(20.10 hodin)
(pokračuje Konečná)
Už při přípravě koaličního vládního prohlášení byl veřejně postaven požadavek přiklonit zahraniční politiku Česka více k Evropské unii. Řečeno jinak, nepodřizovat ji zájmům Spojených států. Z tohoto hlediska je programové prohlášení překvapivě jednoznačné. Uvádí totiž, že vláda "při realizaci bezpečnostní politiky České republiky bude vycházet z evropské bezpečnostní strategie". Navíc formulace o partnerských vztazích Evropské unie a USA uvádí, že přispějí k účinnému řešení světových problémů, ke snížení napětí a k většímu respektování mezinárodního práva. Na jiném místě pak programové prohlášení říká, že vláda bude provádět aktivní a vyváženou zahraniční a bezpečnostní politiku, založenou na principech demokracie, mezinárodního práva, multilateralismu a spojeneckých závazků. To vše jsou formulace evropské, nikoliv americké.
Na druhé straně by bylo nesmírně obtížné dát do programu vlády malého státu teze o tom, že je nutné se orientovat na obranu amerických zájmů, a to bez ohledu na názory spojenců, mezinárodních organizací a zejména bez ohledu na mezinárodní právo, jak to odpovídá doktríně Spojených států amerických, kterou podepsal americký prezident v roce 2002. Každý, kdo by ovšem projevil nadšení nad takovýmito formulacemi, bude zklamán hned na následujících stranách programového prohlášení, kde se mluví o konkrétních otázkách.
Skutečně principiální postoj vyžaduje intervence v Iráku. V programovém prohlášení vláda uvádí, že "bude usilovat, aby se Česká republika dle svých možností podílela na obnově míru, nastolení demokracie a prosperity v Iráku a v Afghánistánu". Jenže to je formulace dvojsmyslná a matoucí. Operace v Afghánistánu probíhá na základě mandátu OSN, zatímco válka v Iráku vede ad hoc vytvořená koalice států bez souhlasu mezinárodního společenství. Řečeno jinak - vojenská účast v Afghánistánu respektuje mezinárodní právo. Účast na válce v Iráku je v rozporu s mezinárodním právem.
Již tato skutečnost ukazuje, že od nové vlády nelze očekávat principiální politiku. V konkrétních situacích se bude přizpůsobovat zájmům velkého bratra. Tomu odpovídá i personální obsazení odpovědných resortů, tedy obrany a zahraničních věcí.
Od dubna tohoto roku vedeme na půdě této Sněmovny také bouřlivé diskuse, které se týkají našich vztahů k našemu nejbližšímu sousedovi, tedy ke Slovensku. Osobně postrádám ve vládním prohlášení jakékoliv - neřkuli konkrétní - vyjádření k této problematice. Přitom se týká v širším kontextu i problematiky EU, zejména bezprostředně našich občanů. Čtenář vládního prohlášení by mohl dovodit, že vztah ke Slovensku, se kterým jsme prožili 70 let ve společném státě, není z jakýchsi důvodů tak důležitý jako vztah k Vatikánu.
Často je mi také připomínáno, či skoro vytýkáno, že jsem nejmladší poslankyní této Sněmovny. Upřímně řečeno, příliš mě to netěší a přivítala bych zde více svých vrstevníků. Ale právě za velkou část z nich bych se také chtěla vyjádřit k vládnímu prohlášení, a to totiž - předchozí koaliční vláda měla svého místopředsedu zodpovědného za rozvoj vědy, výzkumu a také lidských zdrojů. Nepokládám za neštěstí, že v současné vládě takový místopředseda není. Chtěla bych však vědět, kdo z členů vlády odpoví mým vrstevníkům na otázku, které obory, které profese jsou pro Českou republiku do budoucnosti důležité, které mají studovat a které úspěšně uplatní na trhu práce, nikoliv na úřadu práce. Odpověď čekají nejen moji vrstevníci, ale i příslušníci střední generace v mém volebním Moravskoslezském kraji, kteří náš kraj opouštějí, neboť zde nenacházejí životní perspektivu.
