(17.30 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Důsledkem takového přístupu je jako obvykle ne nové řešení ekonomických problémů, ale bezradnost, podléhání pustému formalismu čísel a mechanických součtů. V konečném efektu taková metoda vede k pseudoekonomické politice, která podvazuje ekonomických i sociální potenciál republiky.
Za druhé je předkládaný rozpočet špatný proto, že neobsahuje základní koncepční východiska z ekonomických a sociálních problémů. Naopak snahou mechanicky ušetřit konzervuje a vyhrocuje sociální rozpory a nezaručuje ani odpovídající podporu ekonomického růstu, ani přiměřené stimuly k tvorbě nových pracovních míst. Konstantou vládní ekonomické politiky jsou pak, jak to předznamenaly spory o platy ve veřejné sféře, chaotické zásahy s velmi sporným účinkem.
Cílem vlády, který dala v minulosti a zvlášť zřetelně i letos opakovaně najevo, je omezovat a podvazovat veřejnou spotřebu. Kabinet pod záminkou, že lidi v prostředí vysoké nezaměstnanosti a při nedostatku pracovních míst nutí k práci, vyvíjí trvalý tlak směřující k plošnému ořezávání sociální výdajů. V praxi se to projevilo výrazně již letos řadou kroků, které vedly ke zbrzdění růstu, nebo dokonce ke snížení mezd. Kauza přechodu na šestnáctitřídní stupnici, kdy po slibu zvýšení platů zaznamenaly mnohé skupiny veřejných zaměstnanců jejich stagnaci, ale dokonce i pokles, je pro nízkopříjmové skupiny dosud trpce aktuální.
Plošné omezování a snižování nemocenských dávek je dalším příkladem úspor, které nelze označit jinak než jako asociální. Poslední návrhy na plošné omezení a snížení dávek životního minima z dílny ministra práce a sociálních věcí jsou stejného druhu. Vládní předloha navrhující zrušit zákonnou valorizaci životního minima pro rok 2005 je pak varujícím dokladem toho, kde jedině snad ještě ekonomicky svérázná exekutiva umí hledat chybějící peníze.
Dámy a pánové, s ohledem na výše řečené navrhovaný schodek státního rozpočtu ve výši 83,6 miliardy korun nevypovídá o ničem jiném než o umění mechanicky sčítat a odčítat. Jedinými pozitivními položkami, s tím lze souhlasit, které zaznamenaly tedy zřetelné navýšení, jsou v předkládaném návrhu rozpočtu věda a vysoké školy. To je ale bohužel málo, když připustíme, že přes všechna ujištění o prudkém ekonomickém růstu a růstu hrubého domácího produktu rok co rok je podfinancováno školství jako celek, že chybějí peníze na kulturu a že při nízkých výdajích na aktivní politiku zaměstnanosti početné vrstvy obyvatel klesají až pod práh chudoby. Je příznačné, že nejvíce chce v takto koncipovaném rozpočtu šetřit Ministerstvo práce a sociálních věcí a že úspor chce dosáhnout mimo jiné omezením dávek nejchudším domácnostem. Rozpočet veřejné chudoby a soukromého bohatství, tak by se také dalo nazvat to, co je Sněmovně předkládáno. Dobře informovaní už našli i vysvětlení toho, proč tento rozpočet hledá úspory v domácnostech nejchudších: Prý si nejsilnější vládní strana spočítala, že nezaměstnaní a sociálně nejslabší buďto k volbám nechodí, nebo ji už stejně volit nebudou, a proto bez zábran řeže tedy do živého.
Ale nyní znovu naprosto věcně. Jsem přesvědčen, že východiska z tzv. dluhové pasti, do které zabředají vlády jedna za druhou, bylo možné hledat sociálně citlivěji a ekonomicky - promiňte mi ten výraz - gramotněji, než jak se o to pokouší tato vláda. Bylo by možné, a jsem o tom přesvědčen, že je možné, stanovit vlastní českou koncepci cílení rozpočtové a měnové politiky a flexibilněji zacházet s formulemi maastrichtských kritérií. Jsou deficity, které prohlubují problémy, a jsou deficity, které startují ekonomický růst.
Vláda dále nevyužila a nevyužívá dostatečné možnosti optimalizovat rozsah a charakter odpočitatelných položek z daňového základu podniků. Chybí jí schopnost rozlišovat důsledně mezi výdaji na zesílení prorůstových opatření a běžnými neproduktivními výdaji. Analýzu současného daňového systému a projekt jeho systémové racionalizace jako prioritního zdroje financování státního rozpočtu kabinet podle mého názoru evidentně nezvládá. Při všech nesystematických pokusech šetřit na mandatorních výdajích exekutiva zcela pomíjí souvislosti, příčiny a důsledky procesu poptávky a spotřeby. Bylo by žádoucí zpracovat program zvýšení domácí poptávky, i veřejné, jako významného faktoru tvorby hrubého domácího produktu.
Makroekonomickou restrikci je naléhavě nutné změnit na expanzi. I to myslím vážně. Lze přitom posílit peněžní financování na úkor dluhového financování ze soukromého sektoru. Přesouvání daňové zátěže z podniků na občany, tak jak to provádí vláda, není cestou k sociálně založenému ekonomickému vzestupu. Je také možné omezit přefinancovávání některých resortů, zejména obrany. Opodstatněnost výdajů a nákladnost provozu by bylo účinné analyzovat na vnitru, u Ministerstva zahraničí, možná někde jinde. Objektivně a hospodárně je nezbytné posuzovat také partnerství veřejného a soukromého sektoru u zákonných výdajů státního rozpočtu.
Mohl bych vypočítávat i další podle mého názoru slabší místa vládního návrhu a připomínat další perspektivní možnosti, které kabinet nevyužívá nebo přímo opomíjí. Závěrem však se znovu vracím k tomu, co jsem jako podstatné výhrady již uvedl v úvodu svého vystoupení. Mechanické součty a hra čísel, nedostatek koncepčního systémového přístupu a asociální dopady předkládaného návrhu - to jsou hlavní důvody mých pochyb o vhodnosti navrženého rozpočtu pro Českou republiku. Nevylučuji samozřejmě další kvalifikovanou diskusi a jednání, ale to, co je nyní předloženo ve vazbě na poslední nesystémové kroky vlády v sociální oblasti, není zárukou prosperity naší republiky.
Proto předložený návrh státního rozpočtu České republiky na rok 2005 jménem svým i jménem všech členů poslaneckého klubu Komunistické strany Čech a Moravy, tak jak to avizoval poslanec Recman, kategoricky odmítám.
Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.
***