(11.10 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
A nyní dovolte několik poznámek k usnesení ústavněprávního výboru. Jmenoval jsem zde otázky jmenování a odvolávání správce. Chtěl bych se ještě zmínit o otázce dělení pohledávek.
Současný text, současné znění zákona o konkursu a vyrovnání obsahuje ono dělení pohledávek na první a druhou třídu. Náš návrh toto dělení rušil. Chci říci, že dnešní světové trendy - úprava anglosaská atd. - ukazují, že dělení pohledávek do dvou tříd víceméně nemá opodstatnění, a proto náš návrh toto dělení neobsahoval. Já si však dovedu představit, že je možné uvažovat o určitém kompromisu, to znamená zachovat dělení do dvou tříd, ale za trošku jiných podmínek, než to obsahuje současná platná právní úprava. Proto jsem si dovolil a dovolím si přednést v podrobné rozpravě pozměňovací návrh, který je z mého pohledu jakýmsi kompromisem mezi usnesením ústavněprávního výboru a mezi původním textem. A to např. v té rovině, že se zkracuje lhůta, ve které mohou být tyto pohledávky započteny, resp. ve lhůtě, v jaké vznikly, a to z délky tří let před prohlášením konkursu na délku jednoho roku. Je to návrh, který vychází v tomto směru z německé úpravy.
Dále jsem si též dovolil navrhnout u této části rozdělení pohledávek ještě jednu úpravu, která se týká toho, že by v té první, jaksi bonifikované nebo prioritní třídě nebyli uspokojováni vedoucí zaměstnanci. Je totiž pravdou, dámy a pánové, že často k tomu, že firma skončí nebo obchodní společnost skončí v konkursu, přispívají fakticky nedbalostně - nechci zde určovat míru zavinění - vedoucí pracovníci. A právě tito vedoucí pracovníci v té první třídě potom mohou získat své zlaté padáky. Fakticky může dojít k tomu, že to, co zde někdo navrhuje z důvodu sociálního pohledu, z důvodu ochrany zaměstnanců, fakticky může v praxi být využito způsobem, že management uspokojí své zlaté padáky, a tím je jaksi první třída vyčerpána. Proto navrhuji kompromis, který opravdu bude o těch, kteří netvoří skupinu vedoucích zaměstnanců.
Velký problém - a podle mne z mého subjektivního pohledu největší - tvoří změna, která se týká uspokojení oddělených věřitelů. Řekla to zde paní doktorka Dundáčková a já její slova podepisuji a stoprocentně s nimi souhlasím. Ani zde nelze hovořit pouze o technicistní změně, ale i o jisté morálnosti právních norem. Přece, dámy a pánové, není morální, pokud ten, co zajistí svoji pohledávku, stará se o ni, získá pro ni zástavu, pak neměl možnost být z této zástavy plně uspokojen. To přece není morální. A právo, dámy a pánové, by přece mělo být minimem morálky, to znamená, že bychom neměli vědomě stavět normy, které jsou v rozporu s nějakými základními principy správnosti; a to podle mého názoru ve chvíli, kdy se vrátíme do současné úpravy uspokojení oddělených věřitelů, kdy tito jsou uspokojeni pouze ze 70 procent, je podle mého názoru hodně nemorální. Takže já říkám: pojďme uvažovat o modelu, který je blízký tomu, co obsahuje náš návrh, který říká - uspokojme sto procent, nicméně poté co jsou odečteny náklady konkursu.
Já jsem přesto si dovolil navrhnout a budu navrhovat jistý kompromis, který vychází z německé úpravy a který říká, nechť je tedy určitá část solidární, ale ať tato část nedosahuje 30 procent, ale ať dosahuje 4 procent, jako je tomu v Německu. Myslím si, že to je také jakési zmírnění toho, kdy na jedné straně je usnesení ústavněprávního výboru, na druhé straně stojí návrh nás, navrhovatelů. Myslím si, že to je vstřícný krok vůči těm, kteří chtějí určitou míru solidarity zachovat. A myslím si, že to není v zásadě legální krádež, která podle mého názoru v podobě 70 : 30 obsažena je.
