(10.20 hodin)
(pokračuje Sobotka)
Konkrétní příklad: Jestliže tahle vláda se rozhodla zcela škrtnout dotační prostředky na program Panel, tzn. na rekonstrukci panelových domů bylo vynakládáno ročně něco kolem necelé miliardy korun, tak bylo propočítáno, existují propočty o tom, že z jedné koruny takovéto dotace se vrací zpět do státního rozpočtu až 1,20 koruny. Ptáte se, jak je to možné? Je to možné proto, že tato dotace na sebe váže privátní investice a aktivitu v rámci privátní ekonomiky. Jedna koruna dotace programu Panel znamená návrat do státního rozpočtu v rozsahu 1,20 koruny. Protože soukromí majitelé, nájemníci, družstevníci museli k programu Panel přikládat své prostředky a tato aktivita státu mobilizovala aktivitu v rámci soukromého sektoru.
Jestliže tato vláda jde tedy politikou škrtů, tzn. klade dramaticky převažující důraz na snižování výdajů státu, tak automaticky negativním způsobem ovlivní budoucí příjmy státního rozpočtu. To je ten rozdíl číslo jedna. My se domníváme, že rozpočtová stabilizace by měla být vyrovnaným způsobem založena na omezení výdajů, ale současně také na zvýšení příjmů státu.
Rozdíl číslo dvě spočívá v charakteru škrtů. Jestliže vláda realizuje škrty, měla by je realizovat tak, aby nenarušila sociální soudržnost ve společnosti, ty klíčové parametry, které zajišťují to, že se společnost zcela nerozpadne, a současně by měla dbát na to, aby tyto škrty byly vnímány jako spravedlivé a aby byly vnímány jako sociálně únosné. To znamená měla by je distribuovat takovým způsobem, aby nevytvořily ve společnosti nepřekonatelné sociální rozdíly a současně aby je jednotlivé sociální a společenské vrstvy mohly unést. Toto pravidlo dodrženo nebylo.
Druhá věc a druhá naše výhrada se týká charakteru škrtů, které jsou zaměřeny do oblasti investic. Jestliže vláda investuje, vytváří současně podmínky v případě vhodně alokovaných investic pro budoucí prosperitu. Vytváří podmínky pro budoucí konkurenceschopnost. Jestliže jsou škrty zaměřeny do oblastí, kde dojde k podlomení investiční aktivity státu, v oblasti infrastruktury, tak je logické, že se to státu v budoucnu vymstí. Jestliže stát omezuje výdaje v oblasti výstavby dopravní infrastruktury, je zřejmé, že to postihne celou řadu regionů z hlediska investiční aktivity a z hlediska politiky zaměstnanosti. Takto je současný rozpočet bohužel koncipován.
Pokud shrnu naše hlavní systémové výhrady, které se týkají vládní rozpočtové politiky: Jsme přesvědčeni o tom, že ve skutečnosti takovýto způsob stabilizace veřejných rozpočtů podlomí hospodářský růst nebo ho alespoň významným způsobem oslabí, takovýto způsob stabilizace státního rozpočtu ohrozí v příštím roce zaměstnanost, takovýto způsob stabilizace státního rozpočtu sníží kupní sílu významných skupin obyvatel a to vše v součtu bude mít negativní dopad jak na podnikání, tak na celkovou prosperitu České republiky v příštím roce.
Problémem je, že se krátí i investice dlouhodobého charakteru, investice do vzdělání, investice do infrastruktury. To povede k tomu, že z dlouhodobého hlediska se zhorší šance České republiky na udržení mezinárodní konkurenceschopnosti. To je ten druhý problém, který v tuto chvíli máme s tímto návrhem státního rozpočtu. Škrty jsou koncipovány nespravedlivým způsobem. Lidé to cítí, koneckonců demonstrace čtyřiceti tisíc zaměstnanců veřejného sektoru, která se tady v Praze nedávno uskutečnila, jasně potvrzuje, že velká část občanů cítí tyto škrty jako nespravedlivé. Vláda je totiž zaměřila na střední vrstvy a vláda tyto škrty zaměřila na nejslabší články, na nejchudší rodiny s dětmi, na zdravotně postižené, na nemocné. Čili vláda měla dostatek odvahy, aby sebrala finanční zdroje těm nejchudším, ale neměla žádnou politickou odvahu k tomu, aby získala dodatečné zdroje do státního rozpočtu od nejvyšších příjmových kategorií, neměla žádnou odvahu, aby získala dodatečné zdroje do státního rozpočtu od firem nebo třeba zdanila hazardní hry. K tomu vláda odvahu neměla a soustředí se pouze na to, že vytahuje finanční prostředky z kapes nejchudších rodin s dětmi, bere peníze lidem se zdravotním postižením, bere peníze zaměstnancům veřejného sektoru.
