(11.10 hodin)
(pokračuje Nečas)
To, že jsou pojištěnci s nižšími příjmy častěji nemocní než pojištěnci s vyššími příjmy, lze dokázat jednoznačně na grafech, které vycházejí z údajů České správy sociálního zabezpečení o nemocnosti zaměstnanců malých organizací v letech 2003 až 2008, tedy s dostatečným časovým rozsahem období, které je statisticky signifikantní.
Tady bych uvedl údaje například za poslední rok 2007, a sice počet případů pracovní neschopnosti na 100 pojištěnců za rok v závislosti na výši příjmů. Pokud je pásmo měsíční hrubé mzdy zhruba tedy v roce 2007 mezi 7 až 16 tis. korun, tak se počet případů pracovní neschopnosti na 100 pojištěnců pohybuje zhruba na úrovni 65 % plus minus 4 % nahoru nebo 4 % dolů. Pak ale s nárůstem mzdy zhruba od 16 tis. korun již v pásmu mzdy 19 až 22 tis. korun najednou klesá nemocnost a počet případů pracovní neschopnosti na 100 pojištěnců je již pouze 51, čili pokles z průměru 65, 66, 69 % pro platy do 16 tis., tak najednou je pokles již na 51 %. Pokud už se dostaneme do platového pásma nad 25 tisíc, zhruba 25 až 30 tisíc, tak již najednou počet případů pracovní neschopnosti na 100 pojištěnců poklesne jenom na 30 %, a pokud se pohybujeme v platovém pásmu nad 31 tis., tak již ze 100 pojištěnců s těmito platy je počet případů pracovní neschopnosti pouze 21 %.
To znamená, že je to 69 případů pracovní neschopnosti na 100 pojištěnců u platů do 10 tisíc, 69 případů tak poklesne u platů nad 31 tisíc na pouhých 21 případů pracovní neschopnosti na 100 pojištěnců. Tady ta přímá závislost mezi mírou pracovní neschopnosti, tedy nepřímá úměra mezi mírou pracovní neschopnosti a výší platu, je prostě evidentní. Pokud nepřijmeme opět bizarní hypotézu, že lidé s nižšími platy do 16 tisíc jsou z nějakých objektivních medicínských důvodů více churaví, tak opět je tady vidět, že ten důvod je úplně jiný a že zavedení třídenní karenční lhůty z tohoto pohledu bylo naprosto správným krokem. A opět nám právě tyto údaje České správy sociálního zabezpečení za roky 2003 až 2007 umožňují definovat onu přirozenou míru pracovní neschopnosti, o které jsem mluvil. Protože ten markantní rozdíl mezi 69 případy pracovní neschopnosti na 100 pojištěnců při platech do 10 tisíc za pouhými 21 případy pracovní neschopnosti na 100 pojištěnců při platech nad 30 tisíc korun je rozdíl je naprosto dramatický.
Já bych, dámy a pánové, přece jenom na závěr v rámci určité mezinárodní komparace uvedl ještě stručně údaje, které se týkají právě onoho systému zapojení zaměstnavatelů a délky karenční doby v jednotlivých státech. Já jsem tady některé státy zmínil, ale myslím, si, že je dobré se podívat, jak to vypadá v rámci Evropy.
Belgie, jak jsem řekl, ta má zapojení zaměstnavatelů v systému, kde 14 dní je placena mzda zaměstnavatelem. Dále do 30. dne existuje takzvaná forma dorovnání, má tedy zavedenou jednodenní karenční lhůtu.
Dánsko má zapojení zaměstnavatelů do platby systému v rámci především kolektivních smluv a nemá karenční lhůtu.
Naopak Finsko má zapojení zaměstnavatelů sedm dní minimálně, déle lze na základě kolektivní dohody, a má, jak jsem již uvedl, devět dnů karenční lhůty. Ale pozor - k tomu ještě den vzniku nemoci. Čili ve skutečnosti sociální Finsko má desetidenní karenční lhůtu.
Francie má zapojení zaměstnavatele do systému náhrady mzdy při pracovní neschopnosti a má třídenní karenční lhůtu.
