(17.40 hodin)
(pokračuje Šojdrová)
Nicméně praxe ukazuje, že to byl velmi dobrý krok.
Kolega Bartoš tady volá po nové koncepci, ale mně je velmi líto, že jsem žádnou koncepci v ochranné výchově nenašla v Modré šanci. Možná jsem špatně hledala, ale v jeho části, které se věnuje on osobně, a to je výchova vzdělávání, jsem žádnou jinou koncepci ochrany výchovy prostě nenašla. Čili jestli hodlá měnit systém výchovných ústavů, diagnostických ústavů, event. preventivně výchovné péče, měl by to napsat, protože jinak slibuje občanům něco, s čím ani sám nepočítá a co zatím nemá promyšleno, a to by mně bylo velmi líto.
Pokud se týká dílčích úprav a požadavků na daleko větší diferenciaci ústavů, tak si myslím, že to je velmi obtížný úkol. Já se domnívám, že právě tím prvním krokem je možnost zavedení audiovizuální techniky a technických úprav. Je to možnost, která určitě není konečná, dostatečná, ale za velmi důležité považuji to, co zákon zavádí, a to je povinnost zdravotnického zařízení vyšetřit a detoxikovat děti, které vyloženě prokazují známky alkoholismu, event. se nacházejí pod vlivem drog, a to v současné době prostě vůbec nefunguje, protože zdravotnická zařízení tyto děti odmítají a vracejí je zpět do výchovných ústavů. Čili je to opět jedna z dílčích úprav, která je velmi důležitá a určitě prospěje praxi.
Já se přimlouvám za to, aby tato novela byla propuštěna do druhého čtení, projednána, aby byla projednána právě s těmi, kteří se dětem ve výchovných ústavech věnují. Ne tak, jak tady řekl kolega Bartoš, že by to psali ředitelé diagnostických ústavů a ministerských úřadů, rozhodně ne. Je třeba to diskutovat s těmi, kteří se denně věnují péči o děti, které mají obrovské problémy samy se sebou a mnohdy ne svoji vlastní vinou, nebo samozřejmě většinou ne vlastní vinou. Bohužel.
Znám jeden konkrétní příklad z praxe, kdy se snížil počet dětí ve výchovných skupinách ve výchovném ústavu na osm dětí, tento ústav byl renovován a otevřen v září minulého roku, a kde se počet útěků dětí snížil o 25 procent. Nebudu nyní uvádět konkrétní čísla, ale obrovské kvantum útěků, s kterými se tento ústav potýkal a které řešil, ukazuje, jak velmi pozitivně působila možnost individuální péče v malých skupinách na tyto děti, o které se ve výchovném ústavu starají. Myslím si, že kdybychom mohli vyslechnout ředitele jiných zařízení, výchovných ústavů, že bychom určitě slyšeli - nebo alespoň doufám, že slyšeli - podobné zkušenosti, které mám z této konkrétní praxe.
Doporučuji, aby tento návrh zákona byl propuštěn do druhého čtení.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji, paní poslankyně. O slovo se přihlásil pan poslanec Walter Bartoš, nicméně podotýkám, že projednáváme vládní návrh zákona, nikoliv Modrou šanci.
Poslanec Walter Bartoš: Děkuji. Bude to jenom krátká poznámka. Pane předsedající, já jsem velmi rád, že paní kolegyně Šojdrová čte Modrou šanci. Jako perspektivní politička jistě ví, s čím se bude potýkat po roce 2006, takže to je dobře. Nicméně v Modré šanci skutečně nenašla řešení, jak se bude školství zabývat otázkou právě této problematiky, kterou probíráme. Jsme přesvědčeni o tom, že to je problematika, kterou se školství nemá zabývat a patří do gesce Ministerstva práce a sociálních věcí. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji za toto vysvětlení. Pokud nikdo nechce vystoupit, tak rozpravu končím a slova se ujme paní ministryně Petra Buzková.
Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR Petra Buzková Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, já si bezesporu vezmu k srdci to, že bychom neměli projednávat Modrou šanci, ale novelizaci zákona o ústavní výchově, protože pakliže bychom projednávali Modrou šanci, byli bychom asi raz dva hotovi, protože bychom neměli příliš o čem jednat.
