(12.00 hodin)
(pokračuje Schwippel)
Jestliže teď přijmeme něco, co umožní rozhodovat mimo rámec, nad rámec této ústavy, kde máme záruku, že tato práva, která jsou garantována naší ústavou, budou nadále garantována? To není bezúčelná záležitost. Já si přeji, aby předtím, než se rozhodnu, byť můj názor je téměř jasný, jak budu hlasovat o této smlouvě, mít k dispozici stanovisko Ústavního soudu. Proto se připojuji k návrhu, aby Poslanecká sněmovna předložila tuto smlouvu k posouzení Ústavnímu soudu.
Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Schwippelovi. O slovo se přihlásil místopředseda Sněmovny Lubomír Zaorálek, který využívá přednostního práva před panem poslancem Jičínským.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Jen chci zareagovat. Myslím, že to, co požaduje pan poslanec Schwippel po Ústavním soudu, není možné. Je to docela věcná záležitost. Je to otázka toho, co Ústavní soud může, nebo nemůže. Já jsem to tady vysvětloval. On v podstatě to může zkoumat jedině z toho hlediska, jestli je ohrožena demokratická podoba tohoto státu, hodnoty, se kterými českou společnost budujeme. To je stanoveno v ústavě, ale ústava nedává Ústavnímu soudu možnost, aby zkoumal takové detaily, jak vy je popisujete. Ale to je podle mne vyloučeno i jiným způsobem. Jestli se dnes říká, že Lisabonská smlouva odkazuje na chartu základních práv, zároveň se tam říká, že ta charta je závazná pouze pro evropské instituce, že v žádném případě to neznamená, že by to nějak ingerovalo do kontroly práv v jednotlivých členských státech. Myslím si, že to vůbec nepřichází v úvahu. Možnost, že by došlo k tomu, že by na základě Lisabonské smlouvy se nějakým způsobem intervenovalo do kontroly ochrany lidských práv v České republice, je podle mě vyloučena už dokonce ze samotného textu Lisabonské smlouvy. Jednak to podle mě principiálně není možné a je to vyloučeno, zároveň Ústavní soud v této věci nemůže zkoumat to takovým způsobem, jak si to pan poslanec Schwippel si představuje, protože toto vůbec nemůže být předmětem podání.
Myslím si, že pro toho, kdo bude chtít Ústavní soud ve věci Lisabonské smlouvy oslovit, bude nesmírně těžké najít otázku, kterou mu položit, aby vůbec ta otázka měla smysl. Pokud si toto nevyjasníme a budeme přesto dělat věci, které jsou takto sporné, tak to bude tím více vypadat jako pouhá obstrukce. To je to, co se říká, že v Polsku a v Česku jde spíš o to, z nepochopitelných důvodů obstruovat proces, než že by to byla skutečná debata nad Lisabonskou smlouvou. Asi jste si všimli, že v Polsku se ten proces poměrně hodně komplikuje, dokonce ministr zahraničí Sikorski teď řekl, že to je paranoidní tupost těch, kteří dnes zvedají důvody, které jsou snadno vyvratitelné, a přesto z toho dělají hnutí, které je proti Lisabonské smlouvě. Je to znepokojivé proto, že potom je to debata, ve které se racionální argumenty ve skutečnosti vůbec nepoužívají.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu místopředsedovi Zaorálkovi. Hovořit bude pan poslanec Zdeněk Jičínský, potom Kateřina Konečná.
Promiňte, pane poslanče, s faktickou poznámkou se přihlásil pan poslanec Schwippel. Přehlédl jsem ho.
Poslanec Jan Schwippel: Děkuji. Dovolte mi stručně reagovat na to, co zde řekl pan místopředseda Zaorálek. Akceptuji, respektuji jeho názor. Já mám názor jiný. Myslím, že věc, která je pod jurisdikcí Evropského soudního dvora, může velice dobře ingerovat do práv nebo do právních výkladů v členských státech. V minulosti jsme toho byli svědkem. Prostě máme v této věci každý jiný názor, a proto by bylo dobré, aby se k tomu Ústavní soud vyjádřil. Je možné odpovídajícím způsobem otázku naformulovat. Mohu také položit otázku, zda článek 8c, jímž se ukládají určité úlohy národním parlamentům, je něco, co může takovýto text vůbec si dovolit. Zda může evropská ústava ukládat úkoly národním parlamentům. Otázek na Ústavní soud je celá řada a myslím si, že není problém je zformulovat.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Hovořit bude pan poslanec Jičínský.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, otázek a problémů je tu mnoho. Stručně nejdříve k tomu, co teď bylo předmětem sporu mezi kolegou Schwippelem a kolegou Zaorálkem.
