(11.20 hodin)
(pokračuje Janeček)
Nechci říci, že přímo bylo cílem, aby pracovaly jako jeřábnice nebo aby pracovaly v dolech, aby jezdily na traktorech. Ale přesto se domnívám, že jsou určité dispozice, které svým způsobem limitují určitá povolání.
To, co se domnívám, že je jádrem dnešního problému, je umožnit ženám a umožnit matkám, aby mohly skloubit profesní kariéru s kariérou výchovy dětí a ochrany rodiny. Je to věc natolik hluboká, že takový zákon to nemůže zajistit. To musí zajistit jiné zákony, musí to zajistit jiný systém, který by umožnil, aby zde existovaly služby pro domácnost, aby žena nevykonávala de facto dvě povolání - jednak osm či šestnáct hodin práce pro domácnost a malé děti a vedle toho dalších osm hodin tzv. kariéry. To se domnívám, že je neuvěřitelné zneužití jejího postavení a neuvěřitelné, chcete-li to slovo, vykořisťování jejího potenciálu. Ale o to, abych zavedli služby, které odlehčí toto břemeno, aby tyto služby byly alespoň odečitatelnou položkou z daní, aby zde neexistovalo po příchodu ze zaměstnání nové, další zaměstnání, tak o tom zde nepadne ani zmínka. Já se bojím, aby v rámci tohoto boje za rovná práva to nebyla jenom další a další diskriminace.
Musím se zmínit ještě o jednom tématu, o kterém se zde hovoří a které je zdrojem obrovských problémů naší společnosti, obrovsky smutných osudů, a já jsem se o tom tématu zmínil už při předcházejícím návrhu zákona. Je tady také určité ústavní právo - ústavní právo na vzdělání. A víme, že v řadě sociálních komunit je pro děti toto právo fakticky nedosažitelné. Je to také diskriminace, protože toto právo je garantováno ústavou, ale fakticky pro ty, kteří by měli toto právo uplatnit, je toto právo nekonzumovatelné, protože nejsou schopni - a mám tím na mysli malé děti - toto své právo si vydobýt. A je na dospělých a na našem státu, aby zajistil, aby tyto děti - a víte, že hovořím o těch nově vznikajících ghettech - aby tyto děti z těchto ghett dosáhly vzdělání, mohly se integrovat a nebyly odsouzeny k tomu, že dalších padesát, šedesát let stráví tím, že budou přespávat pod mosty, vybírat popelnice či v horším případě, když to řeknu otevřeně, plnit kriminály. A je to proto, že společnost v této oblasti selhává, a možná že je to právě z onoho sladkého pocitu, že všichni mají stejná práva, tedy i ty děti mají zajištěno právo na vzdělání. Je to právo, které je pro ně nekonzumovatelné.
Říkám otevřeně - nejsem příliš velkým stoupencem oné myšlenky na prosto stejných práv. Naopak v určitých případech jsem stoupencem myšlenky pozitivní diskriminace. Domnívám se, že lidé v určitých situacích a lidé s určitým výkonem a zátěží mají právo na pozitivní diskriminaci, mají právo na naši podporu. A na tuto podporu mají právo jak ženy, které vychovávají děti a starají se o rodinu, tak toto právo podle mého názoru mají i tyto děti například ze sociálně slabých skupin. Ale jestliže všechny postavíme na stejnou startovací čáru a budeme říkat, že všichni mají stejnou šanci, víme, že je to možná dobrý titulek do novin, ale že v životě neplatí a je nepravdivý. Velmi bych varoval před podle mého názoru možná trochu pokryteckým názorem, že jsme cosi udělali pro napravení nespravedlnosti v této společnosti, a přitom může být opak pravdou.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Poslední přihlášenou do rozpravy je paní kolegyně Čurdová, které uděluji slovo.
Poslankyně Anna Čurdová: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně a kolegové, dovolte, abych své vystoupení uvodila názvem jedné knížky, kterou napsala paní Anna Hostomská a která se jmenuje Příběhy, pověsti a pohádky paní Hudby. Já bych tento název chtěla parafrázovat - a doufám, že mi to paní Hostomská promine - Příběhy, pověsti a pohádky ODS o antidiskriminačním zákoně.
