(10.10 hodin)
(pokračuje Vlček)
Vzápětí zahájím bod číslo 53 našeho programu. Je jím
53.
Návrh poslanců Soni Markové a Milana Bičíka na vydání zákona, kterým se mění
zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
/sněmovní tisk 916/ - prvé čtení
Stanovisko vlády jste obdrželi jako sněmovní tisk 916/1. Prosím, aby za navrhovatele předložený návrh uvedla paní poslankyně Soňa Marková. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Soňa Marková: Děkuji za slovo, pane předsedo. Přeji hezký den. Dámy a pánové, dovolte mi, abych uvedla za navrhovatele zákon, který v podstatě mění veřejné zdravotní pojištění.
Komunistická strana Čech a Moravy se plně staví za zájmy pacientů, a proto opakovaně předkládá návrh zákona na úplné zrušení zdravotnických poplatků. Zároveň si je vědoma toho, že sociální limity splnily svoji funkci, a v tomto novém návrhu zákona je zachovává. Dovolte mi nyní, abych zdůvodnila, proč se KSČM znovu pokouší úplně zrušit takzvané regulační poplatky ve zdravotnictví.
Vláda, jak se dalo očekávat, vyslovila ve svém stanovisku nesouhlas s tímto návrhem zákona. Jedním z hlavních argumentů pro to je rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2008 o ústavnosti zavedení těchto poplatků i přesto, že byly zavedeny bezprecedentním způsobem, přijetím rozsáhlého pozměňovacího návrhu předloženého v průběhu druhého čtení zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů jako typický přílepek, tedy bez možnosti řádného posouzení a projednání v legislativním procesu. Senátem dokonce tento zákon prošel bez projednání. Ústavní soud při svém rozhodování využil odůvodnění tehdejšího ministra Julínka, že jediným důvodem zavedení poplatků je jejich regulační účinek proti nadužívání zdravotní péče. Soud se na základě toho vyhnul námitce, že za péči se při jejím poskytování neplatí, tím, že poplatky nepovažoval za placení péče, ale za jakousi legitimní regulaci. Jako důležitou podmínkou legitimnosti poplatků uvedl také to, že nesmí být pro nikoho rdousící překážkou přístupu k péči.
Lze však nepochybně prokázat, že ani jedna z uvedených podmínek legitimnosti vybírání poplatků není splňována. Sám Ústavní soud vybízí dále exekutivu, aby zjistila, zda neexistuje nějaký případ rdoušení. A v takovém případě píše, že by měl zákonodárce sám poplatky zrušit. A proto přicházíme s tímto návrhem.
U pacientů, kteří zdravotní péči doopravdy potřebují, jsou poplatky bezdůvodnou překážkou v přístupu k této péči. Tato překážka má potom i diskriminační charakter, protože pro některé pacienty se jeví jako nepatrná, ale vždy existuje určitý počet pacientů trvale nebo momentálně neschopných platit a u nich má tato překážka rdousící účinek, jak to nazval Ústavní soud.
Zpochybnit lze i regulační účinek v případě nadužívání zdravotní péče. Takový pacient nebude motivován zaplacením poplatku, aby v rámci dané návštěvy u lékaře se uskromnil. Je na zodpovědnosti lékaře, aby mu poskytl jen patřičnou péči. Případný pokles frekvence návštěv u lékaře tedy není důsledek zmenšeného nadužívání, ale tím, že sociálně nejslabší pacienti od návštěvy kvůli poplatku upustili. Nejde tedy o regulaci nadužívání, ale o zdravotně nežádoucí asociální diskriminační opatření.
Zcela nesmyslné je potom zavedení regulačních poplatků při výdeji léků. A i tvrzení, že každý, kdo není v nemocnici, si stejně musí platit hotelové služby, je nespravedlivé. Někteří na to totiž nemají, i když nekouří a nepijí a nemusí to být ani bezdomovci.
Podle posledních informací dali loni lidé přes 43 mld. korun kromě toho, co zaplatili na zdravotním pojištění. Z toho 5 mld. vydali za poplatky u lékaře, v lékárně a v nemocnici. Soukromé výdaje, tedy například přímé platby pacientů za léky, nadstandardní péči a regulační poplatky, tvořily podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky 16,6 % peněz spotřebovaných v českém zdravotnictví. V roce 2007, kdy pacienti ještě neplatili regulační poplatky, tvořily soukromé výdaje obyvatel za zdraví jen 14,8 %. Zatímco podíl veřejných výdajů na celkových penězích ve zdravotnictví klesl od roku 2005 do loňska o 4,1 % ze 191,4 na 219 mld. korun, výdaje občanů stouply z 27,4 na 43,5 mld. Téměř 16 mld. korun dali lidé loni v lékárnách za doplatky na léky. Doplatek pacienta na recept byl loni 122 korun, předloni 87 korun.
A bude hůř, protože podle novou vládní koalicí schváleného Janotova balíčku má DPH na léky stoupnout o procento a platby od zdravotních pojišťoven naopak klesnout o 7 %. Rozdíl doplatí pacienti, pokud na to nezareagují farmaceutické firmy snížením ceny léků. Učiní tak však v době trvající krize? Spoluúčast pacientů se tak u mnohých skupin obyvatelstva, především u seniorů, ocitla na hranici únosnosti. Situace se zhoršuje s narůstajícími důsledky hospodářské a finanční krize.
Mám před sebou výsledky experimentu ve Spojených státech amerických, kde se srovnávalo chování pojištěnců v různých pojistných plánech se spoluúčastí od nuly do 15 %. A tento zajímavý výzkum říká několik věcí: Za prvé, spoluúčast odrazuje od využití všech druhů služeb, včetně efektivních. Za druhé, odrazuje od první návštěvy, poté již nemá na léčení vliv. Osoby bez spoluúčasti užívaly více péče bez prokazatelného pozitivního efektu. Významné ovlivnění výdajů zdravotních plánů, negativní vliv na využívání preventivních služeb, největší dopad na osoby s nízkými příjmy, přestože byl stanoven strop. Nelze odůvodnit pozitivní vliv na zdravotní systém, jelikož většina nákladů zdravotnických zařízení je fixních, event. pozitivní dopad je zčásti eliminován vyššími administrativními náklady. Tolik experiment ze Spojených států amerických.
Spolu s poplatky byl sice zaveden sociální limit. Ten ale ve své původní pětitisícové podobě svůj úkol nesplnil. Teprve po jeho snížení dětem do 18 let a důchodcům došlo k tomu, že roční strop ochrání letos deset- až patnáctkrát více lidí než loni. K 9. listopadu 2009 to bylo asi 60 tisíc lidí, zatímco v roce 2008 jen 20 tisíc lidí. A to se do tohoto limitu nepočítají poplatky za den v nemocnici a za pohotovost ani za zbytečně drahé léky.
Občané s nízkými příjmy, chronicky nemocní a důchodci často využívají nabídky krajů na placení těchto nesmyslně zavedených asociálních poplatků. Je příznačné, že snaha o sociální cítění je pranýřována, pokutována a krajům je vyhrožováno žalobami. ***