(15.20 hodin)

Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji vám, pane zpravodaji za váš stručný přehled projednávané problematiky. (Smích v sále.) Mám pocit, že jste ještě některé detaily vynechal. Můžete se k nim samozřejmě vrátit. (Smích.)

V tuto chvíli tedy zazněla slova předkladatelů, zpravodaje k oběma návrhům a já zahajuji obecnou rozpravu. Jako první dávám slovo paní poslankyni Táně Fischerové. Předpokládám, že pan kolega Novotný si potřebuje chvilku odpočinout a že nejen z tohoto důvodu dá přednost své kolegyni.

 

Poslankyně Taťána Fischerová: Děkuji, pane předsedající. Abych umožnila Zbyňku Novotnému nadechnout se, přednesu svůj příspěvek, který už jsem avizovala minule.

Pane předsedající, členové vlády, kolegyně a kolegové, budu velmi stručná. Není nejmenších pochyb o tom, že rozhlasové poplatky je třeba navýšit. To jsme ostatně, jak již pan zpravodaj uvedl, v této Sněmovně udělali před několika měsíci přijetím zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, který pak z jiných důvodů nebylo možné schválit v senátní verzi.

Dnes tedy máme místo jednoho zákona dva a tento se týká pouze rozhlasu. Vzápětí budeme projednávat zákon o rozhlasových a televizních poplatcích, který je komplexní a kde je také řešen způsob výběru poplatků. K tomuto tisku, který se zabývá pouze rozhlasem, dala vláda zamítavé stanovisko. Zřejmě právě proto, že vše je řešeno v tisku 756.

Domnívám se, že obě média veřejné služby mají ve společnosti stejnou úlohu, stejnou důležitost i podobný způsob fungování. Pokud by nějakou náhodou nebo omylem došlo k tomu, že bychom nerespektovali stanovisko vlády a podpořili ze dvou zákonů, které se týkají rozhlasu, pouze tento jeden, došlo by k fatální chybě, která se dá těžko napravit. V podstatě by to byl signál o tom, že v roce 2004, patnáct let po návratu k demokracii, jsme se rozhodli, že v této zemi nebude existovat televize veřejné služby. Ta neduživá chudinka, která by tento zásah přežila, už by se nemohla nazývat plnohodnotnou a kvalitní televizí veřejné služby. Nevím, zda by nám to veřejnost odpustila, a také se domnívám, že jsme k takovému kroku nedostali od voličů mandát.

Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní kolegyně. Nyní tedy uděluji slovo panu zpravodaji Zbyňku Novotnému. Připraví se paní kolegyně Čurdová.

 

Poslanec Zbyněk Novotný: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, pokusím se vzhledem k pokročilému času svůj příspěvek poněkud zkrátit. (Smích a potlesk v sále.)

Závazek podporovat vysílání veřejné služby přijala Česká republika spolu s podpisem přístupové dohody s Evropskou unií. Součástí Smlouvy o založení Evropského společenství je tzv. Protokol o systému vysílání členské služby v členských státech unie. Neexistuje však žádná závazná norma, která by členským státům unie přikazovala, jak má být vysílání veřejné služby organizováno, co má být jeho obsahem a jak má být financováno. Naopak, tato rozhodnutí jsou rozhodnutími v pravomocích jednotlivých národních států. Existují proto různé, různorodé a rozdílné praxe a zvyklosti v jednotlivých zemích unie, které jsou dány jejich různými tradicemi - politickými, kulturními, v neposlední řadě jejich ekonomickou situací. Zatímco obsahy vysílání si obvykle spíše určují samotné televize nebo rozhlasy, organizace vysílání a způsob financování jsou obvykle rozhodnutími národních parlamentů nebo vlád.

Společným rysem tohoto rozhodování je zájem na finační stabilitě provozovatele veřejné služby a jeho nezávislosti na politické a ekonomické moci, tedy nezávislost zejména na vládě a nezávislost na inzerentech. Tyto dvě zásady pak mají zpětně ovlivnit obsah veřejné služby. Český stát zřídil zákonem Českou televizi a Český rozhlas a povinnost vysílat veřejnou službu uložil právě této televizi a tomuto rozhlasu. Je logické, že je to opět stát, kdo má zajistit pro vysílání veřejné služby finance. V našem případě financování České televize a Českého rozhlasu. Jak to stát má učinit, to bude předmětem rozhodování Poslanecké sněmovny.

