(12.10 hodin)
(pokračuje Paroubek)
A nyní bych se zastavil u článku pana profesora Pavlíčka a budu z něj citovat a také tu a tam komentovat. Chtěl bych říci, že v tom svém minulém vystoupení v rámci prvního čtení jsem použil citace z vyjádření profesora Karlovy univerzity prof. Hobzy. Jen tak mimochodem, tento šéf katedry mezinárodního práva Karlovy univerzity byl jmenován ještě císařem Karlem, nikoli Klementem Gottwaldem. Pan Benda, prostřednictvím předsedajícího se na něj obracím, charakterizoval tohoto člověka jako přisluhovače komunistického režimu. Použil jsem také na podporu svých tvrzení slova císaře Josefa II. Tak tady zase pan Benda pro změnu řekl, že to byl absolutistický panovník. Takže dnes budu vycházet ze slov váženého profesora Karlovy univerzity.
Cituji: "Předkladatelé tvrdí, že nemohou přesně určit rozsah majetku, který se má vydávat. nehodlají to však před přijetím zákona učinit ani nic měnit na vyplácených částkách určených těmto náboženským sdružením. Takto skutečností neovlivnitelný rozsah údajně nahrazovaného majetku katolické církve je značně vyšší, než uváděl arcibiskup Beran v roce 1948 v souvislosti s revizí první pozemkové reformy. Tehdy se také uskutečňoval soupis tohoto majetku za účasti církve. Zákon tak otevírá prostor opětným soudním sporům.
Prohlašovaným cílem těchto majetkových opatření je budoucí odluka církví od státu. Neexistuje však žádný doklad o tom, že by mezi tímto darem a odlukou byl nějaký vztah a že takového cíle bude dosaženo. Zkušenosti ze států střední a východní Evropy, které takové opatření provedly, svědčí o opaku. Církve tam nadále požadují od státu příspěvky na opravu církevních budov jako kulturních památek."
Tady si dovolím osobní poznámku. Zcela nepochybně tomu tak bude i u nás, že kromě průměrné roční náhrady budou poskytovány ještě dotace na údržbu církevních památek.
Pokračuji v citaci: "Předkladatelé neuvádějí žádný stát západní Evropy nebo amerického kontinentu, kde by se uskutečnila odluka cestou, kterou má jít navrhovaný zákon. Zřejmě by jej nenalezli. Po dobu 17 let bude stát pokračovat v platbách pro potřeby církví jako dosud a zároveň po dobu 30 let budou získávat další finanční náhrady, které jen u římskokatolické církve činí mimo inflační doložky a dalších částek 47 miliard 200 milionů korun a dále blíže neurčené množství nemovitostí. Pro takový zásah do tradičního státního nebo veřejného majetku není žádný ústavní základ.
Smlouvy mají být nevypověditelné a ani parlament zvolený v budoucích volbách jako představitel suverénní vůle lidu nemá mít právo na takových závazcích nic měnit.To je skutečný důvod uzavírání smluv místo rozhodnutí parlamentu. Smlouvu s katolickou církví bude schvalovat Vatikán, což by ani monarchie spojená s církví v rámci své vnitřní suverenity nepřipustila. Vládní koalicí byl odmítnut požadavek, aby o takovém zásadním majetkovém zásahu, zatěžujícím stát na dvě generace, rozhodl lid v referendu (autor tohoto textu to navrhoval a publikoval již v době návrhu zákona předloženého vládou M. Topolánka). Lze důvodně předpokládat, že přijetí zákona zvýší dále sociální napětí ve společnosti, povede k většímu rozhořčení mezi občany a dlouhodobě poškodí náboženská sdružení, která tento dar na úkor sociálních potřeb občanů získají. Není ani jisté, že vyjmenovaná náboženská sdružení, zejména ta méně početná, budou za deset či dvacet let sdružovat nějaké věřící. Zákon to neupravuje a nemá prostředky kontroly.
