(9.50 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Hovořili jsme o tom nejednou už v minulých diskusích. V současné společnosti, kdy se tak prosazuje individualistický princip, se uvolňují staré rodinné vztahy a řada společenských hodnot se mění. Chtěl bych vám připomenout s odkazem na to, o čem tu hovořil kolega Kvapil, že v Anglii právě přijali zákon o registrovaném partnerství, který se podobá tomu, o čem teď jednáme. Zároveň bych vám chtěl připomenout, myslím, že jste to viděli, není to tak dávno, že v minulých týdnech se konaly v Polsku velmi bojové demonstrace proti požadavkům homosexuálů na prosazování jejich stanovisek. Když jsem viděl ty televizní záběry, fundamentalismus odpůrců tohoto požadavku, byl jsem rád, že česká společnost je tolerantní. Já doufám, že toleranci projeví i hlasováním o tomto návrhu.
Ještě k ochraně rodiny. Ochrana rodiny je samozřejmě důležitá věc, a především je třeba mít na zřeteli zájem dětí. Víme, že sama právní úprava to také neřeší. Podívejme se na Francii, kde je poměrně veliká natalita, a přesto značná část dětí se tam rodí mimo manželství. Prostě prorodinná politika v tomto směru má širší dosah, nevztahuje se jenom na rodiny, které jsou legalizovaným svazkem, ale prostě se to vztahuje na ty, kde existují tyto vztahy reálné, společenské. Takže ani podpora dětí není tímto zákonem nikterak ohrožena.
Já jako jeden ze spoluautorů tohoto zákona jsem nenavrhoval, aby páry registrované podle tohoto zákona mohly adoptovat děti. Tak daleko jsme nešli. Mám ale poznámku ke kategorickému odmítání, které tu zaznívá. Myslíte si, že péče o děti v dětských ústavech, kde jsou děti, které byly třeba odebrány z rodin alkoholiků nebo z rodin, kde děti byly bity atd., je lepší než to, jestliže jsou děti svěřeny lidem, kteří se o ně starají s láskou? Položte si tuto otázku, než kategoricky odpovíte.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Jičínskému. Nyní bude hovořit pan poslanec Janeček a připraví se pan poslanec Bílý.
Poslanec Josef Janeček: Vážené kolegyně, vážení kolegové, pokud vím, tak k této materii jsem dosud nevystupoval, a kdyby nevystoupil pan profesor Jičínský, tak bych zřejmě v této tradici pokračoval.
Profesor Jičínský použil jednu větu, o které se domnívám, že je vlastně základem celého problému. Domnívám se, že je vlastně principem toho nepochopení. On hovoří o diskriminaci. Já si myslím, že to je to klíčové slovo, protože si musíme položit otázku, co to je diskriminace, kdo diskriminaci působí, co vlastně je rodina a jakou má funkci.
Abychom se dostali k tomuto tématu, tak bychom možná neměli posuzovat pouze existenci rodiny zrovna teď v 21. století, protože to je institut, který je starý jako lidstvo samo. Když se podíváme do historie lidstva, tak vidíme, že téměř všechny civilizace, které kdy na této zemi existovaly, nějakým způsobem uznávaly, chránily a definovaly pojem rodiny, a to nikoliv proto, že by v té době neexistovaly homosexuální svazky nebo homosexuální vztahy. Vztahy, jak jistě víme, jsou velmi pestré, jsou velmi divergentní, a kdybychom chtěli definovat zákonem mnohost svazků, dostali bychom se možná k modelům, které jsou v této civilizaci právně asi těžko přijatelné. To, proč tyto civilizace přijímaly a chránily rodiny, je přece z jiného důvodu. Bylo tomu tak proto, že si všechny rody staletí a tisíciletí před námi uvědomovaly, že v tomto prostředí se rodí a jsou přiváděni na svět lidé, že je to pro svět velmi důležité a že je to část života, kdy jsou rodiče a děti velmi zranitelní a jsou vlastně ohroženi. To nebylo o diskriminaci, ale o ochraně toho, kdo je slabší a kdo může být postaven do velmi nevýhodných a diskriminačních podmínek.
Do diskriminačních podmínek se dostávají děti a ženy, které vychovávají děti. My tady o tom často hovoříme. Bylo to v celé historii lidstva a tento problém je i v dnešní společnosti. Je to o tom, že i dnes ženy získávají hůře zaměstnání jenom proto, že vychovávají děti. To je diskriminace. Přijměme něco, co by této diskriminaci zabránilo, ale neříkejme, že dva naprosto zdraví lidé, kteří nemají žádný hendikep, jsou diskriminováni, protože nemohou vstoupit do manželství, neboť stát řekl, že manželství je vztah mezi mužem a ženou právě proto, že zde dochází k tomuto oslabování.
Já se domnívám, že to je přesně ona pozice, která je vyhrazena občanskoprávním vztahům, to znamená soukromoprávní. To je pozice, kdy lidé, kteří nechtějí zakládat rodinu, ale chtějí si své vztahy nějak uspořádat, si je mají uspořádat na základě nějakého smluvního vztahu. Dokonce se domnívám, že je velmi nešťastné, když to řeknu trošku lidově, aby stát do těchto vztahů strkal svůj nos. Domnívám se, že to je jejich naprosto soukromá privátní záležitost a státu po tom nic není.
Tam, kde stát má zasahovat, to je skutečně pouze to místo, kde je někdo oslaben nebo kde se vyskytuje někdo slabší. To, že stát v těchto místech neumí zasahovat, této své povinnosti není schopen dostát, je ostudou státu. To je ostuda, se kterou se setkáváme dnes a denně, to je ostuda, která je vysvědčením nám všem, když žena na mateřské dovolené je hendikepována, protože ji odmítnou přijmout. Já jsem zde navrhoval zákon, který by reflektoval naprosto ostudnou situaci v naší zemi, kdy zaměstnavatelé využili přechodného ustanovení zákoníku práce a odmítli ženám na mateřské dovolené proplatit dovolenou, na kterou jim vznikl nárok. To je diskriminace. A co udělala tato Sněmovna? Zamítla to, neboť prostě ani my si neumíme vážit toho, že se někdo stará o děti a vychovává je. Pro nás to je marginální hodnota. My raději hledáme jiné hodnoty. Ztratili jsme pojem o tom, co to je, být v pozici, která je tak strašně důležitá pro život tohoto národa, která je svým způsobem sebeobětováním pro tento národ, a my ji neumíme ocenit. To je vizitka.
To je přece úplně jinak. Znovu opakuji - pokud nebudeme schopni tyto věci vidět, pokud je nebudeme schopni vnímat, pokud je nebudeme schopni pojmenovat a řešit, pak jsme špatným Parlamentem. Potom možná budeme něco říkat o diskriminacích, ale obávám se, že nám obsah tohoto pojmu naprosto uniká.
***