(11.40 hodin)
Poslanec Jiří Dolejš: Děkuji za slovo. Paní předsedající, milé kolegyně, vážení kolegové, dovolte i mně, abych přičinil několik zásadních poznámek k dnešnímu tématu, protože si myslím, že je třeba jasně, strukturovaně říci, proč opozice tak vytrvale kritizuje, dokonce odmítá tento návrh státního rozpočtu. Bohužel zatím jako by hrách na stěnu házela.
Faktem je, že tento návrh státního rozpočtu se narodil v situaci, kdy si Česká republika vysloužila zahájení procedury nadměrného schodku. Loni jsme dosáhli podílu salda na hrubém domácím produktu 5,9 %. To je jistě nepříjemný fakt, se kterým je třeba něco dělat, a jestliže cílená fiskální politika je koncipována tak, jak máme před sebou, tak se nabízí otázka, zda vláda není v roli nimroda, který cílil na lišku, ale trefil Maryšku. (Veselost v levé části sálu.) Protože tento vývoj zdaleka není způsoben pouze tím, že jsme i my inkasovali dopady krize, která prošla světovým hospodářstvím. Je to z velké části vystavený účet za minulé vládnutí. To si musí všichni ti, kteří se v minulých vládách v posledních letech vystřídali, uvědomit a neškolit nás v tom, co sami dělají, co sami v minulosti způsobili.
Jestliže tento rozpočet navrhuje razantní snížení výdajů, zhruba asi o 28 miliard oproti letošnímu plánu, tak současně k tomu je třeba dodat, že se neopírá o řešení problémů efektivnosti těchto výdajů a že se prakticky nezajímá o jiné řešení naplnění příjmové stránky rozpočtu.
Čili jak je to s tím nesmířením se s dědictvím minulých vlád? Jedete stále ve stejných kolejích, přijímáte toto dědictví, a dokonce ho zesilujete, extrapolujete do důsledků, které mohou být pro tuto zemi velice, velice nebezpečné. Proto obecně lze říci, že kabinet Petra Nečase předložil návrh, který je pouze udržovací a v podstatě, pokud jde o řešení problémů, je to rozpočet zbabělý. Neměli ani tolik intelektuální kreativity, aby si uvědomili, že nejedeme v jednosměrce, aby hledali a konzultovali jiná řešení, která nás mohou lépe dovést k cíli.
Jeden z předřečníků, myslím, že to byl kolega Filip, tady hovořil o tom, že nevěří základním údajům, o které se tento návrh státního rozpočtu opírá. Dnes po této rozpravě bychom měli hlasovat o těchto základních údajích, tedy objemu příjmů, výdajů, saldu. Jak je to tedy s bonitou těchto údajů? Uvedu jeden jednoduchý a věřím tomu, že všem srozumitelný případ.
Prognóza příjmů se opírá o takzvaný predikční konsensus, který byl upečen na Ministerstvu financí v červenci letošního roku a který vychází z vývoje hrubého domácího produktu o 2,3 %. Ovšem již nyní lze poměrně vysokou mírou spolehlivosti říci, že tato prognóza se koriguje směrem dolů, a to za prvé pod vlivem radikálních škrtů a za druhé pod vlivem viditelného, již empiricky doložitelného zpomalení ekonomiky ve světě. Zejména takové ekonomiky, jako je USA, Japonsko, ale i další se dostávají do problémů a není zcela bez smyslu uvažovat o tom, že recese, kterou jsme překonali, může mít ještě jedno dno, že se může do jisté míry vrátit. Co by z toho vyplynulo? Snížení vývoje hrubého domácího produktu, tempa růstu domácího produktu o jeden jediný procentní bod znamená výpadek zhruba 15 miliard korun na příjmové stránce. Z uvažovaných 22 miliard nárůstu tedy podstatná část je ukrojena. A to nemluvím o tom, že samozřejmě zpomalení ekonomického růstu a určité ekonomické problémy by zvrátily momentální trošičku konjunkturální sezónní výkyv ve vývoji nezaměstnanosti a že růst nezaměstnanosti by si samozřejmě vyžádal i výdaje na zejména pasivní politiku nezaměstnanosti. Čili toto je jedno ze základních problematických míst návrhu státního rozpočtu.
Pokud se bavíme o problémech diagnózy a z toho odvozené problematické terapie, je třeba si položit zejména základní otázku. Jestliže tento návrh je opřen o filozofii okamžitých škrtů, pan ministr se tu chlubil úspěchem nevídaným, to znamená, že je rekord, že se podařilo snížit výdaje o 5,9 %, to za uplynulých 20 let jsme tady skutečně neměli, a přitom se zcela rezignuje na problematiku prostředí, podmínek a nástrojů pro posílení již tak oslabeného hospodářského růstu, zda není chyba v uvažování, zda se hospodářská politika této vlády opírá o promyšlený strategický cíl, který by měl být realizován nejenom v příštím roce, ale i v letech dalších.
A nám nemohou stačit jenom těšínská jablíčka jakýchsi reforem. To, co o nich víme, ostatně by tímto směrem, o kterém já hovořím, stejně nešlo. Tím strategickým cílem přece musí být jasné vymezení pozice České republiky ve světové ekonomice, co chceme podporovat a jakým směrem nasměrovat nástroje podpory hospodářského růstu. Nemůže to být jenom vize, která slouží k argumentaci této vlády a která je koncipována jen některými jednotlivci, jakousi prolobbovanou expertní elitou. Opravdu nejedeme v jednosměrce a měli bychom se rozhlédnout kolem sebe, zda hospodářská politika také nemá určité alternativy.
K prorůstové politice mi dovolte se vyjádřit stručně v několika bodech ještě konkrétněji. Samozřejmě jde především o oblast investic. Hovoří se o tom, že prognóza vývoje investic na příští rok je taková, že investice by měly zhruba růst v souladu s růstem celé ekonomiky asi o 2,5 %. Hezký záměr, bohužel zatím pro to nejsou žádné relevantní údaje. Tvorba hrubého fixního kapitálu za druhý kvartál letošního roku je pořád o 4 % nižší, a jestli nám něco roste, tak to není fixní kapitál, ale spíše zásoby. Ale samozřejmě nejde jen o míru investic. Je daleko důležitější se zamyslet nad tím, zda je efektivní alokace investic, zda se zaměřujeme na investice, které mají vyšší multiplikační účinek, tedy z každé vložené koruny je větší efekt, anebo zda jenom krmíme nastavené chřtány, které si zvykly dostávat příslušné objemy, aniž by se přemýšlelo nad tím, zda rozpočtové náklady jsou odpovídající, nebo zda tu v černých děrách mizí zbytečně peníze. A to nemluvím ani o tom, jak nízká, a v dohledné době se to asi nezlepší, je úvěrová angažovanost bankovního sektoru, který je velmi cenným pomocníkem, nebo mohl by být velmi cenným pomocníkem pro oživení investiční aktivity. Čili taková je situace v investicích. ***