Ve skutečnosti ani z právního hlediska nejde o restituce, tedy o návrat k předchozímu stavu, který existoval před tvrzenou újmou. Pokud by cílem těchto opatření mělo být obnovení (částečné nebo úplné) stavu před únorem 1948, musel by se majetek užívaný katolickou církví stát znovu majetkem veřejným a také k veřejným účelům používaným a stát by hospodaření s ním musel kontrolovat, jak tomu bylo v době monarchie i republiky do nastolení tzv. diktatury proletariátu. Nejde o odstranění křivd způsobených dřívějším režimem. Katolická církev má také získat majetek nebo náhradu za něj, který jí nepatřil v době republiky ani před zahájením 1. pozemkové reformy. Nejde o opatření odpovídající standardům a historickému vývoji v Evropě. Navrhovatelé to ostatně připouštějí, když tvrdí, že je to plně věcí českého práva, nikoliv práva evropského. Připravovaná právní úprava však má otevřít možnost, aby český stát byl na základě tohoto zákona před evropskými orgány znovu poháněn k odpovědnosti za tvrzené neplnění vlastních zákonů a smluv, jako se to stává v jiných restitučních případech, kdy je namítána nerovnost v zacházení s různými subjekty.
Katolická církev jako celek neměla ve vnitrostátním právu právní subjektivitu, měly ji jen její složky v hranicích státu. Majetek držela jako pozůstatek feudalismu a získávala jej jako subjekt moci z veřejných zdrojů a také v důsledku konfiskací, nátlaku na jednotlivce, působením inkvizice apod. Veřejným potřebám měl tento majetek sloužit po josefínských reformách. Nekatolická náboženská sdružení a církve měly naopak jen malý nemovitý majetek a byly subjekty soukromého práva. Jejich majetek vesměs pocházel z darů a finančních příspěvků příslušníků těchto sdružení, nikoliv z prostředků veřejných.
Představitelé katolické církve i vlády prohlašují, že uvedené majetkové přesuny nejsou žádnou milostí, ale nastolením spravedlnosti. Pro koho však mají být takové převody a náhrady za velká latifundia, o nichž bylo rozhodnuto po roce 1918, spravedlivé? Jistě ne pro vyznavače Nového zákona, kde se uvádí: 'Nemůžete sloužit Bohu a mamonu."
Právnickými osobami veřejného práva byly různé součásti katolické církve, jako biskupství, farnosti, řády apod. V nedávné době, např. v petičním výboru Poslanecké sněmovny, prohlašovali představitelé katolické církve, že ani Biskupská konference a její předseda nemohou jednat za takové subjekty, jako jsou řády a řehole. Nemohou tedy ani zavazovat smlouvou tyto subjekty.
Majetek subjektů katolické církve požíval také veřejnoprávní ochrany. Zájmy subjektů katolické církve hájila v soudních sporech finanční prokuratura státu. Nejvyšší správní soud rozhodoval např. o kompetencích prokuratury v případě soudních sporů při provádění pozemkové reformy, kdy by na obou stranách vystupoval tento představitel státu. Jen v případech majetkových dispozic s hodnotami nepatrnými mohly církevní subjekty s tímto majetkem volně disponovat, jinak jen se souhlasem státu.
Základem právní úpravy postavení katolické církve do tzv. církevních zákonů z roku 1949 byl zákon č. 50/1874. Z privilegované veřejné korporace do této právní úpravy v období diktatury proletariátu se stala soukromá právnická osoba. Soukromé vlastnictví bylo v té době diskriminováno a diskriminováni byli i věřící občané vzdor opačným ústavním formulacím. Tvrdými zákony byly postiženy zejména řády a trestní i administrativní represe postihla církevní představitele.
Důvodová zpráva tvrdí, že 60 let byly církve a náboženské společnosti závislé finančně na státu, což má zákon změnit. Ani to není pravda. ***