Nicméně ráda bych zmínila tři největší a nejklíčovější problémy, které se v této diskusi objevily. První problém, který mimo jiné zmínil pan poslanec Bartoš, je problém, kde bylo řečeno, že tento návrh nepřichází s ničím koncepčně novým, že je u nás nejvyšší počet dětí v ústavní péči. Ano, v České republice je poměrně vysoký počet dětí v ústavní péči. Nicméně toto se netýká výchovných ústavů, kterých se týká tato novela. Toto se týká dětských domovů. A náhradní rodinná péče u osiřelých dětí, které přicházejí do dětských domovů, bohužel, a říkám úmyslně bohužel, není v gesci Ministerstva školství. Ministerstvo školství v tuto chvíli může přijít pouze s novelou toho, co se týká výchovných ústavů, to znamená ústavní a ochranné výchovy, a já jsem přesvědčena o tom, že tato novela naplňuje to, co současná doba přináší.
Pan poslanec Bartoš dále řekl, že tento zákon způsobuje to, že stačí přání rodiče, a resort školství zajistí péči, noclehy a stravu pro dítě. Ano, svým způsobem má pravdu, protože do ústavní výchovy přicházejí děti, kterým je ústavní výchova na základě důležitých výchovných problémů přikázána soudem anebo je určena na základě přání rodičů, kteří nezvládají své děti. Ale na druhou stranu, paní poslankyně a páni poslanci, já se vás ptám, pakliže rodiče řeknou, že si přejí, aby jejich dítě mělo zajištěnou výchovu, byt a stravu v ústavní výchově ve výchovném ústavu, není skutečně pro takovéto dítě lepší, aby bylo vychováváno ve výchovném ústavu? Já se přiznám, že sama jsem velkým příznivcem toho, aby děti byly vychovávány v rodinách a aby se udělalo maximum pro to, aby děti nemusely být v dětských domovech anebo ve výchovných ústavech, ale pakliže rodina sama si nepřeje vychovávat své dítě, není pro takovéto dítě lepší, aby je vychovával někdo jiný?
Druhý problém, který zmiňovala především paní poslankyně Fischerová a pan poslanec Karásek. Jsou to tzv. kamerové systémy. Toto je poměrně velký a významný problém. Takzvané kamerové systémy jsou problém, na který narážíme už v dnešní době, protože některé výchovné ústavy, zvláště pak ty, které měly tzv. uzavřený režim, kamerové systémy měly již v dnešní době. Dle mého soudu i dle soudu některých renomovaných právníků nenaráží zavedení kamerových systémů do společných prostor na zákony ani na ústavu ani v dnešní době. Jiný názor na to má úřad ombudsmana, a abych byla spravedlivá, i jiní renomovaní právníci. Tudíž aby tento problém byl jednou provždy vyřešen, považuji za nutné, aby byl řešen zákonem. Předesílám, že nikomu nejde o to - probůh - aby kamerové systémy byly instalovány v dětských domovech. Jedná se pouze o výchovné ústavy, a navíc výchovné ústavy s určitým zvláštním režimem, a že kamerové systémy samozřejmě nemají být instalovány v ložnicích či na sociálním zařízení, to znamená v ryze soukromých prostorách, že mají být instalovány především, tedy a pouze v prostorách společných, to znamená na chodbách, u vchodu do budovy apod. Tady se nejedná o žádnou šikanu klientů těchto ústavů. Tady se jedná mimo jiné o jejich ochranu před sebou samými, jedná se o ochranu zaměstnanců těchto výchovných ústavů a jedná se mimo jiné i o bezpečí těchto dětí a této mládeže. Vzhledem k tomu, že kamerové systémy dnes máte v každém větším supermarketu, nemyslím si, že jejich instalování opravdu ve společných prostorech, to znamená na chodbách a vstupních prostorech výchovných ústavů, by jakýmkoliv způsobem ohrožovalo práva těchto dětí a mládeže.
Pak zde byla zmíněna otázka koncepčního pojetí náhradní výchovy. Ano, já zde svým způsobem rozumím kritice, která byla vznesena, obzvláště pak koncepční kritice ze strany pana poslance Janečka, nicméně problém je v tom, že v současné době dle kompetencí je opravdu náhradní výchova rozdělena mezi několik resortů, a je tudíž velmi obtížné, aby kterýkoliv jednotlivý resort předložil celkový systém koncepce náhradní výchovy. Já bych byla velice ráda a usiluji o to, aby se tak podařilo. V příštích měsících ovšem nebude již možné, aby to byl návrh jednoho ministerstva. Bude se muset jednat o návrh meziresortní, a to minimálně s resorty školství, práce a sociálních věcí a resortu zdravotnictví, protože náhradní výchova je rozdělena mezi tyto resorty.
***