(18.30 hodin)
(pokračuje Sobotka)
My jsme už v minulosti se setkali s několika takovými nevratnými procesy, které ovlivnily vývoj naší země a které znamenaly miliardové, někdy i stamiliardové náklady pro naše veřejné rozpočty. Já bych chtěl dát tři konkrétní příklady toho, co se stalo v 90. letech a co předurčilo vývoj našich veřejných financí.
Tím prvním důležitým rozhodnutím bylo rozhodnutí tehdejší vlády Václava Klause spustit kuponovou privatizaci bez zákonné regulace. V té době vznikly investiční fondy bez zákona o investičních fondech a spustila se kuponová privatizace velké části státního majetku, aniž by zde byly odpovídající zákony. To byla naprosto nevratná věc, ke které došlo v 90. letech, která měla fatální dopady nejenom na strukturu našeho průmyslu, na jeho výkon, na hospodářský růst, ale především na náklady hospodářské transformace. Toto nevratné rozhodnutí o kuponové privatizaci nás stálo stovky miliard korun, které se potom utopily v Konsolidační agentuře.
Druhou nevratnou změnou, ke které došlo v 90. letech, bylo ono pověstné opomenutí Fondu národního majetku v době, kdy se navyšovaly podíly v Investiční a Poštovní bance. Tímto opomenutím v 90. letech došlo k tomu, že vláda ztratila kontrolu nad vývojem v IPB, a odtud už vedla rovná cesta k tomu, jak IPB dopadla. Tento nevratný krok a tato chyba nás stála více než sto miliard korun v rámci sanace Investiční a Poštovní banky.
A třetím příkladem takového nevratného rozhodnutí, ke kterému došlo, je kauza, která nás zatím ještě nestála desítky miliard korun, ale může nás řadu finančních prostředků stát v budoucnu. A bylo to rozhodnutí, které se týkalo například kauzy Diag Human, kde jeden z ministrů Klausovy vlády, ministr zdravotnictví, tehdy rozhodl o tom, že se tato věc nebude řešit u řádného soudu, ale bude se řešit v rozhodčím řízení. A podepsal tehdy jako ministr zdravotnictví rozhodčí doložku. To bylo osudové rozhodnutí a osudová chyba, která vede ke stávající obtížné situaci státu v této arbitráži.
Tohle byly příklady rozhodnutí, která se možná ve své době nezdála jako fatální, ale následně, v následujících letech, měla naprosto fatální důsledky pro veřejné rozpočty.
A čeho se nyní já osobně obávám, a nejsem sám, kdo se toho obává. Tato vláda má ještě své plány. Předseda vlády Topolánek zde hovořil o bilanci úspěšnosti či neúspěšnosti vládních projektů. A co je mezi těmito plány?
Za prvé privatizace zdravotních pojišťoven čili jejich převedení na akciové společnosti. To je nevratná změna, která bude znamenat změnu charakteru celého našeho systému veřejného zdravotního pojištění, které bylo vybudováno v naší zemi na základě širokého konsensu v letech 1990 až 1992. V té době byl široký konsensus o tom, že zde máme mít zdravotní péči financovanou na základě všeobecného zdravotního pojištění, které bude spravováno veřejnoprávními zdravotními pojišťovnami. Pokud dojde k převodu zdravotních pojišťoven na akciové společnosti, pak stačí, aby jedna jediná akcie z takové zdravotní pojišťovny skončila zaparkována někde na Kypru nebo v Holandsku, a pak při jakékoliv změně regulace v oblasti poskytování zdravotní péče budou hrozit České republice arbitráže týkající se poškozování investic. Převod zdravotních pojišťoven na akciové společnosti je obrovské riziko pro budoucí stabilitu systému zdravotní péče v České republice. Je to nevratný krok, se kterým není možné souhlasit, protože znamená do budoucna rizika arbitráží a rizika vyšších nákladů pro veřejné rozpočty. To je potřeba zdůraznit, před tím je potřeba varovat. A já v tuto chvíli varuji důrazně tuto vládu před převodem zdravotních pojišťoven na akciové společnosti a před jejich privatizací.
Druhá věc, která je zásadní a která může být také nevratná. Připravuje se transformace Celní a daňové správy. Celní a daňová správa jsou velmi citlivé orgány státu, které zajišťují výběr daní. Ta transformace není připravena. Pokud proběhne špatně, bude to mít fatální důsledky pro schopnost státu vybírat daně. Já varuji tuto vládu před tím, aby prováděla nepromyšlené transformace v takto citlivé oblasti, jako je Celní a daňová správa. Pokud ta transformace bude brzo provedena špatně, bude to nevratný proces, protože stát přijde o celou řadu lidí, kteří této věci rozumějí, kteří se za stát nasazují a kteří dneska se snaží, aby daně se vybraly.
