(12.30 hodin)
(pokračuje Rozehnal)
Já se domnívám, že v té další části, která se týká už těch stipendií a těch výpůjček, to je prostě formální věc, se kterou lze souhlasit, ale s tím ostatním včetně těch prvních bodů paragrafů prostě souhlasit nemůžu. Myslím si, že je to neopravitelné. Myslím si dále, že je tam například ještě změna i zákona o památkové péči, která je tedy spíše zábavná, kde v preambuli zákona, který je z roku 1987, který je vlastně pouze opsaný zákon z roku 1956, se vlastně tady přidává pouze jedno slovo, mění místo "ochranu" "zpřístupňování"(?), a kde používá formulace, které jsou prostě v dnešní době nemožné.
Já bych doporučil vrátit tento zákon zpět navrhovateli.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní vystoupí místopředsedkyně Poslanecké sněmovny paní Miroslava Němcová a připraví se jako poslední přihlášený pan poslanec Milan Bičík.
Ještě předtím, než paní místopředsedkyně dojde k řečnickému pultu, bych vás, kolegyně a kolegové, chtěla seznámit se svým záměrem dokončit před polední přestávkou a před bodem volby tento projednávaný návrh zákona.
Prosím, paní místopředsedkyně, máte slovo.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám za slovo, paní místopředsedkyně. Vážené kolegyně a kolegové, vážený pane ministře, členové vlády, dovolte mi také pár slov na téma předloženého zákona o podpoře…, o některých druzích podpory v kultuře, abych byla přesná.
Nechci opakovat to, co zde bylo řečeno, ale dovolím si dvě poznámky. To, co říkala paní kolegyně Fischerová o tom, že zákon neobsahuje například povinnost pro regiony, tedy pro krajské úřady, aby také definovaly svou kulturní politiku, já za nedostatek konkrétně tohoto zákona nepovažuji, neb jsem si vědoma toho, že každý kraj má úplně jiné potřeby, to za prvé, a za druhé, tyto kulturní, chceme-li říci, politiky nebo programy všechny kraje zpracovány mají a stačí se pouze na krajích dotázat a všem nám budou předloženy. Čili ukládat jim povinnost, kterou plní, je naprosto zbytečné a s tím nesouhlasím.
Nebudu se také pouštět do debaty na téma, co kultura je a co není. Myslím si, že žádný zákon nikdy takovou definici nepřinese, protože to je ryze individuální výsostné pole. Je to souhrn našich představ něčeho, co nám pomáhá orientovat se ve složitém světě, stále se měnícím. A myslím, že tuto definici, co kultura je a co kultura není, si musí udělat každý z nás uvnitř a začlenit ji do žebříčku svých individuálních hodnot. Nelze nikomu určit, co za kulturu považovat má a co za kulturu považovat nemá. To si myslím, že žádný zákon ani žádné nařízení udělat nemůže.
To byly dvě úvodní poznámky a nyní dovolte něco k zákonu, který je nám předložen. Uvědomuji si složitost situace pana ministra, který v podstatě teď na poslanecké půdě už doprovází některé zákony, u jejichž vzniku od samého počátku nebyl, a myslím si, že každý chápeme, že to není jednoduchá pozice. Ale přece jenom bych chtěla říci k tomuto zákonu čtyři základní charakteristiky.
Zákon, tak jak je předložen, považuji za nadbytečný, tak jak je předložen, považuji za deklaratorní. Tak jak je předložen, jej považuji za neuchopitelný. Tak jak je předložen, jej považuji za netransparentní.
Nyní mi dovolte, abych se tyto charakteristiky, které jsem zde vznesla, také pokusila před vámi obhájit.
Proč si myslím, že je tento zákon nadbytečný? Pokud se dívám do důvodové zprávy na stranu 16, tak dovolte, abych citovala, co je hlavním principem navrhované právní úpravy. Cituji: "Hlavním principem navrhované právní úpravy je založit pravidlo tvorby koncepčních dokumentů v oblasti kultury Ministerstvem kultury." No nezlobte se na mě, ale toto mi připadá jako naprostý nesmysl, protože každý z nás poslanců dostává ročně stohy různých koncepcí, které vypracovává Ministerstvo kultury, ročenky, přehledy, statistiky. Máme je k dispozici. A přijít teď jako s obrovským vynálezem s něčím, co prolomí situaci v oblasti kultury, a tvrdit, že hlavním principem navrhovaného nového zákona je to, aby zde byla založena pravidla tvorby koncepčních dokumentů, no to si myslím, že je naprosto neobhájitelná bláznivá věta a neobhájitelný právní princip. Z toho důvodu považuji tento zákon za nadbytečný.
