(12.10 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Chápu, že tu kolegové mají své pozice, které jsou odlišné od současné pozice vlády, kterou oceňuji jako pozitivní, protože myslím, že střízlivě vzala na vědomí, co je v zájmu České republiky. Ale i tady jsou zvláštní situace, protože je dobře známo, a já nepřeceňuji výzkumy veřejného mínění, ale o něčem svědčí, že právě ve skupině voličů ODS je nejvíce těch, kteří si přejí naši účast v Evropské unii jako v integrovaném společenství, čemuž dosti neodpovídá politická reprezentace. No ale takové věci v politice nejsou něčím výjimečným. Stávají se. Jenom na to poukazuji.
A proto chci říci znovu, že pozitivně oceňuji pozici české vlády, která se pod vedením Mirka Topolánka dokázala, v tomto směru tedy ODS, oprostit od někdejších pozic v rámci Pražské výzvy, protože si myslím, že v rámci vládní odpovědnosti si uvědomila, že je skutečně v zájmu České republiky, aby se nestavěla mimo ten hlavní proud, což je pozice bratrů Kaczyńských, kterou jsem svého času kritizoval, když se mi zdálo, že vazba české politiky na polskou politiku tehdy reprezentovanou tímto duem je nebezpečná. Takže z tohoto hlediska já si myslím, že toto je stanovisko, které bychom měli přivítat.
Podívejte se, problém hlasování, hlasovacích práv. Ani tady není žádný matematicky zjistitelný nebo vypočitatelný model, jaké má být zastoupení, jaký má být poměr větších a menších států. Lucemburk nemá ani milion obyvatel. Německo má přes 80 milionů. Čili tady samozřejmě ten rozdíl mezi velkými a menšími a malými existuje a je v rámci… Ale ten existuje i reálně. Přeci ty rozdíly tu jsou. A samozřejmě je jiná váha té čtyřky velkých států než jiná váha států menších. Ale v rámci Evropské unie tyto rozdíly jsou jistým způsobem, řekl bych, minimalizovány nebo jsou stanoveny v takové podobě, aby to nebylo pouhé přehlasování malých velkými. A já osobně, když se zase podíváte na rozdělení hlasů, které bylo přijato v Nice, no tak já ho za spravedlivější nepovažuji, protože si myslím, že tam ty nepoměry jsou zřejmé. Čili v tomto směru já proti té formuli, která byla přijata, celkem námitky nemám.
Chci říci, a vracím se k začátku, že skutečně vystoupení kolegy Exnera na mne také nepůsobilo příznivě, protože jsem měl pocit, že stanovisko Komunistické strany Čech a Moravy se v průběhu těch let změnilo, že si uvědomila pozitiva členství České republiky v této Evropské unii a že ten integrační proces přijímá kladně. Kdežto z vystoupení kolegy Exnera, a tady mám na mysli celkový dojem, nejde o jednotlivé námitky… Ty jednotlivé námitky v té nebo oné podobě lze třeba i akceptovat, ale jde o celkový dojem, který po mém soudu byl zřejmě jasně negativní, nebo aspoň takový dojem jsem z toho měl já.
To se týká i způsobu, jak byla vytvářena Lisabonská smlouva. Konvent byl v rámci možností, které Evropská unie klade, relativně demokratičtější, protože tam byli zástupci národních parlamentů, byli tam zástupci Evropské komise, a v tomto směru tedy to odpovídalo té struktuře EU. A řekl bych, ten demokratický moment tam byl výraznější. Ale ten výsledek akceptován nebyl, byť nebyl akceptován na základě toho, že neprošel ve dvou referendech. Ale to referendum ve Francii, nechci podceňovat význam nizozemského referenda, bylo tak významné, že dost dobře nešlo s tímto dokumentem pracovat jako s něčím, co se může prosadit silou, protože jestliže ve Francii v referendu neprošel, tak dost dobře stejný dokument znovu předložen býti nemohl. Ale poukazuji na to, což je také z těch nejrůznějších analýz známo, že ve Francii ten odpor k dokumentu byl dán ani ne tak tím, že by Francie odmítala tu integraci spojenou s Evropskou unií, ale že tam byl odpor proti tomu, že je evropská smlouva málo sociální. Já si nemyslím, že Lisabonská smlouva je sociálnější, ale prostě mezitím se politické poměry ve Francii změnily a změnila se v tomto směru i pozice vůči roli nebo začlenění Francie do toho evropského procesu. Pokud by Francie stála mimo, tak jisté, řekl bych, ambice, které Francie v rámci Evropského společenství má, by nemohly být realizovány, kdežto tady Francie má za to, že tímto způsobem svou pozici může výrazněji uplatňovat. Takže tyto momenty musíme brát v úvahu, když posuzujeme postoj k tomu předchozímu dokumentu a k dokumentu současnému.
Kolega Exner hovořil právem o tom, že tzv. Lisabonská strategie se moc nerealizuje. Ale jestliže se moc nerealizuje, no tak je otázka, v čem jsou ty příčiny. A ty jsou do značné míry v tom, že zatím míra evropské integrace není toho druhu, aby dosáhla například většího sjednocení sil na poli vědy a techniky, což je ten podstatný moment, který by měl Evropu v tomto ohledu posouvat dopředu. Ale samozřejmě že dosáhnout sjednocování sil v této oblasti je velmi komplikovaná záležitosti. Souvisí to i se školskou reformou a s celým tímto systémem věcí.
Takže já osobně si myslím, že je třeba, abychom se Lisabonskou smlouvou tady ve Sněmovně velmi důkladně zabývali. Už jsem na začátku řekl, že bych nepodporoval návrh, aby se Sněmovna obracela v této věci na Ústavní soud, vzhledem k tomu, že zřejmě, pokud jsem včera viděl vystoupení předsedy Senátu, tak hodlá učinit Senát. A já myslím, že i při této, řekl bych, komplikaci je možné, aby Lisabonská smlouva byla na parlamentní úrovni projednána včas, tak aby Česká republika nepatřila k těm, kdo budou ratifikační proces zdržovat, protože si nemyslím, že to je v zájmu věci.
Ale kolegům, kteří tak zdůrazňují, řekl bych, tu národní suverenitu a to, aby ten nebo onen národní stát nepřicházel o svá práva, tak bych chtěl připomenout jednu věc. Samozřejmě že základem politického života, politického vývoje i v rámci Evropské unie je existence národních států. Ale další skutečností, kterou je třeba také bráti na vědomí, je fakt, že v rámci současného globalizovaného kapitalismu, kdy dochází k tomu, čemu se říká jeho financiarizace, to znamená že rozhodující vliv tady mají finanční instituce, finanční nástroje, tak že váha politiky, možnosti politiky ovlivňovat tento vývoj klesá. Jestliže to platí obecně, tím spíše to platí o váze jednotlivých národních států.
A jestliže se podíváme na současné uspořádání světa, kdy vedle USA a Evropské unie jako dvou významných ekonomicko-sociálních a politických uskupení tady takovou mírou nebo v takové rychlosti, jakou koncem minulého století nikdo nepředpokládal, do světového dění zasahuje Čína a Indie… Každý ví, nebo myslím, že je známo, že Čína je hlavním věřitelem USA a že do jisté míry udržuje v chodu americkou ekonomiku tím, jak úvěruje její spotřebu.
***