(3.00 hodin)
(pokračuje Bohdalová)
Řeknu o nich jen tolik, že také stojí ve slunečním světle, jsou však ke slunci obráceni zády. Vidí jen své stíny a jejich stíny jsou pro ně zákony. A čím je jim slunce, než vrhačem stínů? A co pro ně znamená ctít zákony, než hrbit se a obtahovat své stíny na zemi? A vy, kteří kráčíte s tváří obrácenou ke slunci, jaké obrazy nakreslené na zemi vás mohou zadržet? Lidé orfalští, můžete utlumit buben a povolit struny lyry, kdo však může přikázat skřivanu, aby nezpíval?"
Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Také děkuji. Prosím pana poslanec Miroslava Svobodu, aby se ujal slova.
Poslanec Miroslav Svoboda: Dobré ráno, paní předsedkyně, dobré ráno, paní místopředsedkyně, dobré ráno páni ministři a samozřejmě dobré skoro ráno vážené kolegyně a vážení kolegové. Dovolte, abych i já přispěl svojí desetiminutovkou do pověstného mlýna a podělil se s vámi o zkušenosti s novelou zákona o stavebním spoření. (Smích.) To jsem rád. Já jsem rád, že může ještě někdo v tuto chvíli se smát, a to je dobře a je to pozitivní.
Je třeba si přiznat, že stavební spoření s příspěvkem státu je dnes nejvýhodnějším spořením pro občana ČR. To zde zaznělo mnohokrát a platí to stále. Dnes je ve stavebních spořitelnách téměř již 400 mld. korun vkladů. Jedná se o střadatele, kteří nečerpají úvěr, ale pouze spoří s tou myšlenkou, že své úspory pak mohou využít na cokoliv. Ve statistikách se ovšem už neuvádí, že vysoké procento těchto úspor jde přece jenom na bydlení. Je nutné uznat, že průměrná úroková míra u spořicích termínovaných účtů činí 2 až 3 % ročně, přičemž účastník stavebního spoření v současné době dosahuje efektivního zhodnocení prostředků přesahujícího téměř 6 % ročně, avšak ona 2 až 3 % úroků v bankách spolknou neúměrné a často netransparentní bankovní poplatky, které v ČR jsou a kvůli kterým je české bankovnictví kritizováno. Nabídka je přitom omezená. Pokud bychom přijali tuto normu, ztratil by občan výhodnou možnost zhodnotit své úspory, ale i stát by ztratil možnost, jak alespoň touto cestou zmírnit dopady necitlivých reforem.
Stěžejní námitka se týká nelogického a protiústavního pokusu o tzv. retroaktivitu předložené normy. Ústavní soud tento pokus označil za nepřípustný. Jde o retroaktivitu vůči smlouvám o stavebním spořením uzavřeným před 1. lednem 2011. V důsledku doplnění zákona o daních z příjmů a přechodného ustanovení v čl. 2 napadeného zákona by se totiž neměnily právní nároky, jež vznikly na základě těchto smluv a byly vymahatelné již před účinností předloženého návrhu novely zákona.
Fakt, že by stavební spoření měly v budoucnu poskytovat i běžné banky, vyvolává zlost nejen mezi stavebními spořitelnami, ale pochybnosti mají i právníci. Nyní chce Ministerstvo financí umožnit, aby současné banky získaly oprávnění nabízet stavební spoření, avšak nevyžadovalo by se, aby by byly splněny takové podmínky, které musí splnit stavební spořitelny. Ty mají totiž ve srovnání s jinými finančními institucemi mnohá omezení. Na trhu již stávajícího spoření by tak vedle sebe působily dvě skupiny subjektů: stavební spořitelny, pro něž budou platit přísná pravidla týkající se nakládání s uloženými prostředky spořících klientů, a banky, pro které taková pravidla platit nebudou. Porušení principu rovnosti povede k diskriminaci a rizikům. Takové řešení se zdá z pohledu ústavního práva problematické, protože je evidentně porušován jeden ze základních ústavních principů, a to princip rovnosti. Banky nebudou tak omezovány ve svých investičních aktivitách, tím pádem budou schopny nabízet svým klientům do určité míry výhodnější podmínky než stavební spořitelny, jejichž činnost zůstane přísně regulována, a to bude stavební spořitelny samozřejmě diskriminovat.