Myslím si, že v určité podobě komora se může obrátit na Ústavní soud. Zřejmě tak učiní Senát. Myslím, že Poslanecká sněmovna nemusí v této věci se Senátem soutěžit. Dnes se po mém soudu o této věci usnášet nemusíme. To je poznámka na okraj, která vedle svých ústavněprávních aspektů má samozřejmě celou řadu aspektů ústavně-politických. To je věc, ke které se chci také z různých hledisek vyjádřit.
Kolega Schwippel zde formuloval celou řadu otázek a pochybností, které nepochybně existují. Existují již delší čas vůbec v souvislosti s procesem evropské integrace. Tady na ně jednoznačná odpověď není, protože síly a vlivy, které tu existují, jsou různé. Vzhledem k tomu jsou i různé přístupy k evropské integraci. Někomu se zdá pomalá, někomu se zdá přílišná. I to, co se stalo s evropskou ústavou, když užiji toho termínu pro minulý dokument, svědčí o tom, že rozpory v Evropském společenství existují.
Takže z tohoto hlediska samozřejmě lze se dohadovat, a změřit to také nejde, protože to není otázka jenom formálních aspektů, ale aspektů, řekl bych, věcných, nebo i ústavně-politických, nakolik Lisabonská smlouva je jistým mírnějším vydáním dřívější euroústavy, nebo není. Samozřejmě, že musí - budu užívat termínu euroústava, i když to není přesné, ale myslím, že všichni vědí, o co jde - na ni navazovat, resp. značnou část toho, co bylo v rámci euroústavy připraveno, musela Lisabonská smlouva převzít. Kdyby tak neudělala, tak neměla vůbec smysl. Musíme se zamyslet nad tím, proč k euroústavě docházelo, resp. k pracím na euroústavě, proč jejím pokračováním je Lisabonská smlouva.
Kolega Schwippel říká, že to může fungovat tak, jak to dosud funguje. V tom žádný problém nevidí. Já mu to hledisko nemohu vyvrátit nějakým naprosto matematicky dokazatelným způsobem, protože takovéto důkazy tu neexistují. To souvisí s tím, jak se díváme na současný politický vývoj, v němž hraje Evropa nějakou roli a v rámci Evropy hrají nějakou roli národní státy. A zda tedy dosavadní rámec jejich vzájemného vztahu, který se změnil tím, že se Evropská unie, byť to tehdy ještě nemělo ten název, ze společenství 15 zemí změnila na společenství 27 zemí.
To je věc velmi závažná a významná. Už v době, kdy se Evropská unie rozšiřovala z oněch 12 na 15, v rámci tohoto menšího společenství, které bylo mnohem organičtější, než je dnes, protože to zahrnovalo evropské země, které od roku 1945 se vyvíjely relativně shodným způsobem a nezahrnovaly do sebe to zvláštní společenství postkomunistických zemí, už v rámci tohoto společenství se pociťoval nedostatek vytváření společné vůle tohoto společenství. Konstatovalo se, že toto společenství nemá dostatečnou institucionální strukturu, protože ta byla prodloužením toho, jak to společenství fungovalo, když vzniklo společenství šesti. A co vyhovovalo šesti, nevyhovovalo dvanácti, tím méně vyhovovalo patnácti, tím méně může vyhovovat sedmadvaceti, pokud chceme v rámci tohoto společenství realizovat určité integrační procesy. Takže není pravda, že to může fungovat takto. Bude-li to fungovat tak, jak to fungovalo bez institucionálních změn, hrozí, že krize se změní v rozvolnění tohoto společenství a přestane v podstatě Evropská unie fungovat. To také není závěr, který je neopodstatněný. Samozřejmě ani tento závěr se nedá exaktně prokázat, protože zatím k tomu nedošlo. Zatím přece jen společná vůle společenství vytvářet na základě kompromisu tu existuje, a vedla tedy k tomuto závěru kompromisnímu, kterým je Lisabonská smlouva.
***