo prospěšné, aby nám to paní ministryně školství řekla, proč tomu tak je, proč u jedněch učitelů je zákonem nařízeno vzdělávání jako podmínka pro výkon vyjmenovaných činností, zatímco u jiných učitelů zákon připouští, že pro výkon těchže činností ono vzdělání není zapotřebí.
Třetím problémem zákona o pedagogických pracovnících je, že bych ho nazval spíše než zákon o pedagogických pracovnících zákonem o akreditaci a kontrole vzdělávacích institucí. O této části mluvil velmi precizně a podrobně pan kolega Pospíšil. Významná část návrhu zákona je věnována nikoli pedagogickým pracovníkům, jak by se mohlo z názvu zdát, ale podmínkám akreditace vzdělávacích institucí, které mají mít exkluzivitu ve vydávání uznávaných certifikátů o způsobilosti k některým činnostem. V té souvislosti je zákonem stanovena povinnost ministerstva vykonávat kontrolu akreditovaných vzdělávacích institucí. Pravomoci kontrolujícího ani povinnosti kontrolovaného nejsou v zákonu uvedeny, a jak na to upozornil kolega Pospíšil, dostává se zde zákon do ústavní kolize.
Problém čtvrtý. Pro výkon některých činností není podle návrhu tohoto zákona důležité něco umět, ale je důležité mít na to hlavně nějaký papír. Součástí kariérního systému popsaného ve vyhlášce je popis charakteristických činností, stanovení délky praxe a kvalifikačních podmínek pro zařazení do určitého kariérního stupně. Z dikce lze dovodit to, že pro zařazení pedagoga do kariérního stupně nestačí, že některé činnosti fakticky provádí, a možná tyto činnosti provádí velmi dobře; rozhodující má být, zda má předepsanou praxi, a zejména zda absolvoval vzdělávání v ministerských akreditovaných institucích. Nehledě na to, že není jasné, k čemu zařazení do kariérního stupně slouží, může nastat i taková situace, kdy vyučující jen s podprůměrnými vyučovacími výsledky, avšak s dostatečně dlouhou praxí a s dostatkem certifikátů z ministerstvem akreditovaných institucí bude formálně povýšen do vyššího kariérního stupně, zatímco excelentní práce kantora, který potřebné znalosti a dovednosti získal jinak, než předpokládá zákon, hodnocena být nemůže.
Aby bylo jasno - o tom, že mezi vzděláním a kvalitou práce existuje nějaká závislost, v žádném případě nechci pochybovat. Kvalitu a užitečnost práce však rozhodně počet a délka vzdělávacích kursů nedeterminuje. Není to podmínka jediná, postačující, a dokonce to ani vždy a za všech okolností není podmínka rozhodující. Za takovou ji ovšem tento zákon, který teď projednáváme, a příslušný prováděcí předpis považují.
Důvod pátý. Návrh předepisuje nikoli to, co má být předmětem vzdělávání, ale kdo je smí poskytovat, a dokonce v jaké formě smí být vzdělávání absolvováno. V § 3 se praví, že pro účely zařazení do kariérního stupně a pro formální souhlas s tím, že určité činnosti smí pracovník vykonávat, je v řadě případů nutné získat tzv. osvědčení o způsobilosti. To je podle vyhlášky možno získat jen studiem v určitých formách a v předepsané délce vzdělávání. Když se podíváme na § 3 odst. 3 do vyhlášky, z textu nepřímo vyplývá, že forma denního studia je nepřípustná, a to i kdyby byla nabízena. Navíc vzdělání musí být uskutečněno jen v ministersky akreditovaných institucích.
Důvody, proč nelze osvědčení o způsobilosti získat jinými formami vzdělávání, nejsou dosud jasné, a možná nám je paní ministryně v reakci na moje vystoupení objasní. Zcela nepochopitelné je, proč např. pro výkon některých metodických činností nepostačuje to, že požadovanou práci pracovník umí a jeho metodická pomoc nebo podpora je žádána. Proč k tomu, aby ředitel vykonávané činnosti mohl formálně vykázat a zaplatit, musí pracovník vlastnit nějaké osvědčení o způsobilosti, navíc vystavené výhradně institucí, kterou určil ministerský úředník?
Problém šestý. Návrh uvádí termíny a pojmy, které nejsou definovány, což u vládního návrhu považuji za velkou vadu. Zákon i vyhláška obsahují řadu pojmů, které nejsou blíže a podrobněji specifikovány. Výklad takto formulačně nedokonalých právních předpisů pak umožňuje svévolné šikanování škol nebo vzdělávacích institucí ze strany úředníků. Například posuzování toho, co jsou anebo nejsou tzv. variantní výchovné metody - a musím přiznat, že sám nevím, co jsou to variantní výchovné metody, jestli existují nějaké nevariantní výchovné metody -, co je to supervize I. a supervize II., tvorba zásadních koncepcí, náročná kontaktní činnost, náročný obor vzdělávání apod. Rád bych si nechal tyto pojmy vysvětlit, neboť nevím, co se pod těmi pojmy bude skrývat.
Problém sedmý. Návrh se bez nějakého důvodu snaží vnutit řediteli školy jednotný a jedině správný způsob, jak pomoci začínajícímu učiteli. Zákon a zejména vyhláška předpokládá jako nutnou podmínku práce učitele bez praxe, že bude učit ve spolupráci s dalším pověřeným učitelem. Co taková spolupráce znamená, nakolik je povinná a v jakém rozsahu, a pokud povinná má být, jak bude honorována, to vůbec v těchto návrzích není. Vyhláška navíc v této souvislosti, a to bez jakéhokoli vysvětlení, zavádí nové pojmy, např. učitel metodik, vychovatel metodik. Důvody pro ze zákona povinný dohled nad prací začínajícího učitele jsou nejen nejasné, ale v praxi ne vždy realizovatelné.
Problém číslo osm, který souvisí s problémem sedmým. Návrh nutí ředitele školy uzavřít alespoň formálně kontrakt s jinou institucí na službu, která může být zajištěna jiným způsobem a jinak. Vyhláška předpokládá, že zaměstnavatel určí takovému začínajícímu učiteli uvádějícího učitele, který pak ve spolupráci se vzdělávací institucí připraví pro uváděného roční vzdělávací plán. Zde se vlastně škole nejen nařizuje, jak má postupovat při pomoci novým zaměstnancům, ale dokonce je zde škola nucena k tomu, aby uzavřela kontrakt se vzdělávací institucí, a samozřejmě je to instituce, která je akreditována Ministerstvem školství.
Jak a účelně může být podobný požadavek v praxi realizován? Začínajících učitelů jsou možná tisíce. Navrhnout podpory pro začínající učitele znamená poznat je, analyzovat jejich přednosti a nedostatky, jejich očekávání a potřeby, a to vždycky v konkrétních podmínkách konkrétních škol. Jinak to nemá smysl vůbec dělat, je to formální dělání papírů. Jak bude takový projekt podpory koncipován, závisí navíc nejen na dispozicích a potřebách učitele - eléva učitele - ale rovněž na očekáváních, potřebách a možnostech školy. Předložený návrh však tyto individuální aspekty jako by vůbec nebral v úvahu. Jediným správným postupem je zpracovat plán vzdělávání, řediteli se to takto nařizuje, a to nikoli metodickým pokynem, ale přímo normou vyšší právní síly.
***