Pan premiér Nečas zde hovořil o tom, že zaměstnanci veřejného sektoru mají příliš vysoké platy a že je jich příliš mnoho. Bylo by to hezké, kdyby to říkal někdo, kdo nikdy nebyl ve vládě, ale já už jsem tady jasně několikrát zmiňoval, že v tuhle chvíli sklízíme také plody práce vlády Mirka Topolánka. Já se domnívám, že stát, pokud má plnit své funkce, pokud má zajistit daňovým poplatníkům za jejich daně kvalitní veřejné služby, potřebuje určité množství zaměstnanců, kteří by měli být placeni tak, aby to odpovídalo jejich nasazení a jejich kvalifikaci. Jestliže vláda se chystá zkombinovat 10procentní pokles platů zaměstnanců veřejného sektoru s nepromyšlenou reformou tarifů, která u řady těchto lidí povede nejenom k 10procentnímu snížení, ale také ke snížení o 20 nebo 25 %, tak je to útok na stabilitu veřejného sektoru a na kvalitu veřejných služeb.
Lidem se to vrátí dvojím způsobem. Za prvé - veřejné služby budou méně kvalitní, budou omezovány, budou privatizovány a budou zpoplatňovány. To samozřejmě bude znamenat větší tlak na peněženky daňových poplatníků. Druhý způsob, jakým se toto vládní opatření snižování platů a snižování tarifů vrátí, bude v tom, že se přirozeně sníží kupní síla zaměstnanců veřejného sektoru. A třetí důsledek bude v zásadě plošný a podle mého názoru nejničivější: Jestliže vláda vydává do ekonomiky signál snižování platů o 10 %, tak se to nepochybně dříve nebo později přelije i mezi ostatní zaměstnance v privátních firmách. Už dnes probíhají kolektivní vyjednávání, už dnes slyší zástupci zaměstnanců jednoduchý argument: Vláda snižuje o 10 %, tak co byste chtěli? Uděláme to samé. Co byste chtěli, když se tímto způsobem chová vláda?
Vláda tedy vysílá z hlediska mzdového vývoje do ekonomiky dva silně negativní signály. Za prvé, odmítá i nadále po několika letech zvyšovat minimální mzdu, tzn. od roku 2007 pravděpodobně až někdy do roku 2014 vůbec nebude minimální mzda zvýšena, tzn. dochází reálně k jejímu dramatickému poklesu. A druhý negativní signál, který vláda vysílá do ekonomiky, je - snižujte platy, je to pro ekonomiku dobře. Ale myslím, že žádná společnost se ještě snižováním platů k prosperitě nedostala. Žádná společnost se snižováním platů nedostala k lepší životní úrovni nebo větší sociální stabilitě. Podle mého názoru je to spíše cesta do pekel, cesta k sociálnímu propadu a je to cesta ke snižování hospodářského růstu.
Myslím si, že vládní koncepce přenést velkou část rozpočtových úspor právě na zaměstnance veřejného sektoru se naší společnosti dlouhodobě vymstí - právě z hlediska kvality veřejných služeb, ale také z hlediska toho, jak se bude vůbec vyvíjet mzdový vývoj v reálné ekonomice. Myslím si, že v tuto chvíli vláda zvolila řešení, které nepomůže naší ekonomice a není dlouhodobě koncepční.
Pan premiér Nečas velmi často hovoří o tom, že v tuto chvíli probíhají jenom plošné škrty a že skutečné reformy nás teprve v budoucnu čekají. Zatím vláda žádné konkrétní podrobné reformy nepředložila. Předkládá pouze parametrické změny některých systémů ve smyslu plošných škrtů, které nejsou promyšlené, nejsou ani vyvážené a nejsou ani spravedlivé.
Myslím si, že takováto rozpočtová politika není dlouhodobě udržitelná, a pokud by v ní vláda pokračovala, tak ve skutečnosti nebude ani úspěšná, protože řada škrtů, které vláda v tuto chvíli realizuje, má pouze jednorázovou povahu. Řada těchto škrtů není dlouhodobě udržitelná z hlediska schopnosti státu zajistit své dlouhodobé funkce. Myslím si, že si málokdo dokáže představit, že s takovýmito finančními zdroji bude schopna policie do budoucna zajistit bezpečnost občanů. ***