(11.50 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Po patnácti letech nejrůznějších pokusů o prolomení právního řádu, po dlouhých letech zpochybňování právní jistoty státu, obcí a občanů, považuji takový postoj za nepřípadný.
Bezpochyby se mnou budete souhlasit, že pan ministr Čermák je uznávaný, vysoce kvalifikovaný odborník. Jeho všeobecně známé vyjádření, že soudy jsou nezávislé, v žádném případě nezpochybňuji. Obecně tento princip pochopitelně plně platí. Na základě toho, s čím se na mne obracejí občané, jsem však ve své interpelaci naznačil to, co se vymyká obecně uznávaným postupům, a to je v některých případech takový konkrétní postup soudů a dalších, který zjevně odporuje platnému právnímu řádu a jde proti platným zákonům.
Možná někomu připadne, že opakuji obecně známá fakta, přesto panu ministrovi a jeho prostřednictvím i vládě připomínám - parlamentní strany v minulosti dospěly ke shodě, že pokusy měnit výsledky a důsledky druhé světové války jsou nepřípustné. Právní důsledky války a příslušné právní akty jsou zakotveny jak v mezinárodním právu, tak také v právním řádu českého státu. Spekulace o tom, zda jsou majetkové vztahy vzniklé těmito právními akty platné, nebyly na místě ani na počátku devadesátých let, a tím méně dnes.
V době zcela nedávné jsme také vedli politická jednání s cílem zajistit lepší obhajobu státu a obcí v případech, kdy se nejrůznější osoby neoprávněně domáhají cestou soudních žalob majetku, který byl po válce konfiskován kolaborantům, zrádcům, Němcům a Maďarům na základě dekretů prezidenta republiky. Byla to do značné míry reakce na nečinnost nebo špatnou práci vlády a na svérázný přístup některých soudů a soudců k nalézání práva. Jsem přesvědčen, a způsob, jakým ministr přistoupil k mé interpelaci mě v tom utvrzuje, že prvotně to není práce soudů, ale slabost a nečinnost úředníků i vlády, neloajálnost konkrétních bývalých ministrů, ale i současného místopředsedy vlády Petra Mareše ke státu, co ohrožuje už patnáct let právní jistoty obcí a občanů.
Kauza Berthold Thun Hohenstein, která mě vedla k podání interpelace, je v těchto souvislostech exemplární. Za prvé tím, že za nacistické okupace se rodina Leopolda Thuna Hohensteina hlásila k německému občanství. Leopold Thun Hohenstein zemřel v roce 1944 a jeho manželka Irena, členka NSDAP, uprchla na konci války s německými vojsky. Majetek, kterého se jeho syn Berthold Thun Hohenstein nyní domáhá, jako ležící pozůstalost podle platných zákonů zkonfiskoval stát.
Za druhé je kauza exemplární tím, že navzdory faktu konfiskace došlo na počátku devadesátých let k neuvěřitelnému. Bertholdu Thunovi byl vydán na základě rozhodnutí soudu mobiliář choltického zámku. S jídlem pochopitelně roste chuť. Spory v souvislosti s požadavky Bertholda Thuna, které stály nemálo prostředků a sil, se vlečou od roku 1992 dodnes. Ani pozdní - zdůrazňuji velmi pozdní - rozhodnutí okresního a krajského soudu, že Berthold Thun Hohenstein majetek po svém otci nezdědil a jako konfiskát pozůstalost zdědit nemohl, není, jak se ukazuje, tečkou za ostudnými neoprávněnými nároky.
Za třetí je kauza Thun typická tím, že neoprávněnými majetkovými nároky je obtěžován nikoliv přímo stát, ale řádný nynější vlastník, obec Choltice, která koupila zámek v roce 1947 od Správy národního majetku.
Protože jsme si s panem ministrem zřejmě neporozuměli a na to, na co jsem se v písemné interpelaci ptal, jsem tedy přiměřenou odpověď neobdržel, nezbývá mi, než požádat nyní pana ministra o ústní odpověď. Abych mu usnadnil práci, dovolím si jednoznačně formulovat konkrétní otázky:
1. Kdo nese odpovědnost za vydání mobiliáře choltického zámku Bertholdu Thunovi Hohensteinovi? Jaké kroky podnikne ministr spravedlnosti pro vyčerpávající zjištění konkrétní odpovědnosti, včetně odpovědnosti dotyčného soudce, a pro vyvození důsledků z porušení zákona a poškození oprávněného vlastníka? Jaké kroky ministerstvo podnikne k nápravě, tedy v prvé řadě k tomu, aby rozhodnutí ve prospěch Bertholda Thuna Hohensteina, které bylo učiněno v rozporu s platným právním řádem a platnými zákony, bylo jasně a se všemi konsekvencemi kvalifikováno jako odporující zákonu?
2. Kdo nese odpovědnost za postupy, kdy soudy připouštějí projednávání zmatečné kauzy, ve které se domáhají neoprávněné osoby majetku konfiskovaného podle dekretů prezidenta Edvarda Beneše? Co učiní ministerstvo, aby podobným pro stát a obce značně obtížným a nákladným postupům předcházelo?
3. Co učiní ministr, aby se změnil stav, kdy tak jako v kauze Thun Hohenstein Ministerstvo spravedlnosti a vláda v podstatě pasivně přihlížejí k tomu, jak obce a občané, kteří konfiskáty od státu řádně nabyli, jsou obtěžováni a omezováni ve výkonu vlastnického práva a ohrožováni ve svých právních jistotách?
Tolik moje otázky. Těším se na odpověď pana ministra a moje závěrečná reakce pak bude následovat. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Grebeníčkovi. Předpokládám, že se chystá vystoupil pan ministr Karel Čermák, takže mu rád uděluji slovo.
Ministr spravedlnosti ČR Karel Čermák Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, úplně úvodem k této problematice je nutno říci patrně tolik, že zákony, právní předpisy staré i nové, se nějakým způsobem interpretují a ty interpretace že přinášejí určité potíže. Nechci tím samozřejmě zdržovat, ale už u konfiskačních dekretů prezidenta Beneše je sporná otázka, zda ke konfiskaci došlo ze zákona ipso facto, jak říkají právníci, nebo zda k tomu bylo zapotřebí nějakého dalšího správního rozhodnutí. Stejně sporné jsou otázky, zda jakékoliv zpětné vydávání majetku je omezeno restitučními zákony na určitá data a určité situace. Tyto problémy musí někdo vyložit.
Náš právní řád, jak byl upravován a novelizován po roce 1989, zcela jednoznačně svěřil interpretaci práva do rukou soudů.
***