(16.40 hodin)
(pokračuje Kocourek)
Vše svědčí o faktu, že vláda situaci nezvládá a díky tomu porušuje jak samotný zákon, tak, a jak jsme si již všichni zvykli, i sliby dané Sněmovně před rokem.
Tolik tedy tři charakteristiky a odpovědi k otázce první, otázce, kdo nám vlastně rozpočet předkládá.
Nyní k otázce druhé, která zní: Co nám naše drahá vláda vlastně předkládá? - A odpověď zní logicky, samozřejmě, že návrh státního rozpočtu na rok 2004. Ale jaký tento rozpočet ve skutečnosti vlastně je? I k této otázce mám další tři návazné teze.
Teze čtvrtá. Tento rozpočet je mlžicí a nepravdivý. Vládní koalicí prosazená změna zákona o rozpočtových pravidlech totiž přinesla jednu zásadní věc a tou je vypuštění výdajů na úhradu ztrát České konsolidační agentury z celkových výdajů státních rozpočtů. Jedná se o vypuštění 63,1 miliardy korun výdajů státních rozpočtů do roku 2007. O tyto výdaje by pak ale logicky měly poklesnout také výdajové rámce pro sestavování státních rozpočtů, ale tyto rámce, jak jsem zmínil v předchozí tezi, neklesají, naopak o desítky miliard korun rostou. Tedy jakékoliv srovnávání celkových výdajů státních rozpočtů na rok 2005 a rok 2004 a jejich deficitů je zcela mlžicí a falešné. Jde pouze o metodický účetní trik. (Potlesk poslanců ODS.)
Vzhledem k předchozí tezi, že rozpočet je mlžicí a nepravdivý, je pro posouzení jeho výdajové rozpínavosti nezbytné se uchýlit k údajům o celkových výdajích veřejných rozpočtů v roce 2005, které již tak dobře metodicky zkreslit nejdou. Budu tedy mluvit o celkových výdajích veřejných rozpočtů v roce 2005, tedy o datech, která máme obsažena v sešitě H.
Pak teze pátá zní: Výdajová strana veřejných rozpočtů na rok 2005 je nejrozpínavější v celé historii České republiky. Jestliže totiž celkové výdaje veřejných rozpočtů na rok 2004 měly původně přerozdělovat zhruba 45,20 Kč z každé stokoruny vyprodukované v České republice, tak navrženou soustavou veřejných rozpočtů na rok 2005 se bude přerozdělovat 45,50 Kč z každé stokoruny. Možná si někdo může říci, o co jde, vždyť je to meziročně jen o 20 haléřů. Ale, kolegyně a kolegové, těchto 20 haléřů většího meziročního přerozdělování přes veřejné rozpočty představuje 88 miliard korun, ať už ve vyšších daních v deficitu státu.
Také daně budou v roce 2005 rekordní - to nám tady pan ministr nezmínil - neboť složená daňová kvóta vytvoří rekord na 35,5 % HDP. V roce 2004, o kterém jsem si naivně myslel, že bude rekordní, to bude 35,1 % HDP. Mimochodem, to znamená, že za premiéra Grosse v roce 2005 zaplatíme na daních, pojistném a poplatcích o 78 miliard korun více než v roce 2004. Kdo nevěří, ať si nalistuje tabulku č. 7 a 8 v sešitě H vládní dokumentace.
A jen na dokreslení této teze o rekordním rozpočtovém rozhazování a zdaňování, tedy co se vlastně děje, tak za premiéra Zemana v roce 2000 se přerozdělovalo 40,8 koruny a danilo 33,5 koruny z každé vyprodukované stokoruny. A to již druhým rokem Miloš Zeman takzvaně vyváděl zemi z krize. Za premiéra Grosse se má přerozdělovat zmíněných 45,4 koruny, to je o 447 miliard více než v roce 2000, a danit 33,5 koruny z každé vyprodukované stokoruny, to je o 316 miliard korun více než v roce 2000, a to podle socialistické vlády zdravě rosteme, a již čtyři roky za sebou.
Moje druhá otázka na vás, vážený pane premiére Grossi, by tedy zněla: Jak mi vysvětlíte fakt, že když Miloš Zeman takzvaně vyváděl zemi z krize, potřeboval na to mnohem menší výdaje a daně než vy, který nás přesvědčujete o zdravém růstu ekonomiky? A pro ulehčení vám nabídnu čtyři možnosti: a) buď zdravě rosteme, ale pak nepotřebujeme vaše rekordně vysoké veřejné výdaje a rekordně vysoké daně; b) nebo rosteme nezdravě a jsme stále v krizi, a pak můžete vaše rekordní výdaje a daně ospravedlňovat, ale přiznejte tento nezdravý růst za krizi; c) rosteme zdravě a zároveň chcete i rekordní výdaje a daně, ale pak to logicky musí být fatální omyl vaší takzvané reformy; d) anebo jste, vážený pane premiére, sociální demokrat. (Potlesk a smích poslanců ODS.)