Dalším negativním prvkem bude větší riziko ohrožení vkladů spořících klientů u bank. Ty se totiž budou moci pouštět do sice výnosnějších, ale zároveň rizikovějších investic. Žádná stavební spořitelna u nás dosud nezkrachovala, zatímco bank již několik. Problém je v tom, že prostředky na stavebním spoření jsou vázány na dobu šesti let. Před uplynutím této doby nemá klient možnost získat své úspory zpět bez sankcí. Nebude proto moci v případě, že se banka dostane do finančních potíží, své úspory rychle vybrat, jako je to možné třeba u spořicích a běžných účtů, a bude v takovém případě odkázán na plnění z fondu pojištění vkladů, jehož výše je zákonem limitována. V praxi však mnohdy klienti nebudou schopni rozlišit mezi výhodami stavebního spoření u stavebních spořitelen a bank, takže lze očekávat, že budou preferovat výhodnější podmínky u bank, aniž by si uvědomovali vyšší riziko. To může vést skutečně k odlivu klientů od stavebních spořitelen směrem k bankám, tedy k potížím stavebních spořitelen. Může být dosaženo přesně toho, čemu chce zřejmě Ministerstvo financí zabránit, totiž destabilizace celého sektoru stavebního spoření.
Zmaření investice a porušení pravidel rovnosti. Otázkou také zůstává, zda je navrhovaná úprava slučitelná s mezinárodními závazky plynoucími ze smluv o ochraně investic a s evropskými regulemi. Stávající stavební spořitelny totiž musely plnit přísné podmínky pro vstup do odvětví, takže jejich vlastníci mohou považovat legislativní zásah za zmaření své investice. Narušena může být také rovnost v pravidlech hospodářské soutěže podle evropského práva. Zarážející je i to, že Ministerstvo financí usiluje o změnu právě jen u stavebního spoření. Je to totiž oblast podnikání, kterou stát podporuje, stejně jako penzijní fondy či pojišťovny.
Pokud by skutečně od roku 2015 měla nová právní úprava umožnit bankám nabízet stavební spoření, pak by měla pro banky v této oblasti platit stejná pravidla, která platí pro stavební spořitelny, poznamenal například všem již dnes známý právník Jan Tryzna. Díky finanční krizi občané přišli o značnou část svých úspor i z tzv. konzervativních fondů, které bankovní domy doporučují, ale teď zní z úst ministra financí další upozornění, že bude ještě hůře. Komu a čemu mohou občané tedy vlastně důvěřovat?
Pokud sledujeme, jaké problémy řeší mateřské bankovní společnosti, nemůžeme si namlouvat, že žijeme v izolaci a že to nebude mít dopady na jejich dceřiné bankovní domy v Česku. To si mají občané po vzoru svých prapředků své skromné úspory raději ukládat do slamníků?
Paní poslankyně, páni poslanci, zkuste při hlasování myslet více na lidi. Lidé chtějí co nejvíce zhodnotit své úspory, pokud nějaké mají, a chtějí mít alespoň částečnou jistotu, avšak signály, které k nim vysílá právě tato vláda, nejsou příliš uklidňující. Vzhledem k uvedeným důvodům je podle mého názoru třeba předložený návrh zamítnout. Děkuji za pozornost. (Potlesk několika poslanců ČSSD.)
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Také děkuji, pane poslanče, a zvu k mikrofonu pana poslance Stanislava Křečka.
Poslanec Stanislav Křeček: Ještě jednou dobré jitro, kolegové a kolegyně. Přibývá s přibývajícím časem vtipných a veselých vystoupení. Ode mě se ničeho takového nedočkáte. Já chci jen zdůraznit, a už to tady bylo několikrát zdůrazněno, ale třeba to zdůraznit znovu, že není pravdivé tvrzení vlády, že zákon neplní svoji funkci, že je potřeba ho změnit. V průběhu legislativního procesu bylo bezpečně prokázáno, že stavební spoření plní své účely, neboť minimálně 65 % vkladů shromážděných stavebními spořitelnami je použito na účelové úvěry financující bytové potřeby účastníků, přičemž i ti účastníci, kteří si neberou úvěr, sami často použijí na bytové potřeby zůstatek účtu stavebního spoření. Podle expertního odhadu Asociace stavebních spořitelen se tak děje ve dvou třetinách případů. ***