(17.50 hodin)
(pokračuje Schwippel)
Stejně jako není pravda, jak zde zaznělo, že Česká republika je jedinou zemí, která - z těch dvaceti sedmi - neprojednala tuto smlouvu v parlamentu. Samozřejmě Irsko také neprojednalo tuto smlouvu ve svém parlamentu, a to proto, že smlouva byla zamítnuta v irském referendu.
Padla tady otázka, co jiného, když ne Lisabon. A také tvrzení se objevilo, že je potřeba přijmout nějaké nové institucionální uspořádání Evropské unie. Na tu otázku, co jiného než Lisabon, je jednoduchá odpověď: Smlouva z Nice. Je to smlouva, kterou naši občané schválili v referendu. 77 % našich občanů v referendu o přistoupení k Evropské unii schválilo ty podmínky, které jsou obsaženy ve Smlouvě z Nice.
Polemizoval bych i s tím tvrzením, že je třeba přijmout nějaké nové institucionální uspořádání. Připomněl bych zde studii pařížského Institutu pro evropská studia, která ukazuje, že po rozšíření Evropské unie o nových deset členských zemí došlo k urychlení legislativního procesu o 25 %, tedy o čtvrtinu. Tedy poté, kdy se Evropská unie rozšířila o deset zemí, tak legislativa je přijímána ještě rychleji - z čehož možná někteří mají radost, já nikoliv - ale rozhodně to nesvědčí o nějaké neefektivitě Evropské unie.
Další věc. Opakovaně se tady objevovalo tvrzení, že pokud jménem České republiky byla nějaká smlouva podepsána a dosud nebyla ratifikována, že to je snad něco zcela unikátního, že to je důvod k rezignaci premiéra a podobně. Není to pravda. Takový případ samozřejmě není vůbec ojedinělý. Připomněl bych smlouvy SALT, anebo ještě takovým výraznějším příkladem je Kjótský protokol, který v roce 1997 Bill Clinton jménem Spojených států podepsal, a to za okolností, kdy byl tento protokol doplněn o pasáže, které požadovaly přímo Spojené státy. Samozřejmě mám na mysli takzvané flexibilní mechanismy. A přesto tento Kjótský protokol byl v americkém Senátu odmítnut, a to poměrem hlasů 98 : 0. Já myslím, že z toho je jasné, že samozřejmě ho odmítli i vládní senátoři, ale nikdo nevyzýval pana Clintona k rezignaci, respektive vyzýval ho v té době, ale z úplně jiných důvodů, a nikoliv kvůli tomu, že nebyl ratifikován Kjótský protokol.
Další věc je to, co tady zaznělo, proč neakceptujeme něco, na čem se dohodly členské státy. No, jednak mám trochu problém s tím tvrzením, že se na tom dohodly členské státy, ale hlavně s tím způsobem. Nesouhlasil bych s tím, že evropská ústavní smlouva byla dojednána zdola, respektive byla vyjednána demokraticky. Připomněl bych, že takzvaný Konvent vůbec nikdy nepřijal jednací řád a že ta finální podoba té ústavní smlouvy vlastně vznikla tím, že Giscard d’Estaing zapracoval do tohoto textu několik pozměňovacích návrhů, u kterých nikdo nevěděl, odkud se vzaly, ale existovaly takové spekulace, že je dostal od zástupců největších členských států.
Ale ještě větší problém nastává při přechodu od evropské ústavní smlouvy k Lisabonské smlouvě. Jednak proto, že se vůbec neodehrála žádná debata. Připomněl bych, že na summitu v červenci 2007 obdrželi zástupci členských států návrhy textů 48 hodin před vlastním hlasováním k takzvané další diskusi, která se samozřejmě - žádná další diskuse - vůbec neodehrála.
Ale co je ještě větší problém, je to, že došlo ke změně té smlouvy z konsolidovaného znění na návratem k tomu původnímu mechanismu, to znamená změnami smluv tak, že vznikl text, který je zcela nečitelný, nesrozumitelný, a je možno nalézt citace předních evropských politiků, například bývalého italského premiéra Giuliana Amata, že cílem této metody nebo tohoto přechodu bylo obejít referenda v jednotlivých členských zemích. Připomněl bych tady, že o evropské ústavní smlouvě se konalo anebo bylo naplánováno deset referend, zatímco o Lisabonské smlouvě proběhlo referendum jediné.
