(12.10 hodin)
(pokračuje Čermák)
Ale obávám se, že tohle není možné. Ten zákon by nemohl mít zpětnou účinnost a nemohl by nějakým způsobem interpretovat staré zákony, protože ta vykládací pravomoc patří soudu. To není věc zákonodárce, aby sám své zákony vykládal. Jistě pochopíte absurdnost situace, že by tento parlament novelizoval třeba Benešovy dekrety. To jsou věci podle mého mínění právně, ale i politicky, mezinárodněpoliticky nepřijatelné.
Takže my patrně budeme i nadále očekávat, jak se soudy budou vyrovnávat s touto problematikou. Jistě jste zaznamenali řadu příznivých signálů v právním myšlení našich soudů v tomto směru a já jenom chci věřit, že tyto z našeho nebo z politického hlediska celé politické scény příznivé názory se budou dále prosazovat. Takže neřekl bych, že to je pasivita Ministerstva spravedlnosti nebo moje osobní. To je jenom situace, v níž žádná aktivita nemůže přinést víc zmatků, škod než užitku.
Možná ještě tři věty k těm dnes formulovaným otázkám pana poslance Grebeníčka. Kdo nese odpovědnost za vydání mobiliáře. Odpovědnost za to konkrétní rozhodnutí samozřejmě nese soud. Mohli bychom ale pokračovat dál, jaká ta odpovědnost je. Soudce za své rozhodování odpověden není, to jsem vysvětlil, jenom vyššímu soudu. Ministr spravedlnosti nemůže na něho podat kárnou žalobu a říct: Ty jsi tady špatně vyložil zákon a vydal jsi mobiliář Hohensteinovi, který jsi mu podle mého názoru neměl vydat. O krocích k nápravě takovéhoto rozhodnutí se můžeme jenom poučit v občanském soudním řádu a ty kroky k nápravě neleží u ministra spravedlnosti. Že jsou to šikanózní kauzy, to jsem ochoten i připustit, ale znova - to je otázka, jak na tu šikanózní kauzu reagovat. Jedině zamítnutím, a ono když se zamítne příliš rychle, příliš předčasně bez ověření situace, bez provedení důkazů, vždycky budeme čelit tomu nebezpečí, že se věc dostane na nadnárodní úroveň štrasburskému soudu pro lidská práva, což si myslím, není zrovna vhodný důsledek, nebyl by vhodný důsledek nějakých překotných a možná příliš energických postupů.
Doufám, že pan poslanec Grebeníček bude s tímto vysvětlením spokojen. Jsem samozřejmě připraven i reagovat na jakékoliv další otázky. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu ministrovi. Další přihlášky do rozpravy? Prosím pěkně, hlásí se paní poslankyně Gruntová.
Poslankyně Jitka Gruntová: Děkuji vám za slovo. Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, obec Choltice v Pardubickém kraji, která je v interpelaci kolegy Grebeníčka zmiňována, patří k těm obcím, které už více než deset let v důsledku vlekoucích se sporů o majetky bývalých šlechtických rodů soudům opakovaně předkládají doklady o právoplatnosti konfiskace tohoto majetku v roce 1945. Starosta obce Ing. Málek patří mezi účastníky řízení mediálně známých sporů, kteří se znepokojením sledují metody používané zastánci a průkopníky restitucí. Je také signatářem Svědectví o pozadí čtyř velkých restitučních kauz v České republice, dokumentu, který vznikl v loňském roce v Pardubicích a z něhož si dovolím ocitovat:
"Za dobu, po kterou výše uvedené kauzy sledujeme, jsme se několikrát setkali s případy, kdy - zřejmě náhodou - zmizely ze spisu důležité dokumenty, kdy byl - jistěže neúmyslně - chybně zadán znalecký posudek, kdy úředník - jaksi nedopatřením - nedoručil důležité rozhodnutí jinému úředníkovi a ten se - patrně omylem - proti tomu nehodlal nikterak ohradit. Je to hra osob dobře zorganizovaných, hrajících o čas a sledujících jediný cíl: prolomení Benešových dekretů a vrácení zemědělského majetku děsivého objemu spolu s množstvím kulturních památek nedozírné hodnoty zpět do rukou potomků těch, kterým byl tento majetek právem zkonfiskován.
Bylo by užitečné zamyslet se nad tím, proč se toto vše má stát pouze v České republice a ne i v ostatních signatářských zemích Pařížské mírové smlouvy z roku 1945. Proč jen u nás máme na něčí přání měnit poválečné uspořádání a hlavně kdo a jak na těchto změnách bude profitovat. Téma restitucí plní po léta stránky všech našich novin a stává se pro některé lidi již nudným a ohraným článkem. A tak hrozí nebezpečí, že se nám jednou natolik omrzí, že jednoho dne mávneme rukou a necháme vše volně proběhnout. Prozřeme a svou chybu odhalíme, teprve až bude pozdě.
My, kteří jsme dostali možnost poodhrnout roušku a nahlédnout do tajů restituční problematiky, která již dávno přestala být nápravou některých majetkových křivd zaviněných komunistickým režimem a byla přeměněna ve zcela něco jiného, my jsme v tuto chvíli dospěli k závěru, že je na čase jmenovat konkrétní osoby a činit konkrétní opatření." Tolik citát.
Tuto hru na zdržovanou do doby, než budou zrušeny prezidentské dekrety, podle slov choltického starosty Ing. Mládka hraje od roku 1992 ve sporu o choltický zámek a další nemovitosti i Berthold Thun Hohenstein, rakouský šlechtic s italským občanstvím.
Jak se již zmínil kolega Grebeníček i pan ministr, o zámecký mobiliář obec přišla rozhodnutím Obvodního soudu Praha 1 z 12. května 1992, proti kterému se správce mobiliáře Památkový úřad pro střední Čechy neodvolal.
***