(10.00 hodin)
(pokračuje Filip)

Je tady zcela zřejmé, že ono zapojení neopakovatelných příjmů do spotřeby prohlubuje mnohem více než cokoliv jiného problémy veřejných rozpočtů České republiky, a tady na rozdíl od kolegy Kalouska říkám, že to není v mandatorních výdajích, že to není v tom, že bychom nebyli schopni poskytovat sociální záruky a zvyšovat si tak vlastní koupěschopnou poptávku českého obyvatelstva, ale že to je v tom, že tyto náklady jsou vynakládány bezúčelně, často je jejich účel měněn a část těch peněz z veřejných zakázek končí v šedé ekonomice. To je podle našeho názoru mnohem větší problém než udržování sociálních dávek, než výplaty státním zaměstnancům a než to, co kritizuje mnoho ekonomů zprava.

Jsem přesvědčen, že mohu klidně souhlasit s tím, že je nesmyslné ve státním rozpočtu nedat dostatek peněz na programy kofinancování z Evropské unie, protože místo toho, abychom ony vyplacené nebo zaslané 30 mld. korun získali zpátky ještě jednou tím, že je dostaneme zpět do rozpočtů české ekonomiky, do veřejných rozpočtů, do Programu na obnovu venkova, na obnovu naší infrastruktury, ať už jde o energetiku, komunikace nebo ochranu ovzduší či vody, tak je jenom nevyčerpáme a staneme se tak trvalým přispěvatelem. Stejně tak je nesmyslné si myslet, že prostředky, které vynaložíme na neznámé programy nebo neidentifikované programy v Ministerstvu obrany, že můžeme reagovat tím, že je v klidu schválíme a pořídíme si něco tak drahého, co nemůže České republice nic přinést v ekonomické oblasti, ale ani v oblasti politické.

V jednoznačné míře totiž i tento státní rozpočet řeší sociálně ekonomické problémy české společnosti, životní úroveň obyvatelstva a rozvoj české ekonomiky, investiční prostředí v české ekonomice a podnikatelskou sféru. Proč to říkám? Protože návrh rozpočtu v podstatě nedává naději na to, že příští investice, kterou by učinil stát, bude mít výsledek, který by znovu zvýšil dynamiku růstu české ekonomiky. Růst HDP se totiž neprojevil v peněženkách českých občanů, ať už jsou to mzdy, ať už jsou to sociální dávky nebo jsou to jiné transfery obyvatelstvu v tom komplexu, který může poskytovat stát. A to už nemluvím ani o případných dotacích českým investorům; když už, tak se spoléháme na investory ze zahraničí a ti svým způsobem ty svoje zisky odejmou a odvezou je do zahraničí.

Vzpomínám na jedno rozhodnutí, a zase navážu na kolegu Kalouska, v době, kdy se prodávala Česká spořitelna. Byl to tehdejší předseda vlády, který říkal, že to je jeden z nejlepších prodejů, že to je jedna z nejlepších privatizací, která mohla potkat českou ekonomiku, a pravicoví ekonomové v Hospodářských novinách a jinde jásali, že skončil bankovní socialismus. Já odpovídám, že jsme skočili do nejhoršího privatizačního projektu. Vůbec nevyčítám tehdejší vládě rozhodnutí o privatizaci. Vyčítám jí něco jiného. Neschopnost vlastního rozhodnutí. Proč jsem si vybral právě tuto kauzu? Jednoduše vám řeknu, že v České spořitelně má účty cca 5 mil. českých obyvatel. I já tam mám svůj účet. V době před privatizací České spořitelny byl tento bankovní ústav otevřen od 7 hodin od rána do 18 resp. 19 hodin do večera. Bez polední přestávky. Poplatky tohoto ústavu byly úměrné tomu, jaké byly úroky z úvěrů a jaké byly také úroky z úložek. Dnes je tento bankovní ústav po privatizaci otevřen od 9 hodin od rána, s polední pauzou, maximálně do pěti do večera. Ano, šlo o úspory pracovních sil, šlo o úspory nákladů, které se vydávaly na tento státní bankovní ústav. Ale rozhodnutí, že za více peněz, protože poplatky se zdražily, bude mít český občan méně služeb, na to jsme nepotřebovali žádného zahraničního investora, který ještě nezaplatil tolik, kolik získal za tak krátkou dobu. Bylo to rozhodnutí špatné. Bylo to rozhodnutí špatné, protože nic nepřineslo českému občanovi, a dokonce ten neopakovatelný příjem z prodeje tohoto bankovního ústavu znamenal zhoršení ekonomické situace pro dobu budoucí.

Proč jsem uvedl tento krok? Protože chci v závěrečné fázi argumentovat, že se dají příjmy realizovat také jinak než pouze prodejem státního majetku.

Návrh státního rozpočtu na rok 2007 klub KSČM jen těžko může podpořit, dokonce si myslím, že to je i vyloučeno, protože je často v protikladu s cíli našeho volebního programu, a to jak ve struktuře výdajů státního rozpočtu, ale i v tom, jak se mají chovat mimorozpočtové instituce a organizace. Orientace státního rozpočtu je z velké části dokonce v rozporu i se zájmy české společnosti.

Mohl bych připomenout řadu rozhodnutí, která učinila minulá vláda a která tato vláda - a za to ji neviním, dokonce svým způsobem lituji ministra financí, že má vynaložit prostředky ve výši 24 mld. korun na nákup obrněných transportérů, které ještě nikdo neviděl jezdit, jejichž cena vnitřního vybavení je o 3 mld. vyšší než stejných nebo obdobných transportérů, které si kupuje Portugalsko, a nevím tedy, jestli potřebujeme zlacené vnitřky proti portugalským vojákům, ale na tuto otázku by pravděpodobně měl odpovědět ne nám jako poslancům, ale všem občanům České republiky minulý ministr obrany pan Karel Kühnl. Ale opravdu z toho současného ministra financí neviním. Co ale nemohu přijmout a nemohu uznat, je, že se nezměnila koncepce využívání deficitního financování, které již svým způsobem začíná ohrožovat náš celkový systém veřejných financí, a to právě v situaci, kdy ekonomika roste.

Na začátku jsem řekl, že jsme nebyli proti deficitu, protože v určitém stavu deprese toho všechny ekonomiky v minulosti využívaly, deficitního hospodaření, ať už jde o New Deal ve Spojených státech, ať už jde o padesátá léta v Japonsku, ať už jde o sedmdesátá léta v Evropě. A tato situace po první ropné krizi vyřešila řadu problémů a upevnila i evropskou ekonomiku. Ale nezměněná koncepce financování se mi jeví jako opravdu chybný přístup k číslům státního rozpočtu. Kdybych viděl alespoň snahu o změnu té koncepce, mohl bych být i méně striktní vůči současné vládě, která pravděpodobně tento rozpočet do druhého a třetího čtení nedovede.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP