(11.10 hodin)
(pokračuje Vojíř)
Občanská demokratická strana je označována za ten politický subjekt, který jako by způsobil potíže IPB, její následnou nucenou správu a pak rychlý bleskový prodej České obchodní bance při zárukách, jaké já jsem nikdy nikde nejen v České republice, ale ani na světě, neviděl.
Já vám, vážené kolegyně a kolegové, připomenu, kde začala pouť IPB. V čele vlády stál pan Ing. Tošovský. Jistě všichni víte, že to byl dříve guvernér České národní banky, to znamená člověk, o kterém já nepochybuji, že se v bankovním sektoru a v bankovnictví vyznal. Druhý člověk, který byl u privatizace IPB, byl Ing. Pilip. Dnes, pokud se nepletu, člověk, který je viceprezidentem Evropské banky, to znamená člověk, který je prokazatelně člověkem, který má ekonomické vzdělání a v této oblasti se vyzná. Proběhla privatizace a můžeme si o tom s postupem času myslet cokoliv, ale byla to privatizace, kterou lze asi zjednodušeně popsat takto: Nemusíte tolik státu zaplatit, ale musíte tu banku udržet v chodu a ozdravit. Takto zjednodušeně by se dalo říci, že přistoupili tehdejší aktéři k privatizaci IPB.
Jak si počínal vlastník, já nechci hodnotit. Není možné to zvládnout od tohoto pultu a není to ani mým cílem. Výsledkem však bylo, že IPB nebyla ozdravena, ale naopak na ni byla uvalena nucená správa.
Když tu stál premiér Zeman a bylo jasné, že nucená správa je uvalena - já jenom připomínám, že IPB byla tehdy docela zajímavě převzata s policejními kordony, na to si asi ještě všichni pamatujete - tak se dušoval, že se domnívá, že onen přeprodej České obchodní bance a poskytnuté záruky nepřesáhnou 30 až 40 mld. Kč. Poté vyšel najevo analytický materiál, audit, ve kterém bylo konstatováno něco podobného, že na ozdravení takové banky by opravdu v daný čas mohlo stačit něco kolem 30 mld. Kč. Potud by vše ještě možná bylo pochopitelné, neboť tato banka, když tak mě, pamětníci, opravte, patřila mezi tři, ne-li čtyři, nejvýznamnější bankovní domy a mnoho klientů, ať už fyzických osob nebo podnikatelských subjektů, mělo v této bance své prostředky.
Co následovalo? Následovala plejáda ministrů - Mertlík, chvíli Rusnok a čtyři roky Sobotka. Následovaly neomezené záruky za IPB ve prospěch Československé obchodní banky. Dnes lze odhadnout, že tyto neomezené garance -podotýkám, že kdybych já je dostal, udělám totéž - stály český stát 160 mld. Kč. Ta banka se nesnažila udělat nic. Byla by blázen. Na cokoli se koukli a měli jen sebemenší pocit, že tam může být složitost, tak nekonali. Stačilo zvednout telefon a říci "tyto položky převádíme", a poslali je do Konsolidační banky, následně agentury. Výsledkem bylo, že se začal ke konci i stát trošku bránit, zdali je opravdu všechno košer a zdali si opravdu musí nechat diktovat od jednoho podnikatelského subjektu, jak to bude se záchranou IPB, dnes už zřejmě záchranou v uvozovkách. Ukázalo se, že ne všechno bylo v pořádku. Ukázalo se, že i stát má šanci vyhrát některé spory, a také je vyhrál.
Dostali jsme se do poslední fáze tohoto dějství. Teď mě berte jako laika v této oblasti, který by se logicky zeptal: Jestliže tedy bylo zjevné, že 11,1 mld. sumární části pohledávek má mít na svém účtu konsolidační agentura, tak co může udělat? Buď je může sama spravovat a vymoci, jde-li to. Nebo je může odprodat. Odprodala už mnoho takovýchto složitě dobytých pohledávek, a čím byly složitější, tím šla cena logicky dolů. Nicméně je prodávala v tendrech, ve výběrových řízeních, a můžeme si myslet cokoliv o tom, jestli byly průhlednější nebo méně průhledné. Nebudu opakovat, že na co sáhla vláda, to bylo levnější, a to, co prodala sama Česká konsolidační agentura, bylo výnosnější.
Dostáváme se do fáze, kdy se jedná zase pouze s tím samým subjektem, neboť tam jsou nevyrovnané stálé vztahy a neboť ke všemu probíhá kolem této záležitosti i arbitráž. Znamená to snad, že existuje jakási provázanost, kterou neumíme popsat, mezi představiteli sociální demokracie a vlastníky či reprezentanty onoho bankovního domu, který má mít jakési výsadní postavení? Kdyby tyto pohledávky byly rozumně dobytné, tak by je agentura určitě vymohla, a kdyby ne, tak proč je nenabídne na veřejném trhu, proč je neprodá ve veřejné dražbě? Zbavili bychom se možná podezření, za kolik je lze vůbec prodat. Bylo by to legitimní zjištění, že možná za méně, než jsou kvalifikované odhady, a možná za více, ale každopádně by to bylo čistší.
Vím, že taková smlouva je smlouvou velmi ošidnou. Napíšete-li do smlouvy, že někomu něco prodáváte za korunu plus něco, co neidentifikujete, tak taková smlouva může být i lehce vypověditelná. Cena musí být jasná. Musí být zřetelné, kolik dostane. Z takovéto smlouvy bylo patrné, že jasná je jenom ta koruna. Ta je bezesporu jasná. Druhá část nemá kvantifikaci. Nevíme, jestli je to 100 milionů, miliarda. Jestliže výnosy bude někdo realizovat, jak budou vypadat náklady, kdy je bude realizovat, bude je realizovat do roka, a pak se stane co? Nebo je bude realizovat během pěti let, nebo to bude tak, jako je to s neomezenou zárukou, to znamená - realizuj to, kdy ty chceš, a my, stát, si prostě počkáme. Zdá se vám tato konstrukce moc přitažená za vlasy? Obávám se, že ne.
***