Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2002 – 2006

(12.30 hodin)

Poslankyně Ludmila Brynychová: Vážená paní místopředsedkyně, chci jenom konstatovat, že v diskusi vystoupili dva poslanci. Ani jeden z nich nenavrhl nic, co by omezovalo další plynutí tohoto zákona. To znamená, že budeme hlasovat pouze o přikázání výborům, a to jsou dva výbory, výbor zemědělský a výbor pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí.

Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, je tomu tak. Žádný návrh na vrácení či zamítnutí nezazněl, je tedy před námi hlasování o přikázání tohoto vládního návrhu zákona.

Organizační výbor navrhl přikázat předložený návrh k projednání zemědělskému výboru. Zeptám se pana ministra Ambrozka, zda mám chápat jeho návrh jako podání. Má někdo jiný návrh než na přikázání výboru zemědělskému?

Ministr životního prostředí ČR Libor Ambrozek: Nechci samozřejmě svým kolegům z výboru přidělávat práci, uvedl jsem to jenom jako námět. Pokud se k tomu nikdo z výboru nehlásí, tak si myslím, že zemědělský výbor to pojedná dostatečně.

Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Dobře. Máme zde jeden jediný návrh, tedy na přikázání výboru zemědělskému. Přistoupíme k hlasování.

Zahajuji hlasování pořadové číslo 126 a ptám se, kdo je pro přikázání tomuto výboru. Kdo je proti?

Hlasování s pořadovým číslem 126 bylo přítomno 169 poslanců, pro hlasovalo 121, proti jeden. Tento návrh byl přijat.

Konstatuji, že návrh zákona byl přikázán k projednání výboru zemědělskému, a končím prvé čtení sněmovního tisku 767 bodu č. 16 schváleného pořadu schůze.

Můžeme zahájit další bod, kterým je

Opět předám řízení schůze panu místopředsedovi Ivanu Langerovi.

Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych na úvod připomněl, že před projednáváním tohoto bodu jsme na 39. schůzi rozhodli, že bude sloučena obecná rozprava k tomuto návrhu i k následujícímu bodu, což je sněmovní tisk 737 (bod 18. Návrh poslanců Ladislava Skopala a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, prvé čtení).

Prosím, aby místo u stolu zpravodajů zaujala za navrhovatele paní kolegyně Taťána Fischerová. Pan zpravodaj se již nemůže dočkat a své místo zaujal.

Budeme pokračovat v přerušené sloučené rozpravě, do které mám v tuto chvíli jednu jedinou písemnou přihlášku, a to pana zpravodaje Zbyňka Novotného.

Poslanec Zbyněk Novotný: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Po téměř roce a půl se opakuje stejná situace. Situace, kterou poslanec Říman v rozpravě k prvnímu čtení předešlého návrhu na zvýšení poplatků za rozhlas a televizi charakterizoval slovy, že "Česká televize a Český rozhlas chtějí od Sněmovny tzv. bianko šek". Tedy situace, kdy se po poslancích žádá, aby zvýšili domácnostem poplatek za vysílání veřejné služby, aniž by bylo současně řečeno, zdali je organizace, způsob financování a obsah veřejné služby vyhovující, nebo naopak se stává už nevyhovujícím.

Pokud by Sněmovna schválila současný poslanecký návrh, který obsahuje automatickou valorizaci o inflaci bez závislosti na dalším rozhodování Sněmovny nebo vlády, de facto konzervuje současný stav. S uznáním faktu, že automatické zvyšování bez závislosti na politické moci je pro nezávislost média správný princip, je nutno také říci, že automatické zvyšování poplatků může znemožnit další diskusi o obsahu veřejné služby, organizování a způsobech financování.

Možnosti, které se nabízejí, jsou tedy: Za prvé - zákon zamítnout. Za druhé - projednávání vázat, tak jako v předchozích obdobích, na projednávání nového zákona o České televizi a Českém rozhlasu. Za třetí - projednávání vázat na zcela nový zákon o vysílání veřejné služby, nikoli České televize nebo Českého rozhlasu. Nebo za čtvrté - schválit s pozměňovacím návrhem na vyškrtnutí automatické valorizace o zvyšování o inflaci vůbec, a tím si vynutit konečně nový zákon o České televizi a Českém rozhlasu. Nebo ještě lépe, nový zákon o vysílání veřejné služby.

