(18.30 hodin)
(pokračuje Gruntová)
Zde byly upraveny podmínky náhrady škod na majetku způsobených oprávněným osobám, rozsah náhrady těchto škod a způsob uplatnění nároku na náhradu škody oprávněnou osobou, což řešil § 4, kde byl stanoven i termín uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákonného opatření do 31. října 1992. Tímto zákonným opatřením se stala oblast náhrady škody, způsobené v souvislosti se vstupem a pobytem cizích vojsk, ucelena.
Důvodová zpráva návrhu přičítá vinu za předmětné události roku 1968 a let následujících výhradně našemu státu, čímž jej mimo jiné předem odsuzuje k trestu. Pikantní však je, že provinění spatřuje například jenom v tom, že náš stát nedokázal ubránit své občany. Tomu koresponduje i § 2 odst. 1 písm. c) návrhu, čímž mimo jiné vlastní občany nadřazuje nad obyvatele ostatních zemí, kteří u nás také mohli být zraněni. Navíc jsme v té době byli v jednom státu se Slováky a ti jsou z navrhovaného odškodnění vyloučeni, protože podle § 3 odst. 1 návrhu jsou oprávněnými osobami pouze občané České republiky.
Navrhovatelé posazují svoji úpravu spíše do sféry mezinárodního práva veřejného. V tom případě však už vůbec nejsou splněny podmínky pro odškodnění, neboť se náš stát nedopustil v uvozovkách mezinárodního deliktu, to je porušení norem mezinárodního práva. (Předsedající zvoní, aby zklidnila rušící poslance.) Ani ostatní státy se nedopustily mezinárodního deliktu právě s ohledem na uzavřenou dohodu, nevzniká jim proto odpovědnost a navazující povinnost náhrady škody. Navíc subjekty i objekty mezinárodněprávní odpovědnosti mohou být jenom státy a mezinárodní organizace, odpovědnost jednotlivců se přiznává naprosto výjimečně a v tomto případě by se zřejmě nepřiznala. Jednotlivci nesou podle mezinárodního práva pouze trestní odpovědnost. Jestliže byl protiprávním jednáním státu poškozen jednotlivec, pak způsobilost uplatňovat mezinárodní odpovědnost má zásadně jen domovský stát poškozené osoby, nikoliv tato osoba sama. Tedy česky řečeno, měl by náš stát náhradu škody uplatňovat po státech, jejichž příslušníci škodu způsobili.
A toto řešení je přesně upraveno ve shora citované vyhlášce, tedy řízení českých orgánů podle českého práva. Podle mého názoru vyhláška upravuje odpovědnost nad povinnosti podle mezinárodního práva veřejného, které v tomto případě nelze použít, neboť nedošlo ze strany žádného vyjmenovaného státu ke spáchání mezinárodního deliktu.
Důležitou skutečností je okolnost, že ať došlo k zavinění jakémukoliv, způsobil je zcela jiný stát. Československá socialistická republika. Česká republika nepřevzala závazky ČSSR ani ČSFR. Nemůže se uplatnit ani revers. Vychází to z ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, zejména článku 4, který podobné škody nemá vůbec na mysli. (Předsedající se opět snaží zvoněním zklidnit atmosféru.) Cituji: "Majetková a jiná práva a závazky České a Slovenské Federativní Republiky přecházejí jejím zánikem na Českou republiku v rozsahu stanoveném ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Na tato předešlá práva a závazky se vztahují předpisy o hospodaření s majetkem České republiky a o prozatímní správě národního majetku." Konec citátu.
Podepsáním dohody 1. dubna 1992 přešlo odškodnění československých občanů plně na československý stát. Po zániku federace na základě dohody mezi ministerstvy životního prostředí, hospodářství, financí a obrany v souladu s články 3 a 5 ústavního zákona České národní rady č. 4/1993 Sb. přešly na vojenskou část Úřadu pro řešení důsledků pobytu sovětských vojsk úkoly spojené s odškodněním českých občanů s předpokládaným ukončením do 31. prosince 1993.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Paní kolegyně, promiňte, já vás na chvilinku přeruším. A přeruším vás jenom proto, že chci požádat naše kolegy především po mé pravé straně, aby se trochu ztišili, a pokud mají potřebu hovořit mezi sebou, aby odešli ven z jednacího sálu. Prosím vás ještě jednou o klid.
Poslankyně Jitka Gruntová: Od někdejšího pracovníka Úřadu zmocněnce vlády pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR jsem svého času získala jmenný seznam odškodněných občanů a jeho rozborem jsem zjistila následující skutečnosti.
Seznam obsahuje 1 225 položek s údaji o žadatelích, z nichž 270 finanční odškodnění vyplaceno nebylo. Odškodněno bylo celkem 955 občanů, z nichž 524 získalo finanční odškodnění v celkové výši 7 835 045 korun, a to ještě před zahájením činnosti úřadu, který pak do konce roku 1993 doplatil 866 občanům částku 34 949 612 korun. Celkem tak bylo vyplaceno odškodné 42 784 657 korun.
Ze srovnání údajů o úmrtích obsažených v informaci zpracované doktorem Pavlem Žáčkem s daty uvedenými v seznamu odškodněných občanů lze odvodit, že částky 100 000 korun byly vyplaceny pozůstalým po usmrcených nebo zemřelých příbuzných. Těchto případů bylo 285 a v osmi případech byla vyplacena částka dvojnásobná, takže byli odškodněni pozůstalí po 301 zemřelé osobě.
Podotýkám, že shodná finanční částka byla vyplacena pozůstalým po obětech druhé světové války, kteří na odškodné čekali několik desítek let, a na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, § 29, bylo jednorázové odškodnění ve výši 100 000 korun poskytnuto rovněž pozůstalým za jejich příbuzného, který zemřel v souvislosti s výkonem trestu nebo s výkonem práce v táboře nucených prací nebo pracovním útvaru v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.
Další navrhované odškodnění pozůstalých a poškozených na zdraví v souvislosti se vstupem a pobytem sovětských vojsk je zcela nadbytečné, účelové, populistické a také nesolidní vůči pozůstalým po obětech druhé světové války nebo zemřelých v souvislosti s výkonem trestu nebo s výkonem práce v táboře nucených prací, ale i vůči těm poškozeným, kterým vznikla škoda, a někdy závažnější, při tzv. běžné trestné činnosti, nebo třeba vojáky, ale v jiném období.
***