Pokud, pane premiére, si stále nejste ani po těchto možnostech odpovědí jist, můžete ještě využít nápovědy přítele na Telecomu.
Čas nám ale běží a pokračuji dále tezí šestou.
I když, pane předsedající, bych poprosil, zda byste opět vzhledem k tomu, že pan premiér není přítomen, mu potom mohl tuto moji otázku i s těmi možnostmi vyřídit.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já samozřejmě mu ji sdělím, případně požádám, aby ji zjistil podle stenozáznamu, ale podle jednacího řádu je tady přítomen místopředseda vlády, což je dostačující pro jednání Poslanecké sněmovny.
Poslanec Martin Kocourek: Dobře! Pokračuji dále tezí šestou. Tento rozpočet je nepoctivý a je nepoctivý proto, protože opět hraje podivnou hru s kraji. Buď totiž kraje nedostanou v rámci rozpočtového určení daní vůbec nic dalšího a pak platí vládou navržené základní parametry rozpočtu, ale pak je vláda nepoctivá vůči krajům, nebo kraje něco dostanou, ale pak je vláda nepoctivá vůči poslancům, protože se budou muset zpětně příslušně změnit základní parametry tohoto rozpočtu. A znovu tak, a zase po roce máme na vybranou: buď je nepoctivý tento rozpočet, nebo jsou nepoctivé vlády, nebo platí třeba obojí zároveň.
Tolik k otázce druhé, co nám vlastně vláda předkládá a jakými tezemi by se to dalo charakterizovat.
Nyní k otázce třetí: Co nám naše drahá vláda s tímto drahým rozpočtem může způsobit. Jinými slovy, co nám to do budoucna může přinést. I k této otázce mám tři další návazné teze.
Zde je tedy teze číslo sedm, která říká, že tato rozpočtová politika ničí domácí investice. Pokud se podíváme v této souvislosti na možný vliv deficitů na ekonomiku z pohledu získávání zdrojů v rámci domácí ekonomiky, kde nám jako podklad může sloužit měnový přehled zveřejněný Českou národní bankou, pak tento měnový přehled říká, že mezi rokem 1998 a 2003 úvěry domácím podnikům poklesly o 385 miliard korun a čistý úvěr vládě ve stejném období vzrostl o 366 miliard korun. Z uvedených čísel je doufám zřetelný dopad deficitu veřejných rozpočtů mezi roky 1998 až 2003 na domácí úvěry, kdy formou sacího efektu je zvyšován čistý podíl úvěrů vládě na úkor klientských úvěrů obchodních bank.
Jako zcela alarmující se v této souvislosti jeví deklarovaná fiskální politika vlády, která předpokládá mezi roky 2003 a 2007 další kumulovaný dodatečný deficit ve výši 516 miliard korun. Myslím, že je zcela zřejmé, že dopad takovéto fiskální politiky neboli budoucího zvýšení čistého úvěru vládě o dalšího zhruba půl bilionu korun bude mít na domácí úvěrovou emisi a objem klientských úvěrů zcela zničující vliv.
Teze osmá pak zní: Tato rozpočtová politika může rozbouřit kurs české koruny. Zjednodušeně řečeno, vláda svou fiskální expanzí může vytvořit tak protisměrné ekonomické tlaky jednotlivých agregátů, že může způsobit měnové turbulence, které nebude Česká národní banka schopna svými operacemi s devizovými rezervami zvládnout, ale pouze se tak vytvoří ideální prostředí pro obrovské zisky silných hráčů na devizovém trhu.
Konečně poslední teze, teze devátá: Tato rozpočtová politika způsobí dluhovou povodeň. Častým argumentem vlády využívaným pro zlehčování dopadů obrovských deficitů je poměr mezi výší veřejného dluhu a hrubého domácího produktu. Vláda nám stále argumentuje, že maastrichtské kritérium pro země Evropské unie předepisuje tento poměr na maximální úrovni 60 % HDP. Jinými slovy, podle vlády existuje stále ještě dostatečně velká dluhová rezerva. Avšak vývoj v oblasti veřejného dluhu do roku 2007 nám vláda premiéra Grosse v rozpočtové dokumentaci tak trochu cudně zamlčuje.
***