Třetí zásadní věc, která zde existuje a která je velké riziko, je to, o čem hovoří místopředseda vlády Nečas. To je možný převod části povinného sociálního pojištění do soukromých fondů, do fondů penzijního připojištění. Je to takzvaný opt out. Tohle je riziko nejenom pro veřejné finance. Na Slovensku provedli opt out nepromyšleným způsobem a dnes jim to způsobuje deficit veřejných rozpočtů v řádu dvaceti, pětadvaceti miliard korun. To je jeden z hlavních problémů, které musí Slovensko překonávat na cestě k přijetí společné evropské měny. Pokud bude proveden opt out nepromyšleným způsobem, tak to znamená nejenom riziko, že nám to znemožní přijetí eura, ale znamená to další dodatečné náklady pro veřejné rozpočty. Já varuji tuto vládu před tím, aby provedla změny nevratného charakteru, to znamená převedla část daně, kterou ve skutečnosti sociální pojištění je, na soukromé fondy a ponechala je správě těchto soukromých penzijních fondů.
To je třetí nevratná změna, která hrozí v případě, že současná vláda Mirka Topolánka bude mít možnost, aby ve své práci pokračovala.
Já si myslím, že pokud někdo škodí naší zemi, tak mu nelze dopřát klid na práci. Opozice je od toho, aby vládu kontrolovala, a opozice je také od toho, aby v případě, že dospěje k názoru, že hrozí nevratné změny, že hrozí nevratné škody, tak aby tato vláda skončila. Myslím si, že je povinností opozice v každé chvíli snažit se o to, aby pokud dospěje k názoru, že vláda škodí zemi, ukončila mandát takovéto vlády.
A i když dnes nebo zítra hlasování v této Poslanecké sněmovně nemusí dopadnout způsobem, který já bych si osobně přál, tak u občanů naší země vláda prohrává, a prohrává čím dál tím víc. Hovoří o tom nejenom výzkumy veřejného mínění, ale i nebývale masová účast učitelů a pracovníků školství ve stávce, která proběhla právě dnes. Pokud bude vláda pokračovat ve své práci a my jí na tu práci dopřejeme klid, tak se domnívám, že dnešní protesty nebyly rozhodně poslední.
Děkuji. (Tleskají poslanci sociální demokracie.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: To byl pan poslanec Bohuslav Sobotka. Nyní je přihlášen pan kolega Milan Urban, poté pan poslanec Michal Doktor.
Poslanec Milan Urban: Vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové, na úvod mého projevu mi dovolte, abych se vrátil k tomu, co se odehrálo zhruba před dvěma hodinami, neboť to považuji za bezprecedentní útok na demokracii, na parlamentní demokracii v České republice. Ve chvíli, kdy jsem hovořil o tom, že drasticky rostou ceny elektrické energie, že drasticky rostou ceny zemního plynu a že vláda nedělá nic, tak mi někdo vypnul mikrofony, abych nemohl pokračovat v této debatě. Já nevím, jestli to byla paní místopředsedkyně nějakým dálkovým ovládáním, nebo jestli to byl někdo z Jánského vršku. Já prostě nevím, na základě čeho se tady vypínají mikrofony! Mě nikdo neinformoval o tom, že v jednacím řádu Parlamentu České republiky existuje něco takového, jako že když se to někomu nelíbí, mluvíme nahlas nebo kritizujeme, že nás bude vypínat. Považuji to za útok na demokracii v České republice, protože příště možná zhasnete světla a příště nás sem možná ani nepustíte, abychom tady řekli své názory. Já se velmi ohrazuji proti tomuto postupu!
Pane místopředsedo vlády, pojďte sem a řekněte, co jste teď řekl mně. Pojďte sem, prosím a řekněte, řekněte -
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Pane poslanče, já vás žádám, abyste ze svého místa neoslovoval nikoho přímo, abyste dodržoval jednací řád.
Poslanec Milan Urban: Paní místopředsedkyně, já mohu oslovovat kohokoliv z vlády, to se velmi mýlíte jako vždy! Prosím, prostudujte jednací řád.
Pane místopředsedo, pojďte sem! Pojďte sem říct, co jste mi říkal! Pojďte to říct na mikrofon.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Oslovovat můžete prostřednictvím řídícího.
Poslanec Milan Urban: Já to zopakuji za vás. Říkal jste, že jsem blázen! Což bylo docela solidní, protože bývají tady slyšet i mnohem hrubší výroky. (Hlas z vládní lavice.)
Paní místopředsedkyně, mám slovo já, nebo pan místopředseda Nečas?
***