(11.10 hodin)
(pokračuje Čelišová)
K otázce vytvoření nebo určení instituce, která by měla zajišťovat tuto problematiku, přiznám se, mám trochu rozporuplný názor, protože pokud by celá tato agenda měla přijít pod ombudsmana, nejsem si jista, zda jeho možnosti i po rozšíření jeho úřadu budou těmi, které by zajistily celou pomoc v oblasti diskriminaci.
Ještě snad bych se dotkla jedné záležitosti, a to je Listina lidských práv, o které hovořil pan kolega Benda. Ať se na mě zlobí nebo nezlobí, zákaz diskriminace obsažený v čl. 3 Listiny neumožňuje efektivní zajištění práva na rovné zacházení a ochranu před diskriminací v praxi. Listina stanoví obecný zákaz diskriminace, ale již nedefinuje pojmy spojené s právem na rovné zacházení a ochranu před diskriminací a nestanoví, čeho se mohou oběti diskriminace domáhat, např. právo domáhat se upuštění od diskriminace, odstranění následků diskriminace a přiměřeného zadostiučinění.
Takto bych samozřejmě mohla v projednávání předloženého návrhu zákona pokračovat. Jsem ale přesvědčena, že podrobnou a zodpovědnější diskusi rozvineme v institucích, kterým bude předložený návrh zákona svěřen. Osobně se domnívám a jsem přesvědčena, že je dobře, že je tento zákon na stole spolu s diskriminačním zákonem, který v podstatě bude zajišťovat naplnění antidiskriminačního zákona, a věřím, že projde Poslaneckou sněmovnou. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Čelišové. Hovořit bude pan poslanec Petr Bratský a připraví se pan poslanec Josef Janeček.
Poslanec Petr Bratský: Hezký den, pane místopředsedo, hezký den, milé ženy, naše kolegyně. Jsem krajně jistě podezřelý z toho, že jsem v určitém křížení zájmů, protože jsem muž, zároveň už poměrně starý, tudíž už nejsem úplně mladý a nemohu se považovat za osobu, která asi přeje mládí, a býval jsem i zaměstnavatelem. Ale pokusím se to na začátku vyvrátit, abyste mi to, co budu říkat, neměly za zlé z nějaké předpojatosti.
Jako muž prohlašuji, že opravdu mám rád ženy, mám je rád kolem sebe a respektuji je, zvlášť tu svoji vlastní doma. Skupiny přátel, kteří mě znají, to jistě mohou potvrdit. Že jsem starý, mohu vyvrátit sice nikoli tím, jak vypadám, ale možná tím, že třicet let vedu mládež právě proto, že jsem vnitřně přesvědčen, že právě v mladých lidech je základ snad budoucího lepšího vývoje naší společnosti. Vždycky jsem tomu věřil a celým svým životem jsem se to snažil dělat. A když jsem byl zaměstnavatel, tak vám mohu říci, že můj úřad, kde jsem dělal starostu, má snad nejvíce žen ve vedoucích funkcích, dokonce ředitelkou toho obvodního pražského úřadu je žena, paní JUDr. Černá. Takže mě snad ani nelze podezírat z toho, že bych jakkoli diskriminoval i tuto skupinu osob v naší republice.
Když jsem dostal předlohu tohoto zákona, začal jsem si klást některé otázky. První z nich byla, co čekat od tohoto nového zákona, jaké zlepšení současného stavu. Dále, zda existuje skupina osob, která by dnes dle platných zákonů České republiky, ústavy anebo i Listiny základních práv a svobod nemohla žádat soud o vymáhání svého práva. Dále, co lze očekávat po případném přijetí této nové zákonné normy. Dále mi chybí vymáhatelnost práva právě u těch současných zákonů, a to velmi. Zdá se mi, že skutečně soudy vůbec nestačí čelit množství žalob, které jsou, a dokonce mnohé z osob ani možná nevyužívají této možnosti, kterou už má současná právní úprava. A proto jsem si začal na tyto otázky odpovídat.
