(12.20 hodin)
(pokračuje Fischerová)
Z dalších nástrojů na podporu kultury návrh nevyužívá možnosti, aby právnické osoby, tedy organizace a firmy, mohly do svých nákladů zahrnout pořízení uměleckého díla jako vybavení svých prostor oproti například nákupu luxusního kancelářského nábytku nebo provozního zařízení. Možnost odpisu nákupu uměleckých děl u obchodních společností by přitom mohla být významnou podporou současného výtvarného umění.
Při projednávání ve vládě z návrhu zákona také vypadlo ustanovení o nutnosti u stavebních investic z veřejných zdrojů vyčlenit i prostředky na kultivaci veřejného prostoru, dříve takzvané výtvarné dílo v architektuře. Ministerstvo kultury připravilo návrh, který u veřejných zakázek tuto povinnost státu, krajům a obcím ukládal. Myslíme-li to s podporou umění vážně, měli bychom o tomto návrhu opět diskutovat a vrátit jej zpátky.
V zákoně se neobjevila další možnost, která by pomohla při vícezdrojovém financování provozu muzeí a galerií, a to možnost osvobodit jejich příjmy z reklamy od daně z příjmů, podobně jako je tomu například u zoologických zahrad.
Na závěr jsem chtěla ještě upozornit na související novelu zákona o dani z příjmů, která přináší nový prvek do vícezdrojového financování kultury tím, že osvobozuje od daně z příjmů individuální dary fyzickým osobám na poskytování veřejných kulturních služeb. Tento úmysl je nesporně hodný chvály, neboť by se dal přeložit i takto: Adoptujte si svého umělce. To se mi líbí, protože někteří umělci skutečně začínají být vymírajícím druhem. Při podrobném prozkoumání tohoto ustanovení však objevíme zřejmě nezamýšlený možný efekt tohoto návrhu. Protože tento návrh zákona neobsahuje žádnou definici, kdo mohou být osoby poskytující veřejné kulturní služby, ani mechanismy zpětné kontroly, můžeme si představit situaci, že si kupříkladu najmu lakýrníka, který by mi natřel plot, a místo proplacení faktury za jeho práci s ním uzavřu darovací smlouvu, na jejímž základě mu věnuji prostředky na poskytování veřejných kulturních služeb. Koneckonců ten plot mi natřel krásně a možná si i doma namaloval obraz. Pokud se nám ovšem takoví lakýrníci rozmnoží, může to znamenat i citelný výpadek příjmů státního rozpočtu. Mimoto se domnívám, že ustanovení, tak jak je navrženo, představuje možnost legalizace všech nelegálních finančních transferů mezi fyzickými osobami. Proto se domnívám, že přes dobrý úmysl, protože není možné prokázat, kdo je umělec nebo kdo skutečně poskytuje veřejné kulturní služby, měl by tento nástroj zůstat zachován pouze pro právnické osoby, kde je možnost způsob využití lépe kontrolovat.
Přesto ovšem i sám pan ministr vyjádřil ochotu pracovat na vylepšení zákona, a proto věřím, že se to ve výboru podaří.
Děkuji vám.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Jako další vystoupí pan poslanec Aleš Rozehnal, připraví se paní místopředsedkyně.
Poslanec Aleš Rozehnal: Vážená paní předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, já osud tohoto zákona sleduji od doby, je to asi dva roky, kdy vlastně byl první věcný záměr, který se schvaloval na Ministerstvu kultury a na Legislativní radě vlády. Postup sleduji naprosto detailně, jeho cestu tím legislativním procesem, všemi připomínkovými řízeními, tak jak prostě postupoval.
K mému velkému překvapení v tom tvaru, v jakém jsme ho dostali, tak tam od toho odpadla ta část, o které se zmínila paní kolegyně Fischerová. To je - za minulého režimu se to jmenovalo hlava pět nebo hlava jedenáct rozpočtových pravidel při zadávání veřejných zakázek, což je - určité procento z peněz na veřejnou výstavbu bylo určeno na výtvarné ztvárnění a doplnění. Tak vznikaly různé pomníky atd. To byla docela značná část toho původního návrhu a ta z toho odpadla a já to považuji za velice dobře, protože to, o čem jsem se zmínil, to tvořilo obrovské, gigantické korupční prostředí za totality, kdy postupně, byť možná dobře míněno, v šedesátých, padesátých letech, že se na každý panelák, který se staví, na každou nemocnici se udělal nějaký reliéf, udělá mozaika do dvorany nebo že se tam udělá pro výzdobu nějaká socha, která by zkrášlila ten prostor. Tak to koncem 80. let dopadlo hrozným způsobem, kdy vlastně se tvořila obrovská monstra na kraji dálnic. Například jestli znáte Vranovský most, tak tam vznikly z peněz na výstavbu mostu dvě ohromné plastiky. Jedna se jmenuje Křídlo racka a druhá snad ani jméno nemá. To ani nikdo neví, že tam jsou sochy za pár milionů, které vznikly v době výstavby Vranovského mostu. Ale mám obrovský strach a nikdy bych nepodporoval, aby něco takového opět vzniklo, podobný institut, kdy by bylo dáno procento z veřejných peněz výstavby na tzv. vytvoření kultivace veřejného prostoru. To je to, co tam není, a já to považuji za dobře.
Teď bych se chtěl zmínit o tom, co v tom zákoně je. Je tam předmět úpravy veřejné kulturní služby. Já se domnívám, že to je v zájmu státu, podporovat kulturu, že to je veřejný zájem. Ale to, co mi tam chybí, je to, aby bylo jasně definováno, co kultura vlastně je, co obnáší. Já ji považuji za značně širokou rovinu, a v tomto zákoně vyplývá z toho, že to je velice úzká věc, která, tak jak je vlastně definována, je následně těmi veřejnými službami.
Státní kulturní politika, to je věc, kterou si musí každý stát vytvořit, svoji kulturní politiku, každý systém, protože to je v jeho zájmu, protože ta kultura, tak jak má ty tři základní pilíře, to znamená, to jsou ty lidské artefakty, to jsou všechna výtvarná díla, hmotné a nehmotné artefakty, to znamená i to divadlo, literatura atd. Ale ten druhý sloup té kultury, to jsou ty sociokulturní regulativy, to jsou zvyky, obyčeje, morální kodexy. A ten třetí, to je náboženství, ideje, filozofie, věda. Čili to je v součtu kultura. Možná si to někdo neuvědomuje, ale tak to je. A tento celý součet tvoří důležitou vazbu společenskou a tvoří tu integraci společnosti mezi sebou, mezi vrstvami, mezi vším. Nic důležitějšího prostě ta kultura není. V tom součtu ten výsledek je to, že vlastně existujeme, že si utváříme názory, že existujeme jako lidé atd.
***