Dále za nadbytečný jej považuji také proto, protože se sice snaží popsat něco, co by bylo velmi užitečné a prospěšné, tj. v § 11 například poskytování příspěvku na tvůrčí nebo studijní cesty. Kdo by s tím měl problém? Určitě nikdo. Určitě každý z nás je pyšný na představitele kulturní sféry ze všech možných oblastí, kteří něco dokázali, kteří potřebují vyjet za hranice a orientovat se a býti státem v této aktivitě podpořeni. S tím nikdo z nás nemá problém. Ale potom se tedy ptejme, zda je potřeba speciálního zákona na to, aby tyto studijní pobyty mohly existovat. Ministerstvo kultury má přece řadu specifických programů, mezi nimi například program podpory symfonických orchestrů nebo program regionálních divadel. Já si pamatuji velmi dobře na projednávání státních rozpočtů v minulých letech, kdy pravidelně Ministerstvo kultury do těchto specifických programů při projednávání státního rozpočtu psalo nulu, a teprve na půdě Poslanecké sněmovny jsme se snažili, a to nejenom pod tlakem našich regionálních zástupců nebo umělců působících v symfonických orchestrech, ale z přirozené potřeby podporovat tyto oblasti kultury, z této přirozené potřeby jsme se snažili ony nulové hodnoty v těchto specifických programech při projednávání státního rozpočtu ve druhém čtení vždy navýšit tak, aby tyto oblasti kultury opravdu v regionech nezanikly. Domnívám se proto, že pakliže jsme našli dost sil, když je předtím Ministerstvo kultury nemělo, abychom podpořili tyto programy, není žádný důvod k tomu, aby dalším specifickým programem nebylo také poskytnutí stipendijního příspěvku pro umělce, kteří by tedy byli podle různých kritérií vybráni, a není důvodu, aby k takovému účelu byl zřizován specificky nový zákon. To považuji také za nadbytečný princip a spíše za hru některých úředníků Ministerstva kultury, kteří dobře vycítili, že když napíší zákon, jako je tenhle, tak bezpochyby budou muset být vyčleněni dva nebo tři nebo pět nebo deset, kteří tyto neuchopitelné a nevymáhatelné deklaratorní principy budou nějakým způsobem zpracovávat, chrlit papír za papírem, tyto papíry nám posílat, ale efektivně se v této oblasti nezmění vůbec nic.
Proč považuji zákon za deklaratorní? Prosím podívejte se se mnou na § 3 na odst. 1 a 2. Budu citovat. Odstavec 1. "Státní kulturní politika stanoví priority státu v oblasti rozvoje a uchovávání národní kultury včetně kultur národnostních menšin… atd." Odstavec 2 říká: "Návrh státní kulturní politiky zpracovává ministerstvo ve spolupráci zejména s příslušnými profesními organizacemi, odborovými orgány, organizacemi zaměstnavatelů s celostátní působností a předkládá jej vládě ke schválení." Opravdu si, pane ministře, prostřednictvím paní místopředsedkyně, myslíte, že tato ustanovení mají být v zákoně? Opravdu se my jako zákonodárci budeme podepisovat pod takto nesmyslné deklarace, které nechť prosím si samozřejmě vytyčí Ministerstvo kultury v rámci svého působení, nechť k tomu pověří některého svého pana náměstka a vnitřním principem tyto poměry ustanoví, ale není zapotřebí k tomu přijímat specifický zákon. A proto já jej považuji za deklaratorní, když už nechám také stranou onu deklaratornost v podobě jednoho ustanovení, kterým je úmysl o celoživotním vzdělávání v oblasti umělecké tvorby. A to promiňte, to už vůbec netuším za a) jak by se mohl zákon vymáhat a za b) kontrolovat. To mi možná pan ministr vysvětlí. Já opravdu si něco takové v žádném případě neumím případě přestavit.
***