Pan Marek Benda tady hovořil v několika bodech o tom, jaké připomínky k antidiskriminačnímu zákonu má. Já bych nyní těch několik mýtů, o kterých se tady hovořilo, uvedla možná trochu jinými slovy a potom bych tedy uvedla příklady, tak jak jsou v realitě, protože líbivá je rétorika mých kolegů z pravé strany politického spektra, nicméně realita života je úplně někde jinde.
Dovolte tedy mýtus první. Zákon obsahuje úpravu, která není potřebná. Princip rovnosti před zákonem je v demokratické společnosti samozřejmostí. Předpisy tohoto typu, jako je antidiskriminační zákon, jenom zvyšují nepřehlednost právního řádu, který je již tak dost složitý.
A nyní tedy realita. Jestliže si někdo vymyslí, že si ve své restauraci vystaví baseballovou pálku s nápisem "Na Cikány, Vietnamce, Čechy", jak mu v tom zabrání princip rovnosti před zákonem? Zrovna tak by tam mohlo stát třeba "Na voliče…" - dosaďte si politickou stranu podle svého zájmu - nebo "Na flanďáky", v závislosti na vkusu pisatele. Ten, komu to vadí, ať se prostě sebere a jde si jinam. Tím, komu to vadí, bude v první řadě ten potrefený. V lepším případě si toho je vědom jen on sám. U člověka s jinou barvou kůže si ale i cizí lidé, kteří ho vůbec neznají, všimnou, když vejde do lokálu, že on je nejspíš ten, o kom je tady řeč.
Formální rovnost před zákonem je jistě základním předpokladem rovnosti faktické, v daném případě však nestačí k tomu, aby si byli ve stejné restauraci fakticky rovni zákazníci s bílou, snědou barvou pleti nebo další. Jednotlivec dnes žije svůj život ve společnosti fungující v příliš komplikovaných vztazích. Setrvání na pouhé formální rovnosti před zákonem může založit faktické znevýhodnění jedněch před druhými. Je legitimní vyžadovat, aby nikdo nezvýhodňoval jednoho jednotlivce před druhým pouze na základě jeho příslušnosti k nějaké skupině lidí, když příslušnost k takové skupině - ať již domnělá, nebo skutečná - nemá žádnou souvislost se situací, o kterou se jedná.
Návrh antidiskriminačního zákona tedy není normou, která je zbytečná a kterou bychom vůbec nepotřebovali přijmout, pokud by to nevyžadovala Evropská unie. Je reakcí na tuto potřebu v současné společnosti.
Mýtus druhý. Zákon představuje nepřípustný zásah do soukromoprávních vztahů. Zde musí vládnout smluvní volnost. Zaměstnavatel právě tak jako každý jiný soukromý subjekt musí mít možnost vybrat si smluvního partnera zcela podle své vlastní volby a žádný zákon jej v tom nemůže omezovat.
Jaká je praxe? Potom si zaměstnavatel vybere na kvalifikovanou pozici s největší pravděpodobností mladého muže do 40 let. Mladou ženu odmítne, byť měla srovnatelné nebo lepší kvalifikační předpoklady, protože by mohla otěhotnět a odejít na mateřskou dovolenou, nebo už děti má a mohla by je chtít ošetřovat, až budou nemocné. Nikde se tady nemluví o roli otců. Až její děti dospěji, odmítne ji právě tak. Pak už nemá ani kvalifikační předpoklady srovnatelné se stejně starým mužem, v mládí nemohla totiž nemohla najít odpovídající zaměstnání, protože měla děti, a nemá tedy tolik let praxe, a je už vyššího věku.
Taková logika vede do slepé uličky společnost, v níž se průměrný věk stále zvyšuje a ve které se rodí stále méně dětí. Kdo v takové společnosti nese náklady tzv. smluvní volnosti soukromých subjektů? Je to samozřejmě stát, kdo hradí dávky v nezaměstnanosti a různé sociální dávky matkám s více dětmi, které se později stanou dlouhodobě nezaměstnanými ženami nad 50 let věku.
***