(15.40 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Tyto dvě věci nejsou od sebe oddělitelné, přesto samozřejmě v rámci jasnosti argumentace je musíme rozlišovat.
Můžeme se asi dohodnout na tom, že je v zájmu republiky, aby veřejné rozpočty byly stabilizovány, jestliže hospodářství jde nahoru, aby se nezvyšoval deficit státního rozpočtu apod. Ale z toho ještě vůbec neplyne, že se to musí dělat způsobem, který je na úkor velké většiny těch, kteří jsou majetkově nebo příjmově méně saturováni. V tomto směru lze voliti různé cesty k tomuto cíli. A sociální demokracie ten způsob, který zvolila vláda, samozřejmě podpořit nemůže.
V tomto směru jsme tu na určitém rozcestí, zda se v České republice uchová, byť v modifikované podobě, sociální stát, anebo zda se bude prakticky uskutečňovat základní idea ODS, pro kterou je sociální stát jistým, řekl bych archivním pozůstatkem z doby minulé, který je třeba odstranit, protože do doby soudobého, současného kapitalismu nepatří.
Je dost rozborů, ne stranických, ale dost rozborů z kruhů odborných, vědeckých, sociologických i ekonomických, které prokazují, že sociální stát v České republice je relativně velmi levný stát, že to, co vydává ve prospěch sociálních veřejných služeb, je pod úrovní toho, co se na tyto služby vydává v zemích patnáctky. Mám na mysli tu širší, nebo rozšířenou Evropskou unii před velkým rozšířením o postkomunistické země. Není tady taková objektivní nutnost, abychom od této základní hodnoty, která v České republice zabezpečuje sociální smír, která zabezpečuje, že tu máme, řekl bych, srovnatelné ukazatele, pokud jde o počet lidí žijící pod úrovní chudoby, že v tomto ohledu se můžeme rovnat s těmi sociálně vyspělými státy, byť samozřejmě tato hlediska jsou relativní a to, co se označuje za míru chudoby, má různé rozměry v jednotlivých zemích. Ale přesto si myslím, že to jsou velké hodnoty, které bychom neměli tak lehkovážně opouštět.
Já vím, že jsme jako dejme tomu bývalá postkomunistická země v jiné situaci než ty země evropského kontinentu, které už dříve patřily do Evropské unie, ale přesto i tam procházejí reformy, pokud jde o veřejné finance i pokud jde o sociální stát. A vážené kolegy z ODS i z vládní koalice bych upozornil třeba na nálady, nebo chcete-li postoje občanů, veřejnosti ve Spolkové republice Německo. Tam, jak známo, se vytvořila po volbách vláda velké koalice, která pokračuje v určitém reformním trendu, který zahájila už předtím rudozelená vláda Gerharda Schrödera. A je zajímavé, a myslím, že jakkoli je to samozřejmě situace v jiné zemi, ze všech ohledů značně odlišné od České republiky, přesto tyto momenty a jevy, protože patříme do Evropské unie a žijeme v době, kdy globalizace je základním trendem soudobého kapitalismu, bychom podceňovat neměli.
Poslední Die Zeit 33 z letošního roku má právě zajímavé údaje v tom ohledu, že i strany, které patří k pravicovým, mám na mysli CDU, CSU i FDP, zdůrazňují dneska momenty, které patří do, chcete-li, ideového vybavení levicových stran, potřebu silného státu, zvýšený pocit sociální rovnosti a zvýšený pocit sociální spravedlnosti, či chcete-li, jistoty. Já myslím, že to je podstatné, protože česká společnost, a zdůrazňuji, jakkoli jsem si vědom toho, že jsme postkomunistickou zemí, tak přece jenom problémy, které má naše společnost, už nejsou dneska dávno, jak se někdy mylně ze strany pravice a samozřejmě s ideologickým podtextem tvrdí, důsledkem bývalého komunistického režimu, ale tyto hlavní problémy už jsou spjaty s tím, že tu máme kapitalistickou ekonomiku, tržní hospodářství. No a spor o to, zda tržní hospodářství bude mít sociální dimenzi, nebo ne, to je přece základní politický nebo ideologický rozdíl, který tu stále trvá. A my pochopitelně nemůžeme připustit z důvodů ideových, ale i z důvodů řekl bych politicko-sociálních, aby tržní hlediska ovládla veškerý život společnosti. V tomto směru sociální demokracie je pro tržní ekonomiku, ale není pro tržní společnost. Kritéria trhu nemohou rozhodujícím způsobem ovlivňovat veškerý život společnosti.
Toto jsou spory, které jsou mezi námi, které zřejmě česká společnost ještě jednoznačně nevyřešila, a možná, že budeme nuceni projít onou trnovou zkouškou, že se vám podaří tuto reformu prosadit, a že tedy nezbude, aby příští vláda, která nepochybně bude jiná, některé tyto různosti odstranila.
A teď přistoupím k druhé stránce věci, ke způsobu vládnutí. Poslední průzkumy ukazují, ale tyto poslední průzkumy veřejného mínění odrážejí jenom něco, co je, řekl bych, trvalým rysem české společnosti v polistopadovém období, zejména od druhé poloviny 90. let, že se česká společnost politicky jistým způsobem stabilizovala. Mám na mysli to, že stranickopolitické rozdělení mezi pravici a levici je relativně stálé. A jestliže tomu tak je, pak to znamená po mém soudu, chceme-li dělat opravdu demokratickou politiku, že nemůže jedna polovina vnucovat druhé politické programové koncepce, které té druhé polovině jsou prostě zcela cizí, jsou jí antagonisticky protikladné.
Uváděl jsem tu už příklad Spolkové republiky Německa, mohl bych uvést i příklad Rakouska, kde poslední volby vytvořily podobnou situaci jako v České republice, a politické strany tam měly více rozumu než se stalo v České republice. Vytvořily se vlády, které jsou s to dosáhnout většinového konsensu o řešení základních politických otázek.
To, jestli má být a jaká má být reforma, daňová, sociální u nás, je tedy velké téma, o kterém momentální vládní koalice by měla velmi vážně jednat s opozicí, pokud chce, aby se přijalo řešení, které odpovídá společnosti. Tady přece není možné, aby vláda opírající se o velmi problematickou většinu jednoho nebo dvou hlasů, které získala z toho tábora, který tvoří dneska opozici, aby tímto způsobem vláda prosazovala tak zásadní změny dosavadní sociálně-politické evoluce České republiky. Takovéto věci, byť existuje rozdíl mezi vládou a opozicí, se přece musí řešit na základě nezbytného parlamentního konsensu. Jinak přijatá řešení nemohou být samozřejmě stabilní a vnáší to do společnosti nejistotu.
***