(16.50 hodin)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Stejně by bylo možné ve třetím čtení toto načíst, tak myslím, že jsme neučinili žádný prohřešek závažný. O závěrečné slovo máte, paní zpravodajko, zájem? Není tomu tak.
Konstatuji tedy, že návrh po podrobné rozpravě na vrácení návrhu zákona výboru k novému projednání nepadl, nepadl ani návrh na zkrácení lhůty pro třetí čtení na 48 hodin. Znamená to, že tedy není žádný návrh, o kterém bychom mohli hlasovat, a proto končím druhé čtení tohoto návrhu zákona. Děkuji panu ministrovi vnitra Martinu Pecinovi, děkuji paní zpravodajce.
Vážené paní kolegyně, páni kolegové, vážení členové vlády, máme na 17. hodinu sice napevno zařazen jeden bod, ale já, protože je ještě deset minut do 17. hodiny, se pokusím otevřít druhé čtení bodu číslo 42. Jedná se o
42.
Návrh poslanců Bohuslava Sobotky, Ondřeje Lišky, Pavla Kováčika,
Věry Jakubkové a Jeronýma Tejce na vydání zákona o lobbingu
a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o lobbingu)
/sněmovní tisk 994/ - druhé čtení
Místopředseda PSP Vojtěch Filip Jak už jsem uvedl, jde o druhé čtení. Návrh za navrhovatele uvede pan poslanec Bohuslav Sobotka. Já jsem rád, že už je u stolku zpravodajů. Musím konstatovat, že předložený návrh jsme v prvém čtení přikázali k projednání výboru pro bezpečnost a ústavněprávnímu výboru. Výbory usnesení dosud nepředložily. Ale už vidím pana poslance Ranince, který je tady. Stejně tak požádám o přípravu pověřeného člena ústavněprávního výboru a výboru pro bezpečnost, aby nás informovali o jednání výboru.
Nyní tedy pan kolega Sobotka, jestli chce na úvod něco říci. Nemá zájem.
Pan kolega Raninec nás bude informovat o jednání výboru. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Juraj Raninec: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, výbor pro bezpečnost 11. března přijal usnesení č. 111, ve kterém přerušil projednávání návrhu zákona v obecné rozpravě do doby jeho projednání ústavněprávním výborem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. To je asi vše, co k tomu mohu říci, pokud se jedná o jednání výboru pro bezpečnost. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji, pane poslanče. Ptám se, kdo je pověřeným členem ústavněprávního výboru, který by přednesl informaci o jednání ÚPV. Jestli pan kolega Benda? Nechce. Můžeme být i bez toho, protože není povinností podle zákona o jednacím řádu, abychom vyslechli pověřeného člena nebo zpravodaje.
Otevírám obecnou rozpravu a konstatuji, že do ní nemám žádnou přihlášku. Ptám se, kdo se hlásí. Ano, pan kolega Ondřej Liška jako první v obecné rozpravě k tisku 994. Pane poslanče, prosím, máte slovo.
Poslanec Ondřej Liška: Děkuji. Já vím, že máme relativně málo času, ale přesto bych si dovolil pozastavit se nad dvěma věcmi, které jako spolupředkladatel tohoto návrhu zákona chci načíst do druhého čtení a stručně odůvodnit. Týká se dvou věcí, které považuji za nutné zlepšit.
Za prvé předloha, návrh zákona, má jeden nedostatek. Tím je fragmentace kompetencí a rozložení mezi příliš mnoho subjektů. Ten původní návrh zákona deleguje kompetence s dozorem výkonu lobbingu na velký okruh subjektů a dochází tím k fragmentaci, která může zásadně ohrozit smysl a účel předkládaného zákona. Pro dokreslení tohoto nedostatku předloženého návrhu je nejlepší popsat, jakým způsobem návrh zákona kompetence rozděluje a jaké nedostatky z toho plynou.
a) Ministerstvo vnitra by mělo vést seznam lobbistů, avšak nemělo by k dispozici kompletní seznam lobbistických kontaktů. Ten by měl být podle návrhu rozdělen mezi Ministerstvo vnitra, mandátový a imunitní výbor Poslanecké sněmovny a mandátový a imunitní výbor Senátu. Ve výsledku tak nebude existovat seznam lobbistů spolu s celkovým přehledem všech jejich lobbistických kontaktů.
b) Přestože k přestupkům bude docházet při plnění povinností vůči Ministerstvu vnitra a mandátním a imunitním výborům, tyto nebudou přestupky řešit, ale budou je předávat obecním úřadům s rozšířenou působností podle místa bydliště lobbisty, tedy úřadům, které nebudou bezprostředně v interakci s lobbisty a nebudou mít praktické zkušenosti s danou problematikou. Navíc to bude vyžadovat předvolávání pracovníků jednotlivých orgánů, aby tito svědčili a podobně v té či oné konkrétní věci.
c) Přestože Ministerstvo vnitra a ani mandátové a imunitní výbory nejsou schopné samy zahájit přestupkové řízení, mají podle ustanovení § 8 odst. 1 návrhu vyřizovat podněty na porušení zákona.
