(19.30 hodin)
(pokračuje Hanáková)
V následujících letech vlády včetně těch sociálně demokratických ve svých programových prohlášeních vyrovnání s církvemi slibovaly. Ústavní soud rovněž po celou dobu právo církví na majetkové vyrovnání potvrzoval. Po dvaceti letech však už Ústavnímu soudu došla trpělivost a jasně prohlásil, že když odmítá konat Parlament, musí konat soudy. (V sále je trvale rušno.)
Tedy znovu: Církvím bude jejich bývalý majetek vrácen bez ohledu na rozhodnutí Poslanecké sněmovny. To, o čem můžeme rozhodnout, je podoba tohoto vyrovnání. Ani v tom však nemáme úplně volné pole. Řešení musí odpovídat Listině základních práv a svobod. V této souvislosti mi připadá absurdní se k tomuto všemu obrátit zády a tvrdit, že tu žádný problém není, že stovky obcí nic netrápí a že se jedná o nějaký vrtoch této vlády, která se zčistajasna rozhodla darovat církvím státní majetek.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Promiňte, paní ministryně, já požádám kolegy zleva i zprava, aby umožnili vaše vystoupení v poněkud tišší atmosféře. Zdá se, že ještě teď mě mnozí z nich neslyší. Nerada bych vyvolávala jmenovitě. Děkuji.
Tak prosím, paní ministryně, pokračujte, snad to bude chvíli lepší.
Ministryně kultury ČR Alena Hanáková Děkuji. Myslím si, že není v pořádku tady probírat a uvažovat, jestli by církve plnily svou funkci lépe, pokud budou chudé, či bohaté. Já si myslím, že v této chvíli nám to ani nepřísluší a ani to není to podstatné. To se tady ukázalo. Nezávislost církví na státu je výdobytkem sametové revoluce. Nepodléhejme tedy prosím pokušení vrátit se do časů absolutistických panovníků nebo do časů 50. let. Myslím si, že by to bylo na škodu, a to nejenom církvím. Tato vláda jednala s řádně ustanovenými představiteli církví a náboženských společností a uzavřela s nimi dohodu. My tuto dohodu respektujeme. Církve jsou totiž pro nás partnery. A nepovažujeme je za malé děti, kterým musíme říkat, co vlastně potřebují.
Z úst některých kolegů ze sociálně demokratické strany a také kolegyň jsme také slyšeli: vyrovnání s církvemi ano, ale ve formě veřejného fondu. Tato myšlenka zní lákavě, má však několik zásadních vad. Nejsou známy její podrobnosti. Jaký majetek by měl tvořit podstatu tohoto fondu, zda pouze majetek státu, či i majetek obcí a soukromých osob. Není rovněž jasné, v čem by spočívala kontrolní role státu, zda by například existovala početná dozorčí rada atd.
Za druhé. Myšlenka fondu není nová. Byla diskutována s církvemi už v 90. letech a byla jimi odmítnuta. Představa, že církvím budeme vnucovat fond, když nyní mají možnost dostat se ke svému původnímu majetku přímo soudní cestou, mi připadá absurdní a také velmi riskantní.
Za třetí. Jakékoliv řešení, které spočívá pouze v naturálním vydání, preferuje, jak tady někteří správně řekli, římskokatolickou církev, jejíž podíl na historickém církevním majetku, dosahuje až 98 %. Pro nekatolické církve a náboženské společnosti představuje takové řešení faktickou likvidaci.
Konečně za čtvrté. S podobou vizí financování církví přišel již v poslední době vámi tak často citovaný a oblíbený Josef II. Ten vytvořil v každé zemi habsburské monarchie skutečně speciální náboženský fond, na který byl převeden majetek státem zrušených klášterů. Záhy se však ukázalo, že tento systém selhává. Majetek náboženského fondu byl postupně pod cenou rozprodáván, mohli bychom v dnešním názvosloví říct, že byl vytunelován, a tak se ocital ve vlastnictví soukromých osob, většinou vysokých politiků a jejich rodin. Jako příklad lze uvést např. rakouského kancléře Metternicha, který takto získal někdejší panství kláštera v Plasích. Náboženské fondy po masivním výprodeji svého majetku začaly hospodařit s velkými deficity, a tak stát musel přistoupit k jejich dotování z vlastních zdrojů.