Irsko nemá zapojení zaměstnavatele, ale opět má třídenní karenční lhůtu.
Itálie má zapojení zaměstnavatele a má třídenní karenční lhůtu.
Německo má zapojení zaměstnavatele, a to po dobu až šest týdnů platby náhrady mzdy v případě pracovní neschopnosti, a má třídenní karenční lhůtu.
Nizozemsko má platbu zaměstnavatelů jako náhrady mzdy v době pracovní neschopnosti až 52 týdnů a patří mezi ty výjimky, které nemají karenční lhůtu obecně. Ale pozor - dva dny je možné v rámci kolektivního vyjednávání a v kolektivních smlouvách je toto ustanovení velmi často uvedeno.
Portugalsko. Opět zapojení zaměstnavatelů do systému je a má třídenní karenční lhůtu.
Rakousko má zapojení zaměstnavatelů na 6 až 12 týdnů a má třídenní karenční lhůtu.
Řecko má tři dny až jeden měsíc zapojení zaměstnavatelů, třídenní karenční lhůtu.
Španělsko nemá zapojení zaměstnavatelů a má třídenní karenční lhůtu.
Švédsko má zapojení zaměstnavatelů a má jednodenní karenční lhůtu.
Velká Británie má zapojení zaměstnavatelů, má třídenní karenční lhůtu.
Malta má zapojení zaměstnavatelů a má třídenní karenční lhůtu.
Polsko má zapojení zaměstnavatelů, nemá karenční lhůtu, ale pokud se opět vrátíme ke starým členským zemím Evropské unie, tak zjistíme, že opravdu třídenní karenční lhůta je naprostým standardem.
Dámy a pánové, já se domnívám, že argumenty, které zde zazněly, jsou jednoznačně argumenty, které jsou ve prospěch zachování karenční lhůty. Jsou to jednoznačně argumenty, které jsou v neprospěch navrhovaného návrhu zákona. Já pevně doufám, že na základě tvrdých faktů, tvrdých dat se tato Sněmovna zachová velmi zodpovědně a návrh, který je zde předložen ve třetím čtení, neschválí.
Dámy a pánové, pro tuto chvíli bych vám poděkoval za vaši pozornost. Věřím, že mé vystoupení splnilo moji ambici, že to má být svým způsobem i edukativní mise, a já jsem samozřejmě připraven kdykoliv se k této debatě vrátit a pokračovat v ní podle toho, jak bude potřeba, než vás přesvědčím, abyste - pro boha živého - tento špatný návrh zákona neschválili.
Dámy a pánové, pro tuto chvíli, nebo chvilku, vám děkuji za pozornost. Děkuji. (Bouřlivý potlesk poslanců ODS.)
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: I já vám děkuji, vážený pane poslanče. S faktickou poznámkou pan poslanec Opálka. Poté předseda poslaneckého klubu Strany zelených pan poslanec Rabas. A bude následovat pan poslanec Tluchoř. Pane poslanče Opálko, máte slovo.
Poslanec Miroslav Opálka: Chtěl bych v úvodu poděkovat a popřát k jubilejnímu desátému vystoupení kolegovi Nečasovi k tomuto tisku 788 a ujistit ty lékaře, kteří mi posílali esemesky, že nebudeme řešit nemocnost prostřednictvím zákonů a statistiky a že jejich práce nebude i nadále zbytečná.
Mám málo prostoru, tak chci jenom ta tvrdá fakta trošičku narovnat. Ano, řada údajů je pravdivá, ale neúplná. Je rozdíl, jestliže vezmeme, že cena pracovní síly vůči srovnání třeba ve Spolkové republice Německo je u nás 50 %, tak si asi na tři dny karenční lhůty našetří ten s osmitisícovým platem měsíčně 240 korun, ale ten, kdo má 80 tisíc, 2400. Navíc v dalších dnech v Německu získává zaměstnanec od zaměstnavatele na 30 dnů stoprocentní plnění, u nás pouze 60 %. Když vezmeme srovnání krajů a republiky, ono je to také jinak s nemocností, když dožitelnost u nás je o 4 až 7 let kratší a v některých krajích ještě výrazně nižší. ***