Na první - co lze čekat od nového zákona, jaké velké zlepšení současného stavu. Oproti stávajícím zákonným normám, které máme a které, jak se mnozí domníváme, jsou příliš přebujelé, dokonce by bylo lepší je zjednodušit, možná v některých případech, v těch základních, dokonce velmi zjednodušit, aby soudci, kteří mají být nezávislí, měli volnou ruku, měli prostor pro svůj rozum, pro zvážení všech okolností, tak my tady budeme naopak náš právní řád ještě dalšími a dalšími zákony více a více, promiňte mi to slovo, zaplevelovat. Nevidím, že by tak výrazně se něco mělo zlepšit přijetím tohoto zákona.
Na otázku číslo dvě, zda existuje skupina osob, která by dnes dle platných zákonů, ústavy anebo Listiny základních práv a svobod nemohla žádat soud o vymáhání svého práva - nevidím v této novele ani jednu skupinu osob, která dnes existuje, pro kterou by se situace měla změnit, která by byla nějaká nová, která by nemohla využít současné právní úpravy.
Na otázku číslo tři, co lze očekávat po případném přijetí nového zákona, mohu říci, že v určité jeho obecnosti lze očekávat i řadu smyšlených soudních sporů ve všech oblastech života, které ovšem mohou být i dnes, ale zde se zásadním způsobem už to důkazní břemeno klade právě na tu stranu, na niž je uvalen spor, a myslím si, že v tomto případě je to malilinko nefér.
Za čtvrté, chybí mi vymáhatelnost práva už dnes. Co lze očekávat, jaká bude vymáhatelnost práva u tohoto nového zákona, když není už dnes? Vždyť dnes existují jiné skupiny osob, než co zde bylo zatím říkáno, existují např. majitelé bytů, existují výroky Ústavního soudu, které jednoznačně říkají, že jsou porušována ústavní práva, a nic jsme s tím do této chvíle neudělali. A tady budeme přijímat novou normu a budeme čelit dalším novým sporům dalších skupin osob, jak se o nich zmiňoval Marek Benda, a lze si vymyslet ještě spousty nových.
Čili ze všech těchto důvodů, které jsem si pojmenoval a snažil se na ně odpovědět, mi vychází, že nepodpořím přijetí tohoto zákona a budu spíš podporovat návrh na jeho stažení. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Bratskému. Ze závěru jeho řeči - návrh na stažení není možný. Zazněl návrh na podporu návrhu Marka Bendy na zamítnutí této předlohy. Tak, rozumím tomu dobře.
A hovořit bude pan poslanec Josef Janeček.
Poslanec Josef Janeček: Vážené kolegyně, vážení kolegové, snad jen několik poznámek a možná spíše k oné diskusi, která zde probíhá, než k onomu tématu, protože se obávám, že se opět zabýváme spíše povrchem tohoto jevu než jeho kořeny. Jsem trochu znepokojen těmi výroky, které od tohoto pultu zaznívají, protože ona představa veškerého narovnávání, to je např. představa toho, že ženy musejí nutně odcházet do důchodu stejně pozdě jako muži, mi nepřipadá jako představa úplně ideální, protože se domnívám, že žena na ten předčasný odchod do důchodu má právo, protože to, co ona většinou pro rodinu udělá, je něco, co je nenahraditelné, a já jsem takovou věc vždycky považoval za něco, čím se jí chce společnost odměnit. Čili se obávám, aby ona antidiskriminace vlastně nebyla jen prohloubením diskriminace.
Ta představa, že donutíme všechny, aby vykonávali za současných podmínek stejné kariéry a stejné práce, je představa hezká. Tyto myšlenky jsme slyšeli před rokem 1989 a také se realizovaly. Já si pamatuji, když maminky v rámci, abych tak řekl, vynuceného povolání v šest hodin ráno odváděly děti do školky.
***