Jak vyplývá z vládního prohlášení, koalice nemá v této oblasti jasno. Důkazem je, že po dvou letech Špidlovy vlády a působení místopředsedy vlády pro rozvoj lidských zdrojů se z vládního prohlášení dozvídáme, že vláda až v roce 2005 stanoví nosné obory nejen pro výzkum, ale i pro národní hospodářství České republiky. Pro moje vrstevníky však tento termín znamená dobu ukončení studia.
Nečekala jsem, že by se mnou souhlasili členové vlády, která žádá Poslaneckou sněmovnu o důvěru. Když už se ale ve vládním prohlášení zmiňuje o rovných příležitostech mužů a žen, očekávala jsem, že mě vyslechne alespoň designovaný pan premiér. Nestalo se tak, jeho neúčast má výpovědní hodnotu.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, roční pobyt v Evropském parlamentu mě naučil kromě jiného jednomu: kritika ze strany opozice není skutečnými politiky vnímána jako důvod k pomstě, ale jako důvod k přemýšlení o vlastních nedostatcích. Doufám, že takto bude i moje vystoupení vnímáno.
Ráda budu přemýšlet o návrzích, které bude předkládat vláda, avšak nejen na základě vládního prohlášení nemohu této vládě vyslovit důvěru. (Potlesk z levé strany sálu.)
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní vystoupí pan poslanec Walter Bartoš, připraví se pan poslanec Tomáš Vrbík, poté pan poslanec Eduard Vávra.
Poslanec Walter Bartoš: Vážená paní předsedající, vážená vládo, vážené dámy a pánové, hned v úvodu prohlašuji, že důvěru této vládě nevyslovím. Není to však z důvodů nějaké opozičně motivované předpojatosti, ale proto, že ona již v minulých dvou letech svými činy prokázala, že je prostě nedůvěryhodná. Nejedná se totiž o vládu novou, a to ani složením koaličních stran, ani lidmi, kteří v ní na rozhodujících postech působí, ani deklarovanými cíli nebo prioritami, a už vůbec ne myšlenkami, které prezentuje. Novými proto nemohou být ani efekty, které lze od této vlády očekávat.
Podle prestižní světové ročenky konkurenceschopnosti IMD se předchozí vládě, tedy vládě pana Špidly, podařilo od roku 2002 do roku 2004 snížit celkovou konkurenceschopnost naší země z 35. místa na 43. místo. Stejný zdroj informací říká, že to nebylo proto, že by si tak špatně vedli občané této země. Je to důsledek toho, jak s touto zemí zacházela její vláda.
V efektivnosti působení vlády jsme klesli z 28. na 51. místo ze 60 zemí. Podobný "sešup" se v uvedené ročence hned tak nenajde. Se staronovou vládou se proto můžeme nadít jen jediného - její vinou dopadneme ještě hůře. Je totiž vládou přesně takovou, jakou podle slibu premiéra být neměla. Nejvýstižněji se pro ni hodí přídomek "vláda udržovací", nikoliv však, že by snad její prioritou bylo udržet se v podobných srovnáních alespoň na tom devátém místě od konce. Zřejmým cílem a jedinou motivací koaličních stran je něco jiného - udržet se u moci, a to za každou cenu.
Jenže s takto pravdivě zvednutým hledím před nás tato staronová vláda nepředstupuje. Dokonce se nás pokouší mystifikovat jakýmsi v podstatě od Špidlovy vlády opsaným textem, který z nějakého důvodu nazývá svým programovým prohlášením. Není ale ani její a už vůbec není něčím, co by se dalo nazvat programem, tedy dokumentem, jehož plnění by bylo možné posléze nějakým způsobem vyhodnotit. Jak také vyhodnotit floskuloidní přísliby hrdě nazývané cíli a prioritami, které jsou uváděny slovním spojením vláda naváže, vláda bude usilovat, vláda bude věnovat pozornost, vláda je odhodlána, vláda si je vědoma, případně vláda chce pokračovat nebo vláda bude přispívat?
***