Takže, dámy a pánové, tolik několik mých vstupů a komentářů k usnesení ústavně právního výboru. Já v podrobné rozpravě velmi obecně načtu své pozměňovací návrhy, které jsou vedeny dobrou vírou dát těm, kteří chtějí případně o tom ještě dále diskutovat, další alternativy do hry. Ty návrhy načtu obecně, protože měly být rozdány na vaše stolky; potom bude možno o tom, ještě spíše myslím mimoplénově, diskutovat.
Tolik tedy komentář k návrhu.
Na závěr vás prosím - ještě jednou se zamyslete nad tím, nakolik přijetí návrhu ústavněprávního výboru nepovede k tomu, že budou zachovány současné deformační úpravy obsažené v zákonu o konkursu a vyrovnání, a nakolik nezachováme současný stav, kdy věřitelé jsou bohužel u nás šedými popelkami a kdy se ke svým penězům buď nedostanou vůbec, anebo jen v malé míře a po dlouhé době. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Pospíšilovi. S faktickou poznámkou se přihlásil místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji, pane místopředsedo. Vážení členové vlády, páni a pánové, já jsem slíbil, že nebudu vystupovat, a nemám to v úmyslu. Ale protože pan kolega Pospíšil mluvil o morálce, já mu jednu část morálky toho návrhu připomenu.
V § 4a se doplnil odst. 5, který zní: "Právní úkon, kterým dlužník nakládá s majetkem v rozporu s ustanovením § 4a odst. 1 písm. a), se od prohlášení konkursu pokládá vůči konkursním věřitelům za neúčinný."
Co má asi dělat konkursní věřitel například v zemědělském družstvu, když vydává v souladu se zákonem restituci? Jak se s tím vypořádáte? Kdybyste alespoň tyto zjevné věci, pokud mluvíte o morálce, odstranili, tak bych vám mohl věřit, když mluvíte o morálce. Takto ne.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Nyní vystoupí řádně přihlášený pan poslanec Koudelka, poté pan místopředseda vlády Jahn.
Poslanec Zdeněk Koudelka: Vážený pane předsedo, vážená Sněmovno, já se domnívám, že morálka z pohledu bank nemůže být a není obecnou morálkou.
Nicméně je pravdou, že současné konkursní právo zasluhuje změnu. Je také pravdou, že tato změna je už slibována řadu let. Zatím nový konkursní zákon předložen nebyl.
Největší problémy současného konkursního zákona vidím v tom, že zákon umožňuje do určité míry korupční jednání, a za druhé, že jeho revitalizační funkce je potlačena, respektive zákon nechápe, pokud to je ještě možné, konkurs jako něco, co by mohlo sloužit k zachování podniku, zaměstnaneckých míst, a tedy nikoli jako likvidaci, ale změnu vlastnických struktur, popř. změnu výroby a zachování jeho fungování.
Je tady říkáno, že návrh podporuje věřitele. To je ovšem jen část pravdy. Návrh podporuje věřitele některé a podporuje banky. Banky totiž mají většinou největší pohledávky, což ovšem neznamená, že jsou největšími věřiteli úpadce v součtu všech pohledávek. Problém ovšem je, že dvě až tři banky se lépe domluví než desítky nebo stovky ostatních nezajištěných věřitelů, dvě až tři banky se dostanou do věřitelského výboru, a potom ve vzájemné shodě již dnes konkursy ovládají. Takže neposilujeme postavení věřitele, posilujeme postavení věřitelského výboru, ve kterém zasedají především banky. Dokonce ho posilujeme tak, že tunelujeme podle mne stát. Věřitelský výbor získává nové pravomoci včetně pravomoci jmenovat správce, a to tak, že správce v některých věcech rozhoduje stejně jako věřitelský výbor, ale protože konkursní řízení zůstává řízením soudním, odpovědnost za všechna rozhodnutí v konkursu nese stát podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou veřejnou mocí. Kdyby banky byly alespoň tak statečné a řekly ano, my chceme peníze, kašleme na všechny ostatní, ale poneseme s tím příslušnou odpovědnost, bylo by to logické a bylo by to správné. Kdyby si do tohoto návrhu napsaly, že členové věřitelského výboru odpovídají za chování a za jednání za prvé sebe sama a za druhé jimi jmenovaného správce, bylo by to správné. To se však nestalo.
Správce, který bude jmenován určitou skupinou věřitelů, se stává správcem podjatým. Jak bude správce, který bude jmenován bankou, rozhodovat o popření případné pohledávky, kterou banka uplatní?
***