(15.20 hodin)
(pokračuje Konečná)
Do diskuse ve sdělovacích prostředcích a na webových stránkách České archivní společnosti se zapojili lidé různých profesí. Například vedoucí Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války, které je v naprosto převažující míře odkázáno právě na studium dokumentů uložených v nejrůznějších českých archivech, Helena Krejčová to mimo jiné komentovala těmito slovy - cituji: "Vzhledem k těmto zkušenostem se i my cítíme hluboce znepokojeni reálnou možností, že dalekosáhlý zásah do způsobu, jímž jsou archiválie doposud spravovány a deponovány, přinese zmatky, ztráty (i záměrné)… a faktickou nedohledatelnost dokumentů a zejména souvislostí a logických vazeb mezi dokumenty.
Domníváme se také, že finanční náklady spojené se vznikem a provozem ústavu by v praxi nepřinesly odpovídající efekt. Při úvahách o možných dopadech přijetí zvažovaného zákona se tedy nedokážeme vyhnout tíživým obavám, že instrumentální ohledy a snad i osobní zájmy motivované znovuoživením snah o dalekosáhlou reorganizaci celého archivního systému, zdůvodňované z histografického hlediska do značné míry parciálními přínosy neobstojí v rámci odpovědného zvážení rizik, která by byla s celou věcí spojena. Nehledě na možnost, že zřízení ústavu by případně mohlo vést i k vnějšími ohledy motivovanému ovlivňování snah o nezávislé rozkrývání složité problematiky soudobých dějin v žádoucí mnohosti nejrůznějších aspektů a dalekosáhlých souvislostí."
Sporný je konečně samotný název navrhovaného ústavu, protože pojem paměť národa je zužován pouze na úzkou specifickou část velmi krátkého období naší historie. Například Petr Uhl podobnou námitku formuloval takto: "Návrh Senátu na vydání zákona o Ústavu paměti národa vymezuje začátek badatelského období 25. únorem 1948, případně i dnem dřívějším, ale to pouze tehdy, šlo-li o přípravu KSČ k uchopení totalitní moci. Dějiny, tedy ty, které si má národ pamatovat, začínají přece Vítězným únorem, jak nás už v padesátých letech ve škole učili. Ústav se spíše než vědeckému ústavu podobá Orwellově Jámě pamětnici. Dobu do února 1948 pomíjí. Přitom by bylo třeba represím protektorátních orgánů a kolaboraci s nacisty včetně jejich poválečného netrestání, poválečnému zacházení s Němci a Maďary, a tehdy často nestíhaným zločinům věnovat daleko více pozornosti.
V Polsku a na Slovensku spadá do činnosti těchto ústavů i doba od roku 1939. Z oné doby zveřejňují ústavy překvapivá odhalení. Senátní důvodová zpráva k návrhu vydávající Polsko a Slovensko za vzor však o tom mlčí. Pane kolego, je to nepoctivé.
Návrh vychází z pokřiveného stalinistického pohledu na poválečné dějiny. Navíc chce schválit mlčení, které nyní zahaluje represi vůči členům KSČ, od procesu se Slánským, se španěláky a československými vojáky v SSSR po perzekuci statisíců vyloučených, vyškrtnutých a vystoupivších z KSČ po roce 1968." Konec citátu pana Petra Uhla.
V této souvislosti si dovolím ještě jeden citát - slova profesora Viléma Prečana: "Písemnosti komunistických policejních a zpravodajských služeb nejsou samy o sobě posledním slovem pravdy o minulosti. To ostatně nejsou žádné prameny. Je nezbytné pracovat s nimi kriticky, číst a zkoumat je v celém komplexu k dějinám této epochy."
Zastánci vzniku Ústavu paměti národa vyzdvihují fakt, že by podléhal pouze Parlamentu a měl by na rozdíl od stávajícího Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, který podléhá policejnímu prezidiu, samostatné postavení. Návrh zákona ovšem neupravuje dostatečný kontrolní mechanismus ve vztahu k činnosti Ústavu paměti národa, jak také konstatuje vláda ve svém stanovisku, která současně doporučuje např. vytvoření kontrolní komise.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, celý projednávaný návrh zákona působí na veřejnost dojmem, který velmi pregnantně formuloval opět Petr Uhl. "Senátoři zase mysleli na sebe. Kvalifikační předpoklad pro ředitele ústavu je vysokoškolské vzdělání. Nebude muset být historik jistě proto, že mezi vysloužilými senátory je historiků málo, zatímco vysokou školu má skoro každý."