Pokud má vláda ve svém vládním prohlášení, se kterým bude žádat o důvěru, ustanovení o podpoře digitalizace, neboť na digitalizaci dá peníze ze státního rozpočtu, vláda nemůže počítat s tím, že poslanci budou souhlasit s tím, že digitalizaci zaplatí občané z povinného zvýšeného poplatku České televizi. Ostatně nemusí to být nutně Česká televize, kdo je činěn odpovědným za digitalizaci v České republice. Je to stále přece jen vláda.

Úplně nejlepší možností se jeví zcela nový zákon o vysílání veřejné služby, to znamená konečně nově definovat obsah a povinnosti vysílání veřejné služby. O tomto závazku i financích pak uzavřít státní smlouvu, jak také navrhoval pan poslanec Pleva, s tím subjektem, který bude vysíláním veřejné služby pověřen.

Subjekt, který bude pověřen, by neměl mít tak mimořádné postavení, neměl by být tak výraznou anomálií doslova v rámci České republiky, jakou jsou v současnosti Česká televize či Český rozhlas. Měl by být standardně organizován, řízen, kontrolován a financován, a to vše při dodržení mezinárodních závazků České republiky, tedy s ohledem na Amsterodamskou smlouvu a s ohledem na soutěžní pravidla Evropské unie. Takový subjekt, i když vykonává veřejnou službu, je totiž součástí trhu z prostého důvodu: jen proto, že existuje. Není pravda tvrzení některých, že Česká televize není součást trhu, a proto se tak nesmí chovat.

Zcela jistě znovu vyvstanou stejné argumenty, totiž že obsah veřejné služby i způsob jejího organizování a kontroly už je dostatečně definován v zákoně o České televizi. Není tomu tak. Zákon, kterým stát založil Českou televizi, vznikl v roce 1992. Postupně byl novelizován, vylepšován, nebo chcete-li, spíše zalepován a měněn, což se stále děje. Bohužel měněn bez veřejné debaty a jako důsledek politické situace. Mezitím se však výrazně změnila situace na trhu, technický pokrok i názory na to, co má být obsahem vysílání veřejné služby, a to v celé Evropě i v jednotlivých státech. Například se otevřeně diskutují sportovní přenosy velkých a silných klubů, které jsou dnes komerční záležitostí, jejímž důsledkem je mj. chuligánství a násilí proti skupinám obyvatel. Tak se konstatuje ve studii Evropské komise. Taková diskuse i jí podobné by před deseti lety byly nemyslitelné, dnes jsou však legitimní a žádoucí.

Dámy a pánové, zvýšením poplatků se situace s financováním České televize a Českého rozhlasu neřeší. Pouze se finančně zatěžují občané České republiky dalším a dalším poplatkem. Spoléhám na to, že k tomuto nespornému faktu při svém hlasování přihlédnete.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Dalším přihlášeným je paní kolegyně Ivana Levá.

Poslankyně Ivana Levá: Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Opět se vracíme k otázce televizních a rozhlasových poplatků. Komunističtí poslanci od prvopočátku říkali: Nebudeme o zvýšení poplatků jednat, dokud nezačne Česká televize hospodařit. Nechceme, aby na nehospodárnost dopláceli lidé, kteří poctivě poplatky zasílají.

Dnes je situace jiná. Nové vedení České televize v čele s finančním ředitelem panem Lambertem provedlo zásadní změny, takové, že schodkový rozpočet ve výši téměř 400 mil. Kč dokázal přeměnit ještě v prvním roce svého působení na vyrovnaný rozpočet. Určitě nešlo o maličkost. Je za tím skryto obrovské úsilí pracovníků České televize a škrty, které nemají obdoby. Domnívám se, že úspory byly nutné, podle mnohých až za únosnou mez. To já nedokáži posoudit. Jedním jsem si ale jistá. Česká televize vyčerpala možnosti úspor, zdravých úspor. Teď už by následovaly škrty ohrožující původní českou tvorbu, což nechce jistě nikdo z nás. Zároveň by mohly vést až při tlumení investic k technickému zaostávání.

***