(17.30 hodin)
(pokračuje Bartoš)
Myslím si, že by bylo rozumné vytvořit pro podobná jednání dostatečný časový prostor, a proto navrhuji prodloužit lhůtu pro projednávání o 20 dnů.
Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Waltru Bartošovi. Hovořit bude pan poslanec Svatopluk Karásek, připraví se pan poslanec Josef Janeček.
Poslanec Svatopluk Karásek: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, předkládaný návrh zákona se mimo jiné pokouší právně upravit doposud právně neupravenou problematiku mediálně dost známých kamerových systémů v dětských ústavech.
V zásadě doporučuji, aby Sněmovna návrh zákona přijala, nicméně se přikláním k jistým změnám oproti návrhu. Domnívám se, že stávající návrh je příliš přísný a zasahuje do právem chráněných zájmů příliš intenzivně. Proto bych chtěl na vás apelovat, abyste při projednávání tohoto zákona, při rozhodování ve výborech měli tento aspekt na mysli a pečlivě zvážili, zda nevyhovíte některým pozměňovacím návrhům, které se pokusí přesněji vymezit použití kamerových systémů. Osobně bych se přimlouval za to, aby zákon prošel ve variantě měkčí, než je současný návrh.
V konkrétní rovině považuji za problematické především umožnění použití jak zvukové, tak vizuální monitorovací techniky v prostorách, které souvisejí se soukromým životem klientů těchto ústavů, tj. v místnostech, kde jsou chovanci internováni. Domnívám se také, že bychom měli věnovat pozornost důslednějšímu oddělení ústavní a ochranné výchovy.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslancovi Svatoplukovi Karáskovi. Hovořit bude pan poslanec Josef Janeček. Další přihlášky do rozpravy nemám.
Poslanec Josef Janeček: Vážení kolegové a vážené kolegyně, když jsem poslouchal příspěvky k tomuto návrhu zákona, tak jsem si maně vzpomenul na diskusi, kterou jsme vedli při schvalování školského zákona. A musím říct, že ona kritika, která možná zde byla na navrhovatele tohoto zákona, je možná částečně neoprávněná, protože prostě bohužel v naší republice jsme nastaveni tak, že tyto věci řešíme resortním přístupem. Prostě Ministerstvo školství má nějaký koridor a část té oblasti, která pod něho spadá, řeší a nemůže ji řešit příliš jinak, než se jí zhostilo v současné době.
Problém je v tom, že nám chybí onen ucelený přístup. Je přece paradox, jestliže Ministerstvo školství se zabývá a má v gesci dětské domovy, a přitom nemůže ovlivnit onu část, která je naprosto rozhodující, onu část, v které je dítě přibližně do tří let a která je v oblasti a gesci zdravotnické. Nemůže ovlivnit onu část, která je v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí. A řekla by vám to většina psychologů, která se zabývá dětskou psychologií, že profil toho dítěte je hotový v podstatě ve čtyřech letech. Ve čtyřech letech, kdy ono je zformováno svým zážitkem z ústavní výchovy. A když se potom dostane do výchovy náhradní, je velmi obtížné tuto stopu v jeho charakteru nějakým způsobem změnit.
Bylo by zde řešení. Bylo by zde řešení podívat se na oblast oné náhradní výchovy komplexně, ale to bychom museli říct, že všechna zařízení a všechny ústavy, které se zabývají výchovou ať už dětí delikventních či nedelikventních, budou spravovány z jednoho místa a jedním pohledem. To byl důvod, proč jsme zde navrhovali zákon o podpoře rodiny a navrhovali jsme zřízení úřadu pro rodinu, totiž úřadu, který by měl onen komplexní záběr, protože jinak se nám bude stávat, že to dítě bude přebíhat z resortu do resortu. A nejhorší na celé věci je, že po relativně dobrém, řeknu ekonomickém zajištění, kdy má k dispozici televize, videa, různé hry, výlety a zájezdy, v osmnácti letech opustí tento ústav, dostane nějaké kapesné, a najednou se dostane do tvrdé reality, s kterou není sžit, a bohužel jeho životní dráha bude pokračovat po jiných ústavech, tentokrát už s mřížemi. A musím říct - není to jeho vina.
Samozřejmě si můžeme položit otázku, odkud se tito obyvatelé těchto zařízení rekrutují nejvíce. A víme, že to nejsou jednotlivé rodiny, ale že to jsou kolikrát celé oblasti. V televizi proběhla reportáž z oblasti Chánova, ale jsou to i jiná ghetta, která se tvoří a rozprostírají po této zemi.
Rozbili jsme víru v naši rodinu a rozbili jsme myšlenku v to, že výchova dítěte je vůbec nějakou hodnotou. Důsledkem tohoto rozbití základních lidských hodnot je to, že z naší republiky odchází každý rok několik desítek dětí, které jsou adoptovány v zahraničí. Žádné dítě nepřijde nebo nepřišlo do těchto dnů do České republiky, totiž že by si nějaká česká rodina adoptovala dítě ze zahraničí. Je to něco, co také svědčí o tom klimatu, které prožíváme a které je naší každodenní realitou. Možná že bychom se měli i nad tímto zamyslet a zabývat se tím, kterak podpořit onen institut rodiny, a nesnažit se ji neustále atakovat tím či oním směrem, neboť česká rodina je neuvěřitelně oslabená a neuvěřitelně rozbitá.
Tento návrh zákona, o kterém já jsem přesvědčen, že ho musíme projednat, že se tou tematikou musíme do hloubky zabývat, za který můžeme nebo nemusíme poděkovat, ale prostě popisuje realitu v České republice, tak bychom se možná mohli zamyslet nad tím, jestli bychom si někdy nevytvořili čas k onomu hlubšímu pohledu na českou rodinu a na osudy těch dětí, které ještě dneska netuší, že naprosto nezvratným způsobem nastoupily životní dráhu, která bude končit právě v oněch ústavech s těmi mřížemi.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Josefu Janečkovi. Hovořit bude v tuto chvíli paní poslankyně Michaela Šojdrová.
Poslankyně Michaela Šojdrová: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážená paní ministryně, kolegyně a kolegové, nebudu hodnotit návrh zákona, návrh této novely jako celku, protože nelituji toho, že jsem před třemi lety návrh zákona o výkonu ústavní a ochranné výchovy podpořila. Ostatně tato novelizace, která se týká skutečně dílčích technických úprav, potvrzuje to, že tento zákon v konfrontaci s velmi obtížnou praxí v ochranné výchově, prostě tento zákon obstál, byť ho kolega Bartoš může velmi tvrdě kritizovat.
Novelizace, o které tady hovořil, se týká smluvních rodin. A já bych se zeptala kolegy Bartoše, jestli dnes lituje toho, že možná právě pro tyto smluvní rodiny hlasoval, protože to byla právě alternativa vůči ústavní výchově, která se realizuje v diagnostických ústavech. Bohužel neobstál před Ústavním soudem, mně to může být líto, ale nebyla to novelizace, kterou by vynutila praxe, ale právě naopak, bylo to potvrzení toho, že byla snaha zapracovat alternativy vůči ústavní výchově v diagnostických, v tomto případě se to týkalo pobytu dětí v diagnostických ústavech.
Pokud se týká potřeby odložit a v jednom případě zvýšit počty dětí ve výchovných skupinách, v tomto případě v diagnostickém ústavu, z šesti na osm, tak musím říct, že opět se jedná o praxi, která ukazuje, že šlo o krok velmi správným a potřebným směrem, byť finančně velmi náročným.
***