(10.30 hodin)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Grospičovi. Ještě než se ujme slova pan poslanec Petr Wolf, oznámení - pan poslanec Tluchoř náhradní karta č. 14, pan poslanec Vojíř náhradní karta č. 11. A po panu poslanci Wolfovi se přihlásil pan poslanec Laudát.
Poslanec Petr Wolf: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi pár slov, která bych chtěl zaměřit spíše na určitou cílovou skupinu těžce pracujících, nebo dá se říct fyzicky těžce pracujících.
V případě vládní důchodové reformy vládní koaliční marketingová strategie jasně říká, mimo jiné tedy, že těžce pracující občané budou pracovat do 65 let věku, což nevyhnutelně eliminuje následné stavy těch, kteří se důchodu dočkají. Sám za sebe říkám, že odchod do důchodu v 65 letech především u horníků, hutníků a dalších náročných manuálních profesí, kde hodnoty vznikají těžkou fyzickou prací, a to v extrémních podmínkách, je zločinem, a nikoliv zákonodárnou aktivitou. Je pochopitelné, že z ekonomického hlediska je tento model pro státní kasu přínosný, jenže si myslím, že vláda zde není od toho, aby vyždímala z produktivních lidí maximum, a to doslova a do písmene, tedy do konce jejich sil. Vládní politika má zcela opačnou úlohu. Měla by mít! Má dát potřebným občanům za jejich práci důstojné podmínky k dožití, což tato vládní důchodová reforma rozhodně postrádá. Ten, kdo ví, jak se pracuje v dolech, ví, že pracovat do 65 je skoro rozsudek smrti, a nikoliv zemi prospěšný prvek důchodové reformy.
Že důchodová reforma představuje nelehký úkol, je zřejmé. Množina občanů v důchodovém věku se rozrůstá, naše vláda tak hledá všechny možné cesty, což je smysluplné, jak se zbavit mandatorních výdajů. Ostatně i zdravotnická reforma v sobě bohužel zahrnuje diskriminační prvek sociálně slabých občanů. Problém je v tom, že správnou cestou není likvidace potenciálních důchodců, ale aktivace prvků solidarity a zajištění rovnováhy mezi jednotlivými profesemi. Kdo si myslí, že je stejné pracovat v dolech jako za kancelářským strojem, myslím si, že nikdy se na tuto práci nešel ani podívat. Nastavovat stejná pravidla pro odchod do důchodu mezi těmito dvěma profesemi je pak skutečně naprostá nehoráznost, zcela neakceptovatelná pro všechny rozumné lidi. Pro jednu část pracujících se jedná o likvidaci, zatímco pro druhé se jedná spíše o formalitu, neboť lidé pracující v méně fyzicky náročných profesích stejně odcházejí do důchodu až v tomto věku a ještě mají dosti sil na užívání si zaslouženého odpočinku.
Ještě bych se zastavil u dalšího prvku této reformy, a to je povinná doba pojištění, která nám roste z 25 na 35 let. Bohužel, myslím si, že toto je pouze maximálně výhodné pro finanční ústavy, a nikoliv pro občany.
Tedy závěrem. Způsob prodloužení doby odchodu do důchodu pro profese hornické, hutnické a další fyzicky pracující občany je velmi špatný, já bych řekl přímo likvidační. Proto doporučuji nepropustit tento návrh do dalšího čtení. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Wolfovi a nyní vystoupí pan poslanec Laudát a připraví se paní poslankyně Mazuchová.