Chtěla bych se také vyjádřit k některým tradovaným omylům, které jsou bohužel značně rozšířeny i tady v Poslanecké sněmovně. Není pravda, že církvím byla většina majetku odebrána masarykovskou republikou v první pozemkové reformě. První pozemková reforma zmenšila církevní majetek pouze o necelou pětinu. Není pravda, že zařazení majetku, který podléhal revizi první pozemkové reformy, prolamuje hranice 25. února 1948. Pro vrácení takového majetku platí dvě věci. Jednak se stát musel stát vlastníkem až po 25. února 1948 a jednak církvím za vyvlastněný majetek nesměla být vyplacena žádná náhrada. Zákon o revizi první pozemkové reformy byl přijat 11. července 1947, byl však realizován až po 25. únoru 1948. V té době komunisté tento zákon už nerespektovali a protiprávně konfiskovali majetek bez náhrady.
Ostatně stejně se postupovalo i v případě majetku fyzických osob. Zákon o půdě proto obsahuje naprosto stejné ustanovení, které je nyní tak vehementně kritizováno, a nikdo netvrdí, že zákon o půdě prolamuje hranici 25. února 1948. Na rozdíl od tohoto zákona o půdě se však tímto zákonem nenahrazuje například znehodnocení majetku nebo mrtvý a živý inventář. Dovolte, abych připomněla například klášter ve Vyšším Brodě. Ten byl v roce 1948 nejenom duchovní stánek, ale také velmi prosperující ekonomická jednotka. Byl tam pivovar, mlékárna, bylo tam celoroční zahradnictví. Klášter hospodařil na polích a v lesích, poskytoval nejenom duchovní, ale i fyzickou obživu, protože poskytoval pracovní místa pro obyvatele blízkého i širšího okolí. V neposlední řadě mohou fyzické osoby už dvacet let čerpat výnosy z majetku, který jim byl vydán podle zákona o půdě. Chci jenom upozornit, že pouze zisky z bývalých církevních lesů, o kterých se tady také hovořilo, se za dobu dvaceti let pohybují v miliardách českých korun. To jenom krátce k námitce, že zákonem o majetkovém vyrovnání dochází k diskriminaci ostatních restituentů. Znovu opakuji: Vydáván může být opravdu jenom majetek vedený v příslušné evidenci, a to po 25. únoru 1948.
Dámy a pánové, máme před sebou návrh zákona, který byl zpracován se vší pečlivostí při vědomí, o jak důležitou normu se jedná. Na jeho přípravě pracovalo mnoho lidí a bylo využito všech dostupných materiálů. Byl konzultován na mnoha úrovních a v Legislativní radě vlády, byl podrobně velmi detailnímu rozboru, aby byl do vlády propuštěn v podstatě v nezměněné podobě.
Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, chci vás ujistit, že je vám předkládán návrh zákona, který oproti verzi z roku 2008 optimalizuje finanční zátěž státu a zároveň je slušný vůči těm, kterým byla v minulosti učiněna křivda. Prosím tedy, aby návrh zákona byl dnes hlasováním přijat. Děkuji vám. (Potlesk části poslanců.)
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji paní ministryni a ptám se zpravodaje. Pan zpravodaj má nyní slovo.
Poslanec Marek Benda: Vážená paní místopředsedkyně, vážený pane předsedo vlády, vážené dámy, vážení pánové, já budu maximálně stručný a už nechci debatu hluboce extendovat a rozvíjet. Myslím, že spoustu věcí lze projednat posléze ve výborech. Spousta věcí v této Sněmovně, včetně odhadu majetku, posuzování, zda tento majetek církvím patřil, nebo nepatřil, byla již v minulém volebním období projednávána.
Já snad jenom dvě krátké poznámky. Jediné právnické odkazy na rozdíl od rozumných odkazů na Ústavní soud, které by tady měly hrát roli, které zde běžely v té debatě, jsou odkazy na tzv. posudek Právnické fakulty Univerzity Karlovy, o kterém nám teď bylo jasně řečeno, že nic takového neexistuje, že se k němu vědecká rada nezná v žádném případě, a ten posudek také není podepsán, a případně odkazy na pana profesora právnické fakulty dr. Hobzu, který mimochodem byl, na základě jehož posudku a odborných dobrozdání byla řada církevních představitelů včetně představitelů řádů začátkem 50. let odsouzena.***