O tom, jestli Ústav paměti národa vznikne, rozhodneme hlasováním. Je na každém z nás, jak bude vnímat a hodnotit názory a věcné připomínky právě ze strany těch, kterých se tento dokument nejvíce týká - archivářů, historiků a veřejnosti. Zda převládne hledisko odborné a věcné, nebo politické.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, paní poslankyně. Dále se do rozpravy přihlásil pan poslanec Maršíček, připraví se pan poslanec Jičínský. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Maršíček: Vážený pane předsedající, předsedo vlády, dámy a pánové, máme na stole návrh zákona, který supluje historii a vytváří prostor pro její politické řešení. Rozhodně však není projevem vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Naopak povyšuje nenávist nad základní společenské hodnoty včetně demokracie a Listinu práv a svobod českých občanů.
Nehodlám se podrobněji zabývat jeho souvislostmi s historií, ale chtěl bych upozornit Sněmovnu na vážné souvislosti z pohledu české státobezpečnostní situace. Tím zásadním podle mého názoru je, že zde zaznamenáváme pokus o vytvoření jakési nové, tedy další bezpečnostní a zpravodajské služby v naprosté kompetenci Senátu, bez jakékoli státní kontroly. Kdo pozorně a objektivně při úctě k právu a demokracii studoval tento návrh, musel dojít ke stejnému závěru. Chci upozornit, že z tohoto pohledu Senát usiluje o převzetí většího dílu ústavní pravomoci, nežli mu přísluší, a to je z hlediska dělby a rozložení moci velice nebezpečné. Zdá se vám to divné? Co jiného znamená - doslova cituji: "Služby státu zahrnují zabezpečení přístupu k originálním údajům významným pro zpravodajské, policejní, soudní a podobné působnosti a expertní činnosti. Vyloučena není do budoucna ani spolupráce na úrovni některých struktur Evropské unie."
Lze to tedy chápat tak, že zde vzniká nějaká tajná služba pod krycím názvem Ústav paměti národa, které podle tohoto návrhu zákona jsou povinné zajistit určité služby některé české bezpečnostní organizace a dokonce i ústavní orgány? Ústav by totiž měl podle svých navrhovatelů soustředit informace z archivů a měl by dostat do své správy vypovídající dokumenty od ministerstva vnitra, obrany a spravedlnosti, rovněž od vojenské a civilní tajné služby. Co jinak znamená v návrhu zákona - cituji - "spravovat dokumenty, které dosud vedou ministerstva vnitra, obrany a spravedlnosti a vojenské a civilní tajné služby"? A zdůrazňuji - to vše bez kontroly exekutivy, dalších kontrolních orgánů včetně sněmovní kontroly.
Výsadní postavení a garance má podle návrhu pouze Senát. Jak jinak si vysvětlit - cituji - "postavení ústavu je pak konečně určeno z hlediska vztahů v rámci dělby moci jako subjekt specificky nezávislý"? A dále cituji: "Nejvyšším orgánem ústavu je rada, která se skládá ze sedmi členů volených a odvolaných Senátem."
Vážným problémem rovněž je, že správu dokumentů a svazků všech těchto orgánů a služeb, které jsou dosud v režimu utajení, budou vykonávat lidé bez naprostého bezpečnostního prověření a způsobilosti. Předpokladem pro výkon v této instituci je totiž jen jakási spolehlivost a bezúhonnost. Ale co to je? Nebo jaká je definice těchto požadavků, zejména když v této době vidíme, jaká je spolehlivost některých ústavních činitelů nakládajících s utajovanými skutečnostmi podle své libovůle, aniž by dodržovali zákon? Pravda, v návrhu tohoto zákona se vymezuje spolehlivost a bezúhonnost podle politických hledisek, nikoliv podle odborných a bezpečnostních.
***