Poslanec František Laudát: Vážený pane předsedající, pane předsedo vlády, dámy a pánové, já možná začnu tam, kde můj předchůdce skončil. Já si naopak myslím, že nazrála doba na to, abychom v důchodovém systému, pokud někdo pracuje v náročné práci, ať už fyzické nebo psychické, tak není důvodu, aby náklady nesl dále solidární systém, ale je žádoucí, aby náklady nesl zaměstnavatel. Nedomnívám se, že je vhodné, aby na jedné straně např. uhelné společnosti, které budou zaměstnávat hlubinné horníky, měly obrovské, horentní zisky, a vzhledem k vývoji cen na trhu je budou mít zřejmě ještě větší a větší, a lidé, kteří vydělávají průměrný plat, či dokonce podprůměrný, přispívali do solidárního systému. To znamená horníkům musí jejich zaměstnavatel dát takové podmínky, vytvořit takový systém ať už připojištění apod., a k tomu jsou další etapy důchodové reformy, aby skutečně nesl za těžkou práci náklady. Ostatně potom si tyto náklady může promítnout do ceny svých produktů. Řešení tohoto bodu vidím někde zcela jinde než ve stávající situaci.
Zda na důchodovou reformu je, či není již vhodná doba. Já se domnívám, že čím dříve řekneme občanům, jaký bude systém za 10, za 15, za 20 let, tím lépe se na něj mohou připravit. Domnívám se, že americká zkušenost, kdy snad 30 let dopředu řekli, jak některé parametry důchodů budou vypadat, je naprosto příjemná a dobrá, protože skutečně každý se může připravit na to a ví, co ho čeká. Není nic horšího než nechat důchodový systém spadnout do krize a pak to řešit doslova ze dne na den doslova drastickými změnami.
Proč máme nižší výdaje hrubého domácího produktu, menší podíl na důchodové náklady, než mají západní země? Bohužel mezi lety 1938-90 naše země byla plundrována v mnoha směrech a nemohla vytvořit moderní infrastrukturu, dynamický moderní průmysl průběžně se obnovující, protože byla uzavřenou ekonomikou a ztratili jsme krok. Proto dneska část výdajů bohužel musí být směrována jinam.
Proč stoletý výhled? Výhled samozřejmě je věštěním z křišťálové koule do značné míry. Jestliže si tam dáme současné známé parametry, tak jenom se pokoušíme říkat, nic nebudeme dělat a za těchto a těchto vstupů, populační křivka apod., by skončil systém takto. Takže já různé výhledy na 20 a více let dopředu, a možná v řadě parametrů ještě kratší výhled, beru pouze jako signální záležitost, že pokud bychom nic nedělali, můžeme špatně dopadnout.
S tím souvisí i otázka věku dožití apod. Zase se domnívám, že i Eurostaty apod. pracují s řadou neznámých. Já doufám, že jestliže skončil těžký, životní prostředí znečišťující průmysl v některých lokalitách či došlo k výrazným proekologickým opatřením, jako např. v severočeských hnědouhelných elektrárnách, tak že naopak tam se musí začít projevovat u dalších generací - doufám, že skokové - změny ve věku dožití a že postupně dojde k narovnání těchto parametrů. Myslím si, že jestli na tom někdo bude hůř, tak pokud se nestane něco s dopravou v Praze a s dalšími faktory znečišťujícími životní prostředí, tak naopak dojde k výrazné změně těchto záležitostí.
Otázka prorodinné politiky. To je velice citlivá záležitost, ale já bych se spíš přikláněl v dalších krocích a ve výhledu důchodových opatření pro to, aby rodiny byly podporovány výrazně více v okamžiku, kdy to skutečně potřebují, to znamená v okamžiku, kdy očekávají a narodí se jim děti, kdy je vychovávají ve školních letech. Bonus v důchodu je trošku záležitost možná, která k tomu přispěti může, nicméně není zase až ve světě tak obvyklá. A samozřejmě dostaneme se k nastolování otázek, kdo má děti, nemá děti, proč je neměl, proč jich má hodně, proč jich má málo apod., takže prorodinnou politiku, gros toho tahu, byť se nebráním některým bonusům, měly by mít svoji hranici, ale větší výdaje by stát měl směřovat do okamžiku, kdy to rodina skutečně potřebuje, a to není v důchodovém věku.
***