Takže já bych se tady mohl ptát proč, jestliže dnes říkáme, že Lisabonská smlouva není mrtvá, tak proč jsme něco podobného neřekli o evropské ústavní smlouvě už po referendech ve Francii a v Nizozemí. Samozřejmě i tehdy bylo možno tvrdit, že smlouva není mrtvá, a pokračovat v její ratifikaci. Jenomže tehdy tu smlouvu odmítly Francie a Nizozemsko, tedy dvě zakládající země Evropských společenství, kdežto teď to odmítlo jenom - v uvozovkách jenom - Irsko. Takže se tady opravdu vnucuje představa, že v Evropě jsou některé členské státy navzájem rovné a některé jsou si rovnější.
Další poznámka, pokud jde o stykový zákon. Tady zaznělo, že není třeba čekat na přijetí stykového zákona. Já si myslím pravý opak. Podle mého názoru přijetí stykového zákona je absolutní minimum k tomu, aby mohlo být hlasováno o Lisabonské smlouvě. Připomněl bych tady nález Ústavního soudu, který upozornil na řadu problematických věcí, které se týkají i dalších věcí, ne pouze takzvaných pasarel, ale i dalších věcí. A připomněl bych materiál, který jsme dneska dostali od Parlamentního institutu a který popisuje situaci ve Spolkové republice Německo i to, že v obou komorách Bundestagu byl současně s Lisabonskou smlouvou projednáván takzvaný Begleitgesetzt neboli doprovodný zákon, z čehož už je jasné, že byl projednáván současně s Lisabonskou smlouvou, nikoli po ní, a že tento Begleitgesetzt upravuje a obsahuje ještě i úplně jiné věci, než je jenom pasarela, například právo obou komor německého parlamentu obracet se na Evropský soudní dvůr v případě, že bude toho názoru, že došlo k porušení principu proporcionality nebo subsidiarity. Takže podle mého soudu ten stykový zákon je absolutní minimum, co je třeba přijmout před závěrečným hlasováním o Lisabonské smlouvě.
A závěrem jednu poznámku k tomu, co tady opakovaně zaznělo, že údajně když neratifikujeme Lisabonskou smlouvu, že to poškozuje české předsednictví, že to poškozuje obraz České republiky v zahraničí, že prostě Česká republika je jedinou zemí, která nemá vyjasněn vztah k základnímu smluvnímu dokumentu Evropské unie a podobně.
Připomenu jenom několik dat. V červnu 2004 je přijat finální text evropské ústavní smlouvy. 1. července 2004 začíná nizozemské předsednictví Evropské unii. Po celou dobu nizozemského předsednictví dochází k projednávání v obou komorách parlamentu zákona o konzultativním referendu o evropské ústavní smlouvě. V říjnu 2004, to znamená v průběhu tohoto nizozemského předsednictví, přijímá dolní komora nizozemského parlamentu dodatek k zákonu o konzultativním referendu. A celý tento zákon je schválen 25. ledna 2005, to znamená po ukončeném nizozemském předsednictví. A k referendu o evropské ústavní smlouvě pak dochází 1. června 2005.
Takže ta tvrzení, že neschválení nebo odklad schválení Lisabonské smlouvy poškozuje Českou republiku, případně naše předsednictví podobně, nebo že jsme dokonce jedinou zemí, která byla v podobné situaci, jsou nepravdivá, zcela nepravdivá. A já dovedu akceptovat jiný pohled a jiný názor na evropskou ústavní smlouvu, ale co bychom podle mého názoru dělat neměli, je šířit nepravdivá tvrzení a naše občany klamat a obelhávat.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Janu Schwippelovi. A nyní dalším přihlášeným je pan kolega Radl, ale ještě přednost bude mít faktická poznámka pana poslance Zdeňka Jičínského.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážená paní místopředsedkyně, jenom stručně k tomu, co říkal kolega Schwippel. On uvedl mnoho věcí, na které by se dalo reagovat, ale samozřejmě ve faktické poznámce není čas.
Lisabonská smlouva je komplexní dokument, takže k němu lze mít x nejrůznějších výhrad. Jenom bych řekl, není to tak, jak on uváděl. Německý Spolkový sněm smlouvu schválil. Neratifikoval ji prezident, protože v Německu je jiný ústavní režim. Jeden poslanec Spolkového sněmu se obrátil na Ústavní soud, čili prezident musí vyčkat stanoviska Ústavního soudu. Německá ústava je jiná, je to ústava federace. Tam je různé postavení zemí v otázkách kompetencí, čili proto i různé otázky musely být řešeny, pokud uvádí ten doprovodný zákon, složitěji, než je tomu v České republice.
Když říká, že stykový zákon je minimum, to by měl potom vyloučit ale ze stykového zákona všechny ostatní věci kromě té jedné formulace, která umožňuje onen imperativní mandát plus zákaz subsidiarity. Takže to si musíme jaksi rozmyslet. Senátoři chtějí ve stykovém zákoně upravovat celou řadu věcí včetně volby prezidenta.
***