Z uvedeného je patrné, že nebude-li dozor nad dodržováním povinností vyplývajících z návrhu zákona zcela paralyzován touto fragmentací kompetencí, pak bude přinejmenším vysoce neefektivní. Proto bych rád uvedl důvody pro vznik a formu monokratického nezávislého státního orgánu, tedy parlamentního zmocněnce pro kontrolu lobbingu.
Pro naplnění účelu regulace lobbingu je nutné, aby kompetence v této oblasti byly koncentrovány pod jeden subjekt, který by mohl díky rozsahu pravomocí a z toho vyplývající relevantní odbornosti zajistit dodržování zákonné normy. Předkladatelé zvažovali, zda by bylo možné se vyhnout vytváření nového, zvláštního státního orgánu. Nakonec jsem se pak přiklonil k názoru, že nejvýhodnější a nejvhodnější bude vytvořit státní orgán parlamentního zmocněnce pro kontrolu lobbingu.
Uvedu vám důvody, proč je toto rozumné řešení. Ty důvody pro vybrání formy tohoto orgánu jsou následující:
a) Návrh se inspiruje v českém právním řádu zavedeném a léty prověřeném monokratickém orgánu veřejného ochránce práv. Pozměňovací návrh záměrně vychází přímo ze zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, a to co do modelu monokratičnosti a nezávislosti, tak co do způsobu jmenování do funkce.
b) Návrh vychází vstříc požadavku na štíhlou správu, neboť cílem je, aby vznikl efektivní malý tým řešící problematiku lobbingu, a nikoliv rozsáhlý neefektivní úřad, jak by to hrozilo při zachování v původní podobě. Nutno podotknout, že monokratický nezávislý orgán je použit také v kanadské právní úpravě lobbingu, tj. zákon o registraci lobbistů, která je hodnocena jako vůbec nejkvalitnější právní úprava pro lobbing v celosvětových srovnáních.
c) Forma tohoto státního orgánu nejlépe vyhovuje požadavku na kompetentní dozorový orgán s dostatkem pravomocí potřebných pro efektivní vymáhání povinností plynoucích z právní úpravy lobbingu. Existence nezávislého orgánu s dostatkem pravomocí je přitom klíčovým aspektem pro úspěšné uvedení lobbingových pravidel v život. To vyplývá i z doporučení Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, OECD, publikovaných ve stěžejní analýze shrnující doporučení k vytváření legislativního rámce pro úpravu lobbingu.
Nejedná se tedy, znovu zdůrazňuji, o žádné rozšíření těch navrhovaných kompetencí, pouze o jejich sdružení. Úkolem tohoto orgánu totiž je právě kontrola vedení ministerstev a poslanců a senátorů. Kdyby jim byl orgán jakkoliv podřízen, vážně by to ohrozilo jeho fungování a tato problematika je blíže analyzována i v oné analýze, kterou si můžete prostudovat. A na rozdíl od institutu veřejného ochránce práv by to technické zabezpečení činnosti zmocněnce zabezpečovala nikoliv samostatná kancelář, nýbrž Kancelář Poslanecké sněmovny.
Vzhledem k tomu, že na plnění úkolů zmocněnce bude pracovat velmi malý tým lidí a náklady na činnost zmocněnce budou velmi nízké, není nezbytné vytvářet k jejich zabezpečení samostatnou organizační složku státu. Nezávislost institutu parlamentního zmocněnce pro kontrolu lobbingu bude dostatečně zajištěna způsobem jeho volby a jmenování.
Původní návrh počítá s náklady k tíži státního rozpočtu, byť tyto prostředky byly rozprostřeny mezi řadu organizačních složek státu a veřejnoprávních korporací. Podle mého názoru však díky pozměňovacímu návrhu dojde ve skutečnosti k úspoře nákladů díky tomu, že nebude docházet ke komplikovanému předávání si informací mezi subjekty na různé úrovni státní správy, či dokonce mezi subjekty exekutivy a zákonodárné moci.
Úsporné fungování institutu tohoto zmocněnce by bylo zabezpečeno tím, že zabezpečení administrativních, organizačních a technických úkolů v souvislosti s jeho činností bude vykonávat Kancelář Poslanecké sněmovny. Jak ukazují zkušenosti s aplikací onoho kanadského zákona o registru lobbistů, úřad zmocněnce bude velice malý a bylo by neefektivní pro něj vytvářet vlastní zázemí v podobě vlastní kanceláře, jak je tomu v případě veřejného ochránce práv. Z těchto důvodů lze dovodit, že dopady k tíži státního rozpočtu budou zanedbatelné. Pro srovnání: celkové roční náklady na činnost veřejného ochránce práv, jehož agenda je neporovnatelně rozsáhlejší a jehož činnost zabezpečuje vlastní kancelář, se pohybují okolo osmi desítek milionů korun. Náklady na činnost zmocněnce by byly řádově nižší. ***