(15.20 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Tenkrát jsem premiéra Topolánka upozorňoval, že již čtvrté volební období pokračuje velmi nepříznivý trend, kdy Česká republika ve veřejných výdajích na školství výrazně zaostává za průměrem těchto výdajů v zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Doložil jsem, že výdaje na školství a vzdělávání tvoří dokonce nižší procentuální podíl hrubého domácího produktu republiky, než tomu bylo za krizové vlády Václava Klause.
Obracím se tedy k nastupující vládě premiéra Fischera a upozorňuji znovu: veřejné výdaje na školství a vzdělání se z 5,2 % v roce 1996 snížily na 4,7 % v roce 1997. V době nástupu koaliční vlády pánů Topolánka, Čunka a Bursíka činily tyto výdaje už jen 4,4 %. V roce 2007 je ale dokázal Mirek Topolánek dále snížit na 4,3 % a s pomocí ministra Lišky loni dokonce na pouhých 4,1 %.
Dámy a pánové, tuto válku Občanské demokratické strany, lidovců a zelených proti českému školství a učitelům je nutné s okamžitou účinností zastavit. Vítám to, že se nový kabinet jako mnozí jeho předchůdci hlásí ke školství jako k prioritě. Beru vážně ujištění obsažené v programovém prohlášení, že tato vláda nebude redukovat rozpočtové výdaje v oblasti školství a vědy. Troufám si ale tvrdit, že přislíbená stagnace po období působení koalice ODS, lidovců a zelených je opravdu málo.
Možná někomu připadlo silné, že mluvím o válce pravicové koalice proti školství a učitelům, ale jak jinak nazvat situaci, jejímž výsledným stavem jsou následující čísla. Jen v roce 2007 bylo v předškolním vzdělávání odmítnuto zhruba 13 tisíc žádostí rodičů o přijetí dítěte do mateřské školy. V loňském roce už se do mateřských škol nedostalo na 20 tisíc dětí. V základním a středním školství zaostává vybavenost škol, chybí prostředky na získání a na zaplacení kvalifikovaných učitelů.
Ve vysokém školství se při prudkém růstu přijatých uchazečů snižují výdaje na studenta, zhoršuje se významně kvalita vzdělávání a akreditační komise konstatuje mnohdy neschopnost vysokých škol zajistit personálně i materiálně základní podmínky pro výuku akreditovaných oborů.
Née, nečekám od překlenovací vlády, že mávnutím proutku napraví to, co pokazili její předchůdci. Tváří v tvář ekonomické krizi, kterou padlá vláda odmítala dlouho brát na vědomí, je ale nutné jasně deklarovat a také to prokázat konkrétními kontrolovatelnými kroky, že investice do vzdělávání a do kvalifikovaných učitelů je v současnosti tou nejlepší investicí, která rozhoduje o přítomnosti i o rovnoprávné budoucnosti naší země v integrující se Evropě.
Dámy a pánové, horních deset a možná sto tisíc si ještě po všech výhodách, které pro ně prosadil kabinet v čele s předsedou ODS, zajistí pro své děti i pro sebe to nejlepší vzdělání včetně studia na exkluzivních školách pro vyvolené. O ekonomice, o životní úrovni a o kultuře země však dnes už nerozhoduje jen vzdělanost dětí úzké vrstvy majetkových a mocenských elit, natož provoz bohatými sponzory financovaných privilegovaných škol, ale kvalitní školství pro všechny, vzdělanost a kvalifikační úroveň celé populace. Zdůrazňuji - vzdělanost, zaměstnatelnost a odpovídající ekonomický, sociální a kulturní vzestup zajistí kvalitní školství určené nejširší populaci. Dobře placení učitelé a pedagogové vůbec, ale i nepedagogičtí pracovníci zajišťující provoz a rozvoj moderního školství jsou jednou ze součástí tohoto školství a rozumná vláda by to měla dát jasně najevo.
Dámy a pánové, jedním z prvních opatření nové vlády by tak mělo být zastavení katastrofálního propadu veřejných výdajů na školství a vzdělávání a zastavení úpadku školství a propadu příjmů učitelů. Opakuji znovu, že takové rozhodnutí uvítám. Vnímám, že v pozici ministra financí je nyní člověk vysoce kvalifikovaný a zdatný. S plnou odpovědností žádám po vládě velké koalice, aby posunula veřejné výdaje v oblasti školství při přípravě státního rozpočtu na rok 2010 alespoň na úroveň 4,4 % hrubého domácího produktu, s tím, že příští vláda by měla zvednout tyto výdaje alespoň na úroveň z doby před patnácti lety.
Závěrem, nebo zcela závěrem už pro jistotu připomenu, si troufám říci, že nemohu mít důvěru v ty, kdo až dosud pohrdali demokratickými procedurami a i dnes hrají účelové divadlo. Mohou mě přesvědčit jen jasné a jednoznačné záruky, jednoznačné veřejně kontrolovatelné kroky. Z toho, jak obecně je ale programové prohlášení vlády formulováno, mám přece jenom jistou obavu, že kontrola plnění bude mnohdy takřka nemožná.
Přiznám se, že nemám dnes při všem respektu k jednotlivým osobám kabinetu i k premiérovi, k jeho nesporné odbornosti a lidským kvalitám, ani ten nejmenší důvod podpořit velkou koalici ČSSD, ODS a zelených. Tím v žádném případě neodmítám do budoucna věcnou spolupráci na tom, co je skutečně v zájmu našich spoluobčanů a celé České republiky.
Dámy a pánové, děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. Nyní vystoupí pan poslanec Jičínský. Připraví se pan poslanec Kafka. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedo, kolegové, kolegyně, není jistě mým úkolem, abych odpovídal na to, co tu říkal kolega Grebeníček. To je úkolem vlády, aby na otázky, které položil, pokud bude považovat za vhodné, odpověděla. Přece jenom chci ale říci, že si nemyslím, že jeho charakteristika této vlády jako vlády velké koalice je adekvátní. Samozřejmě jsem si vědom toho, že vláda v tomto složení je v celé dvacetileté historii - na podzim to bude už dvacet let od listopadu 1989 - jevem zvláštním, že takováto vláda tady neexistovala. Ale přesto bychom měli respektovat některé zvláštnosti politického vývoje a nesnažit se určité zaběhlé kategorie politologie mechanicky aplikovat.
Vláda velké koalice, jak víte, se ukázala nemožnou po volbách v roce 2006 a ani teď tato vláda není vládou velké koalice, jakkoliv se na ní dvě velké strany dohodly, protože - a myslím, že to bylo konstatováno a všichni jsme si toho dobře vědomi - republika se dostala do politické krize a je nutno z této krize najít nějaké východisko. Toto východisko se našlo a je projevem realizace ústavní zásady, že politický systém je založen na fungování politických stran. Čili dvě velké politické strany, tím nechci Stranu zelených jako účastníka jednání nikterak ignorovat, ale přesto tyto dvě velké politické strany našly v sobě dost odpovědnosti, aby z této krize naznačily nějaké východisko. A to je východisko, kterým je vláda Jana Fischera, která dnes žádá o důvěru.
Nechme tedy politologům, ať zkoumají, jaký je charakter této vlády. Samozřejmě jsem si vědom, že v rámci politického zápasu - když bych řekl politické hry, možná by to bylo chápáno jako znevažování politického dění - nechť tedy v rámci politického zápasu se tato vláda charakterizuje různě. ***