Předkládaný návrh na vysílání - zákona o rozhlasových a televizních poplatcích - podle důvodové zprávy nově definuje poplatníka, posiluje vymáhatelnost poplatků, určuje, kdo má být od placení osvobozen při splnění nějakých podmínek, avšak především stanovuje základní měsíční sazbu poplatku, která bude v budoucnosti automaticky zvyšována o inflaci. Současně se oproti stávající realitě zvyšuje tato základní měsíční sazba poplatků, od které se bude napříště valorizace odvíjet, a to na 45 korun za rozhlas a 100 korun za televizi.

Kdo je tedy podle poslaneckého návrhu zákona poplatníkem? Poplatníkem je každý, kdo je majitelem nebo držitelem rozhlasu nebo televize, kdo má rozhlas nebo televizi ve svém dopravním prostředku a je-li odběratelem elektrického proudu, a to za předpokladu, že jako odběratel dříve neprokázal, že nemá rádio a televizi ani doma, ani v autě. Dále jsou to podnikatelé, kteří používají rozhlas a televizi v podnikání, nebo jsou rozhlas a televize součástí výbavy vozidel, tedy hoteliéři, kteří mají přístroje v pokojích, nebo autodopravci s rádii v automobilech a kamionech. Zpoplatnění je současně vázáno na domácnost, a tak fyzická osoba platí jen za jeden rozhlas a jednu televizi na rozdíl od podnikatelů, kteří platí za všechny rozhlasy a všechny televize. Ve skutečnosti tedy jde o návrh na plošnou platbu na domácnost, tak jak je domácnost definována občanským zákoníkem. Lze předpokládat, že množství domácností bez rozhlasu, televize, automobilu a elektřiny nebo s elektřinou, avšak bez předešlého, je zanedbatelné.

Z této platby existují výjimky - osvobození. Zákon mimo jiné zavádí jako kritérium pro osvobození od poplatků fakt, že jednotlivec měl za uplynulé kalendářní čtvrtletí příjem nižší než 1,4násobek životního minima. Totéž platí pro součet příjmů v domácnosti. Osvobozeni od poplatků tedy nebudou lidé, jejichž měsíční příjem je roven životnímu minimu, a pokud vláda skutečně zavede nově tzv. existenční minimum, ani tito lidé by v současnosti nesplnili kritérium pro osvobození od poplatků. Platit tedy budou opravdu všechny domácnosti s procentem zanedbatelných výjimek. Plošný přístup lze považovat za správný, neboť český stát provozuje ze zákona veřejnou službu prostřednictvím České televize a Českého rozhlasu pro všechny, nikoliv jen pro ty, kdo o ni mají zájem.

Nově se stanovuje základní sazba poplatku. Ta se na domácnost v případě fyzických osob a na přístroj v případě právnických osob zvyšuje na 45 korun za rozhlas a na 100 korun za televizi. Tato částka se stane základem pro další automatické zvyšování o inflaci.

Jak byla tato suma kalkulována? Podle důvodové zprávy jde o vyrovnání za vliv inflace na kupní sílu výnosu rozhlasových a televizních poplatků v letech 1998 - 2003, tedy v době, kdy poplatky nebyly zvyšovány. Toto vyrovnání je podle důvodové zprávy žádoucí proto, že České televizi i Českému rozhlasu byl v daném období zákony zvýšen rozsah povinností a současně byla Česká televize znevýhodněna úpravou reklamních limitů v porovnání s provozovateli s licencí.

 

Místopředseda PSP Ivan Langer: Promiňte, pane poslanče. Pane kolego Bartoši, vy máte dnes nějakou levicovou úchylku. Chci vás poprosit, abyste se opravdu vrátil tam, kam patříte. (Smích v sále. Poslanec Bartoš se vrací na své místo.) Já vím, že možná čas předvánoční vás k tomuto navádí, nicméně tam je vaše místo.

Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Zbyněk Novotný: Dále je výše poplatku ve zprávě vyjádřena procentem z průměrné hrubé mzdy.

Lze říci, že ani jeden ze tří způsobů zdůvodnění výše poplatků - vliv inflace, kompenzace za méně reklamy, snižování poměru k průměrné mzdě - není dostatečně přesvědčivou kalkulací ceny produktu veřejná služba.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP